Jaká je role kultury v politice, kdy je kulturní diplomacie účinným nástrojem?
Záleží kdy a za jakých okolností. Ale samozřejmě já osobně jsem přesvědčena, že je to jednak účinný, a hlavně velmi důležitý nástroj. Zejména státu malé nebo střední velikosti jako je Česká republika to umožňuje to anglické „punch above our weight“, čili mít větší dosah, než je naše váhová kategorie. V tomhle je mezinárodní scéna demokratická, zkrátka sdělení rovná se sdělení. Stejný dosah může mít komunikace Tchaj-wanu nebo Estonska jako velkých hráčů typu Německa. Já na poli kulturní diplomacie ráda sleduji třeba právě Estonsko nebo Finsko. Ukazuje se že i tyto státy mohou být opravdu hodně vidět a slyšet.
Jak konkrétně se to liší od tradičních diplomatických jednání?
Tradiční diplomacie je komunikace mezi diplomatem a diplomatem a na veřejnosti se o tom neví nebo naprosto minimálně. Naproti tomu kulturní nebo veřejná diplomacie je komunikace mezi státem a širokým publikem v jiné zemi. Čili paralelní linie komunikace k té původní, tradiční diplomacii. Je potřeba hlavně vědět, na co publikum v dané zemi slyší. A to je práce nás, kulturní diplomatů, kteří reprezentujeme zemi právě před veřejností toho druhého státu.
V čem je ale tedy specifická práce kulturního centra při EU, kde není „ta druhá“ země, ale je jich tu dalších 26?
To je přesně správný úhel pohledu, díky za tu otázku. My fungujeme, v porovnání s ostatními Českými centry, specificky v tom, že máme opravdu více publik, se kterými komunikujeme. Nejen, že máme na starosti multilingvální Belgii a Lucembursko, ale zároveň pracujeme s tou takzvanou evropskou bublinou. Brusel je zajímavý a specifický v tom, že kromě mezinárodního kosmopolitního publika, tady funguje celá řada asociací, reprezentací, think-tanků a spousta dalších lidí, kteří reprezentují a prosazují svoje zájmy. A náš úkol je reprezentovat ty naše, zanechat dojem a dobře komunikovat pro nás důležitá témata.
Foto: Dagmar Kneřová
Což musí být velmi těžké vzhledem k přetlaku sdělení, jaký v Bruselu je. S kým tady nejvíc spolupracujete?
Ideálně se všemi. (smích) Je tu celá řada výborných partnerů. Samozřejmě je to velvyslanectví, Stálé zastoupení České republiky při EU, ale velmi rádi spolupracujeme třeba s reprezentacemi českých krajů, které jsou tu velmi aktivní. V té obrovské konkurenci tady je samozřejmě velmi těžké uspět, ale naše role je to zvládnout. A snad se nám to při řadě příležitostí i podařilo.
Je ale vůbec možné konkurovat kulturním centrům nebo zastoupením typu Bavorska, které sídlí v budově bývalého Pasteurova institutu v těsném sousedství Evropského parlamentu, a má samozřejmě naprosto jiný rozpočet? Případně je tam naopak reálná možnost spolupráce?
Ano, výborný postřeh. Dá se dělat obojí, spolupracovat i se vymezovat a hledat skulinky, kde se prosadit. V Bruselu stejně jako v řadě dalších světových centrech existuje síť kulturních institutů, která se jmenuje EUNIC, a kde můžeme spojit síly a pracovat na tématech důležitých pro nás pro všechny. Nedávno jsme například uspořádali právě s EUNIC velkou akci v paláci Bozar, který vy určitě znáte, to je takové největší a velmi prestižní umělecké centrum tady v Bruselu. Tématem byla umělá inteligence ve společnosti a v umění. Sezvali jsme experty na AI ze všech zúčastněných zemí, připravili jsme výstavy, debaty, proběhl hackaton, který umožnil mladým lidem ze startupů nebo uměleckých škol zlepšit se v aplikaci umělé inteligence v jejich práci. Tak to je třeba příklad, kdy jsme skutečně všichni spojili síly a bylo to skvělé. Jinak velmi často spolupracujeme samozřejmě se Slováky. S těmi jsme třeba udělali veliký festival české a slovenské módy, přivezli sem nadějné mladé návrháře, a bylo to opět fantastické.
V Česku se rádo říká, že v Unii „ty velké“ země nebo „ty staré“ země mají výhody, ty ostatní k ničemu nepustí atd. Což je minimálně velmi nepřesné. Je ale možné vysledovat například nějaká tradiční spojenectví právě v rámci kulturních spoluprací?
Ono v kultuře to skutečně funguje celé malinko jinak. My jako kolegové z různých kulturních institutů se všichni velmi dobře známe a víme, že většina z těchto klišé jsou skutečně jen klišé, a že když se člověk podívá podrobněji, je realita někde jinde. Jiná kapitola pak je práce nás jako Českého centra třeba s belgickými galeriemi nebo médii. Tam stále narážíme na určité bariéry. Ještě se nám nepodařilo zjemnit jejich pohled na ten náš region. Na druhou stranu jim to člověk nemůže moc vyčítat, protože upřímně, kdo v Čechách ví o Belgii o moc víc, než že je tu Brusel a pivo? Je to běh na dlouhou trať.
Přesto jsem zaznamenala konkrétně váš příspěvek v časopise Word, což je asi docela úspěch.
Jasně. My máme štěstí v těch partnerech, jak jsem říkala. Konkrétně Word psal potom o Česku až bych řekla velmi extenzivně, a to bylo právě proto, že jsme spojili síly s českým velvyslanectvím, Czech Tourismem a udělali jsme velkou akci o českém designu a masivní mediální ofenzivu, v rámci které jsme se do tisku dostali. A nebyla to zdaleka jediná příležitost.
Tak práce s tiskem je asi nedílnou součástí veřejné diplomacie.
Přesně. Je to náročné a jde to pomalu, ale jde to.
Hodně se vám podařilo na sebe upozornit i na začátku pandemie. Jak to bylo?
Ano. Belgie měla hodně složitý start pandemie, naopak v Česku to tehdy nebylo ještě tak hrozné. Udělali jsme tady solidární akci „Šijeme roušky pro Ixelles“ (pozn. Ixelles je čtvrť Bruselu, ve které sídlí instituce EU i České centrum). Zmobilizovali jsme místní krajanskou komunitu a podle návrhu české designérky Báry Procházkové jsme šili pěkné designové ale funkční roušky pro místní potřebné instituce, domovy seniorů a další. To mělo obrovský úspěch a ohlas.
I kulturní politika dokáže těžit z katastrof.
Jasně, je to tak. To jsou chvíle, kdy se najdou nová společná témata, společné emoce. Během pandemie jsme ještě v rámci akce „Grow Our Humanity“ dostali do veřejného prostoru citáty českých humanistů Čapka, Havla, Patočky, Komenského a jiných, které podle nás přinášely nějakou naději. Měli jsme velké bannery po celém městě, naproti místní univerzitě, na budově Stálého zastoupení kousek od Evropského parlamentu, v místních knihkupectvích…. Poslali jsme lidem takovou zprávu o naději, a přišla z Čech.
To je krásný nápad.
Děkuji, mělo to opravdu velký úspěch.
