Ve Francii a USA se nejvyšší představitelé armády postavili proti vládě a tvrdě ji kritizují. Vnímáte to jako nebezpečí pro dané země?
Jsou to vysloužilí představitelé armády, nikoli aktivně sloužící. Ve Francii to bylo z vládní úrovně příkře odmítnuto. Když pak ale viděli, že má petice podporu, tak i ti aktivně sloužící řekli, že je to nebezpečný precedens. Na druhou stranu, kdybychom se dostali do takové situace u nás, tak to podepíšu taky. To se ale, doufám, nestane. Je evidentní, že francouzská společnost je tím islamismem opravdu zamořená. Její obyvatelé si to uvědomují a vědí, že se s tím musí něco dělat, dokud není příliš pozdě. V USA mě velmi znepokojuje, že vysloužilí američtí generálové a admirálové zpochybňují kvalifikace prezidenta Bidena. Dále se ukazuje, že politická korektnost, antirasismus, antisemitismus a neschopnost nazývat věci pravými jmény přerostly přípustné meze. Pokud totiž nenazýváte věci pravými jmény, nakonec zkreslenému prezentování situace sami uvěříte, a pak zcela logicky děláte opatření, která nevedou k nápravě stavu. Najednou pak zjistíte, že jste v maléru. Stav v USA? Ten neuvěřitelný socialismus a pošlapávání dějin a historie přece vidíme na Black Lives Matter a na #MeToo. Nestyďme se za to a přiznejme, že bílý muž způsobil hodně zla. Musíme si ale také uvědomit, co všechno bílý muž vytvořil – tento krásný svět, ve kterém žijeme. Obávám se, že jednou někdo zakáže pěknou písničku Penny Lane od Beatles, protože Penny byl otrokář. To je přeci šílené. Nakonec můžeme přejmenovat Karlovu univerzitu, protože ve své době Karel IV. nezabránil organizování protižidovských pogromů. Proboha, vzpamatujme se. Lidé se omlouvají za něco, co neudělali. To přece nejde. Tohle je podle mě ten nebezpečný dopad liberální demokracie.
Myslíte si, že demokracie snese přívlastky?
Ne, musí zůstat to základní, kdy většina rozhoduje a nepošlapává menšinu. Jinak to být nemůže. Ale my se tu dostáváme do situace, kdy je i módní podporovat menšiny mnohem více, než si zaslouží. Tlačíme na jejich větší práva a postavení, které jim ale z hlediska počtu ve společnosti nenáleží.A protože je někdo slušný, tak se tím nechce zabývat a raději drží ústa. Ale my nesmíme mlčet. V momentě, kdy jim začneme ustupovat, se to celé převrátí do zmatku. Já si prostě nemyslím, že je v této zemi někdo nějak utiskován. Osobně neznám žádnou skupinu lidí, o které bych mohl říct, že jsou jejich práva pošlapávána. Ano, přemýšlejme o tom, že by třeba lidé z gay komunity měli mít stejná práva ohledně dědictví. Na tom není nic zvláštního, takže proč ne. Ale manželství vnímáme historicky a tradičně jako svazek muže a ženy. Dejme tedy stejná práva registrovanému partnerství, ale nemusí se to přece jmenovat stejně. Vždyť jsou to dvě různé věci. Když jednou ustoupíme v pojmech, tak budeme ustupovat i v obsahu.
Ve světě je dnes několik ohnisek konfliktů. Mám na mysli zejména situaci v Izraeli, Sýrii, Donbasu, Mali, Íránu… Jakým způsobem lze tomuto čelit, a dotýkají se nás tyto konflikty vůbec, případně jakým způsobem?
Jednotlivé konflikty mají různý vztah k Evropě. To, co se tu rýsuje, je nebezpečný posun ke střetu mezi USA a Čínou. Odvážím se říct, že je to kvůli Tchaj-wanu. Čínská asertivita je vidět po všech stránkách – posilování námořnictva nebo posilování letectva na letadlových lodích. Je to velmi nebezpečný trend. Dnes je to jiná Čína, než byla před dvaceti lety. Africké konflikty jsou hlavně otázkou Francie a její bývalé koloniální politiky, a to i přes to, že bude chtít jejich řešení přesunout na mezinárodní společenství. Mali je jasným důkazem, že ani velké oběti na životech francouzských vojáků nepřinášejí kýžený výsledek. Problém také pořád vidím na Blízkém východě a v Libyi, který má logický dopad na migraci do Evropy. Poslednímu konfliktu mezi Izraelem a Hamásem hodně pomohl Trump, kterému se podařilo navázat diplomatické vztahy mezi Spojenými arabskými emiráty, Ománem, Súdánem a Izraelem. To opravdu hodně pomohlo. Možná si Saúdská Arábie kousala prsty radostí, že to neudělala. Stálo ale za povšimnutí, že nikdo neútočil na Izrael. Z nově navázaných vztahů vyplynula řada výhod, jako jsou příliv nových technologií a turistika. Z těch pak budou profitovat úplně všichni. Stále jde o sílu a politiku Íránu. Na Blízkém východě se ale stále nezměnilo to hlavní paradigma, kdo povede muslimský a arabský svět – jestli to bude sunnitská Saúdská Arábie nebo šíitský Írán. Do toho samozřejmě zasahuje také Turecko, které se snaží některými opatřeními částečně obnovit Osmanskou říši. Obávám se, že turecký prezident Erdoğan hraje větší roli, než na jakou má. V Sýrii proběhly volby a Západ řekl, že výsledky nebude uznávat. Kdyby se Západ tolik nevměšoval do syrské občanské války, tak by netrvala tak dlouho a nebyla by pro Sýrii natolik zničující. Je to prostě takový režim, jaký je. Viděli jsme ale, kdo všechno tam proti komu hrál. Co si odehrála Saúdská Arábie, Turecko, Spojené arabské emiráty, USA nebo Katar. Nejhorší je, když se do občanské války promítají zájmy zemí, které tam proti sobě fungují. Doufám, že se Sýrie bude stabilizovat. Dánové řekli, že Syřané už v jejich zemi nejsou vítáni. To je jasný náznak, že by bylo dobré, aby se syrští uprchlíci začali vracet zpátky. Myslím, že by Dány měly následovat i další evropské země.
Lze na Blízkém východě nějakým způsobem dosáhnout stability?
V tuto chvíli určitě ne. V zájmech USA už Blízký východ nehraje takovou roli jako dříve. Spojené státy nejsou závislé na ropě z tohoto regionu. Jsou tady však íránské ambice, které Američané vnímají jako nepřátelské. To je evidentní. Podpora Izraele ze strany USA je také stále zcela jasná. Jsou to opravdu složité věci. Poslední izraelsko-palestinská válka vede k radikalizaci izraelských Arabů, což vidím jako nebezpečí. Do armády chodí izraelští Arabové, kteří žijí vedle Izraelců. Jeden izraelský Arab je nebo byl generál v armádě, což vedlo ke střetům. Občanská válka je ten nejhorší konflikt, který může lidstvo zažít. Egyptský prezident maršál Abdal Fattáh Sísí pozval Izrael i Hamás na jednání do Egypta. Izraelci už potvrdili svoji účast. Otázkou je, zda ta jednání k něčemu povedou. V roce 2000 stáli Ehud Barak za Izrael a Jásir Arafat za Palestinu jen krůček od podepsání průlomové mírové dohody. Můj kamarád Haim Shaked, tajemník Ehuda Baraka, mi říkal, že tu nabídku, kterou dal Barak Arafatovi, předtím ani potom Palestině nikdo nedal. A stejně to nepřijali. Problém bude vždycky Jeruzalém, který je centrem tří monoteistických náboženství. Palestinci chtějí, aby jeho východní část byla jejich hlavním městem. Ani navrhované řešení vytvořit dva státy není tak jednoduché. Řekněme si na rovinu, že za ty maléry mohou obě strany. Je naivní říkat, že za vše mohou jen Palestinci. To přece není pravda. Když porovnáte dnešní mapu Palestiny s tou z roku 1900, tak zjistíte, že se jejich území zásadně změnilo ve prospěch Izraele. Je potřeba, aby tam došlo k nějaké dohodě. Nelze Palestincům dál zabírat jejich území. Bude to pořád zdroj problémů. Víme, kolik času uteklo od doby, kdy v Oslu Jicchak Rabin, Šimon Peres a Jásir Arafat přebírali Nobelovu cenu míru (1994, pozn. red.). A co se stalo? Nic. Kde jsme? Nikde. Je to pořád stejné, možná ještě horší. Nehledě na to, že Hamás vojensky hodně posílil.
Terorismus je velmi aktuální otázka, která zcela jistě hýbe světem. Dá se s touto zákeřnou formou boje lépe potýkat, lze se na terorismus vůbec připravit?
Problém boje s terorismem je v tom, že se mezinárodní společenství nedokáže dohodnout na jeho definici. Potíž nastává v momentě, kdy ho jedna strana vnímá jako bojovníky za národní osvobození, ale ta druhá jako teroristy. Tak co s tím dál? Další nešťastnou věc udělal George Bush mladší, který vyhlásil válku s terorismem. To je nesmyslný pojem. Budeme-li mluvit o islámském teroru, tak se samozřejmě musíme podívat i na jeho podhoubí, které vzniklo během zahraničně politických a vojenských akcí Západu. Silný náboj islámského terorismu povstal v době, kdy Saddám Husajn napadl Kuvajt. Tehdy Usáma bin Ládin, který v Afghánistánu úspěšně bojoval se Sovětským svazem, nabídl své vládě obranu Saúdské Arábie v případě, že by se do ní chtěl z Kuvajtu dostat Saddám Husajn. Tehdy byl odmítnut a Saúdská Arábie povolila vstup americkým bezvěrcům na svoje území. Usámu bin Ládina to hodně zradikalizovalo a přesunul se do Súdánu. V zásadě existují dvě organizace – Al-Káida a Islámský stát. Al-Káida je po zabití bin Ládina v situaci, kdy ani nevíme, kde je jeho nástupce Zaváhirí. On má řadu různých afilací, které víceméně nesou jenom název a filozofii. Jinak spolu příliš propojeny nejsou. Islámský stát původně vznikl především jako reakce na špatnou mírovou obnovu Iráku a na ochranu sunnitských menšin z řad vyhozených vojáků a státního aparátu. Nakonec se ale etabloval do struktury, která nebyla jenom vojenská, ale i sociální, ideologická a náboženská. Pokud jde o geografickou dimenzi, tak je Islámský stát rozbitý. Co ale nezaniklo, je dimenze ideová, která se šíří sociálními sítěmi. Ta má bohužel velkou řadu podporovatelů nejen ve Francii, Německu, Belgii, Anglii, ale i v Rakousku. Největší problém jsou neoficiální mešity vzniklé z bytů muslimských nespokojenců, kteří se scházejí u počítačů a radikalizují se. Nositelé idejí Islámského státu se početně spíše zvyšují než zmenšují. Koronavirová pandemie je také ovlivnila, ale pouze dočasně.
Věnujete se celé řadě činností. Jak to všechno stíháte?
Mě to baví. To je základ. Pořád si říkám, že pokud člověk funguje a má nějaký rytmus, tak žije. Jsem optimisticky založený člověk a jsem toho názoru, že největší štěstí je, že žijeme. Všechno ostatní je taková marnivost. V pětačtyřiceti jsem poznal svobodu tím, že jsem po třiceti letech odešel z armády. Vždycky říkám, že jsem nastoupil do vojenské služby ve chvíli, kdy jsem začal chodit. A teď jsem se najednou ocitl ve světě, ve kterém si organizuji svůj život. Všechny úspěchy i neúspěchy jdou jenom za mnou, což si strašně užívám. Nikdy jsem nešel se stádem. Na rozdíl od krátkého účesu nosím dlouhý a bubnuji heavy metal. Užívám si to, jsem spokojený.
Čemu se věnujete, když nepracujete?
Odpočívám tak, že nedělám nic. Co miluji a k čemu mě přivedl můj syn, je sledování Premier League. Fandíme spolu Manchesteru United. V srpnu mě vždycky připravuje na to, že končí léto, protože začíná Premier League. Taky rád čtu, a to několik knížek najednou. Teď mám zrovna rozečtený Mnichov, Řád času a knížky o egyptologii. Prostě věci, které k sobě vůbec nejdou, ale to mi nevadí. Snažím se samozřejmě udržet přehled o situaci jak u nás, tak ve světě. To zabere taky hodně času. Denně čtu Právo, Mladou frontu, ze zahraničního tisku Daily Telegraph nebo různé americké weby. Čtu taky Khaleej Times, což jsou úžasné noviny ve Spojených arabských emirátech, kde se dozvíte věci o takových „nezajímavých“ zemích, jako je třeba Indie. A pak mám práci. Rád dělám nové věci. Měl jsem možnost dělat systém bezpečnosti řadě rozhodujících subjektů kritické infrastruktury. Láká mě, když o dané věci nic nevím. Díky svým zkušenostem znám provoz bezpečnostních systémů, takže se ptám, proč to lidé nedělají tak nebo onak, a najednou zjistím, že řada lidí trpí provozní slepotou. Samozřejmě, nebudeme si nic nalhávat, dělám to i pro peníze. Můj celoživotní koníček je víno. Aktivně piji čtyřicet let a považuji to za nekonečný příběh. Je úžasné objevovat nová vína. Inspiroval mě můj známý Roberto Morelli, který dnes vlastní vinařství Quercia Bettina. Dříve byl bankéřem v Miláně, ale v pokročilém věku ve funkci skončil a v Toskánsku si pak koupil vinici. Produkuje skvělá vína, rád u něho nakupuji. Říkal jsem si, že bych se mohl vínu také jednou věnovat. To by mě bavilo, udělat něco vlastníma rukama.
Co byste na závěr vzkázal nebo doporučil našim čtenářům v této turbulentní době?
Vezměte život do vlastních rukou. Zodpovídáte totiž jen za něj a za nic jiného. A dělejte to tak, abyste ho prožili co nejlépe. Nespoléhejte se na nikoho jiného, ale pouze sami na sebe. Když přijde stát a pomůže vám, je to jen třešnička na dortu.
