Vláda ostatně ještě loni měla za to, že banky dosahují mimořádných zisků. Takže zavedla daň z mimořádných zisků, již uvalila na šest největších bank. Chtěla touto daní vybrat přes třicet miliard korun navíc, nakonec to však může být jen desetina zamýšlené částky. Jenže to není nic překvapivého.
Na to, že se nepodaří vybrat vysněnou sumu, mnozí upozorňovali právě už loni. Potvrzuje se, že není tak snadné spoutávat svobodné podnikání bank, jak se politikům zdá. To je však neodrazuje od toho, aby se do bankovního trhu nepokusili zasáhnout opětovně – a tentokrát v souladu s přáním bank. A ro právě legislativním ukotvením pokutování za předčasné splacení hypotéky. Je to zvláštní. Když ještě nedávno politici mínili, že banky mají mimořádné zisky, proč najednou soudí, že je jim třeba se ziskovostí pomáhat. Na úkor běžného klienta banky, řadového občana.
Kdo tedy od příštího roku splatí hypotéku v době fixace dříve, než mu určuje řádně sjednaný splátkový kalendář, dočká se pokuty. Pokuta bude činit až dvě procenta z předčasně splacené části celkové výše úvěru. Pokuta tak může činit třeba i vyšší desetitisíce, ba stovky tisíc korun, místo nynějšího administrativního poplatku maximálně jen několika stovek korun. Poslanci budou návrh příslušné legislativy, který již schválila vláda, projednávat zřejmě v tomto týdnu.
Banky dnes ví o svých klientech pomalu více než jejich nejbližší. Není problém, aby si u každého klienta spočítaly pravděpodobnost, že hypotéku kdykoli splatí předčasně, třeba i za účelem refinancování. Jenže takové počítání banky něco stojí. Je proto levnější – a lákavější – prolobovat si u státu pokutu za předčasné splacení a ušetřené peníze rozdělit třeba na bonusech managementu. Stát v žádném případě nemá suplovat roli bank. Je to jejich vlastní byznys; ony musí posoudit rizikovost každého klienta, včetně rizika předčasného splacení dluhu. A podle toho mu úvěr – třeba hypotéku – nacenit. Informací k tomu mají – ze zákona – více než dost.
Pokud jim stát prosadí pokutu za předčasné splacení, jde tím pádem proti zájmu klienta, tedy proti zájmu řadových občanů. Plošně – totiž legislativně – zavedené poplatky za předčasné splacení totiž banky chrání před konkurenčním bojem v této doméně; tedy v doméně ošetření rizikovosti klienta. Pro bankéře je pohodlnější přenést věc na stát, aby tak zůstali v této doméně uchráněni před konkurenčním tlakem. Vždyť co kdyby nějaká konkurenční banka přišla s lepší metodou vyhodnocování rizika klienta? To by mu pak mohla dát nižší úrok na hypotéce a flexibilnější podmínky! Proč tohle riskovat. Lepší je vtáhnout do věci stát, s jeho aktivní účastí se „kartelově“ dohodnout na plošné pokutě a mít klid.
Jenže právě z konkurenčního boje mezi bankami – i v doméně vyhodnocování rizika klienta – by profitoval řadový občan. Mohl by pak mít hypotéku levněji a flexibilněji, než pokud si banky prosadí pokutování. Proč? Protože konkurenční boj by k tomu banky dotlačil – i když by pak třeba nezbylo tolik na bonusy managementu. Pokutování za předčasné splacení je vlastně v důsledku státem posvěceným neodůvodněným předáním peněz klientů do kapes bank.
Připomíná to volání odborů, ať se plošně uzákoní kratší pracovní doba, nebo dokonce čtyřdenní pracovní týden. Ale proč ta plošnost a uzákonění? Ať si každá firma – v rámci konkurenčního boje, tentokrát o pracovníky – určí, zda svým zaměstnancům umožní kratší pracovní dobu. Pokud bude i nadále zisková, proč ne. Stejně tak si banka může dát za předčasné splacení hypotéky pokutu třeba deset milionu korun, když se na tom předem domluví s klientem. Pokud u ní klient i tak zůstane a pokud zůstane i tak zisková, proč ne.
V žádném případě do toho ale banky nemají tahat stát, aby jim garantoval svého druhu výpalné. Jde i o morální princip. Stát má pokutovat a prosazovat pokutování celospolečensky objektivně škodlivého jednání, jako je překročení rychlostního limitu při jízdě obcí. Stát ale nemá do legislativy zavádět pokutování celospolečensky příkladného, zodpovědného a svědomitého jednání, jako je právě předčasné splacení dluhu.
Zdroj: Ekonom Lukáš Kovanda
