Vladimír Putin cítí, že jeho zemi je upírán právoplatný nárok na pozici světového hráče. Nutno uznat, že tento pocit je oprávněný. Lze se domnívat, že pokud by Západ byl ochoten vést s Ruskem dialog, dát mu pocit důležitosti, přestal by se Vladimír Putin chovat vzdorovitě jako dítě, které se dožaduje náležité pozornosti? Možná. Jde ale hlavně o to, jak by ten dialog vypadal. A tady se opět točíme v kruhu, protože představy o smyslu a hlavně formě se budou na obou stranách domnělého jednacího stolu zásadně lišit.
Ruská představa o řádu světa a mezinárodních vztazích je i po třech dekádách jen málo odlišná od té sovětské. Hlavní roli v ní hrají sféry vlivu, a ta ruská, co se Evropy týče, v podstatě stále sahá až k hranicím Německa. Otázka Ukrajiny a jejího vstupu do NATO je pak v Putinových očích naprosto nemyslitelná a nahlížená jako jasné ohrožení bezpečnosti jeho země. Naopak v očích Západu a v jeho vnímání mezinárodní politiky by nikdo neměl mít moc upírat suverénní Ukrajině právo se rozhodnout samostatně. Cestu ven z tohoto kola neporozumění lze hledat jen těžko, na kompromis dvou naprosto protichůdných přístupů by musel lidově řečeno „dojet“ někdo třetí, někdo mezi, tedy opět Ukrajina. V současnosti visí ve vzduchu otázka války, ruská vojenská síla shromážděná na ukrajinských hranicích je obrovská. Šel by Vladimír Putin do otevřeného konfliktu? A co tím chce získat? Zatím se jeví pravděpodobnější, že zkouší, kam až může zajít. Ostatně anexe Krymu mu, ať už na to koukáme jakkoliv, prošla. Chce více území nebo skutečně jen potřebuje donutit Západ, aby si jeho moci začal více všímat?
Každopádně je potřeba brát tyto hrozby vážně. Mantra o tom, že ruská ekonomika není dost silná na to, aby mělo velmocenské ambice, a že si válku vlastně nemůže dovolit, je naivní a mylná. A svědčí o krátkozraké tendenci poměřovat jednání států typu Ruska západními standardy a hodnotami.
Asi by se vyplatil letmý pohled do historie, zda někdy v Rusku převážil zájem o blahobyt vlastního obyvatelstva nad velmocenskými zájmy země. Nejen náš oficiální politický postoj, ale i společenský pohled na Rusko by možná zasloužil revizi. V českém prostředí, které často trpí černobílou optikou, stojí proti sobě v populaci zakořeněný antirusismus samozřejmě pocházející z historické zkušenosti, ale zbytečně živen stereotypy, které jsou od současné reality často už na míle vzdálené, na opačné straně pak neskrývaná afinita některých vrcholných představitelů českého státu, vysvětlitelná pouze partikulárními zájmy.
Naprostou nutností se do budoucna jeví být společná a jednotná politika Evropské unie vůči Rusku. Zatím je toto bohužel skrze nacionální postoje některých členských států neprůchodná idea. Populistické nadužívání pojmu suverenita je konkrétně v této otázce nejen nelogické, ale kontraproduktivní a opět svědčí o nepochopení situace. Rusko totiž přesně v rámci svého geopolitického uvažování může za partnera považovat NATO, Německo, Francii, nikoliv však Slovensko, Litvu nebo Českou republiku. Už je tedy na čase si uvědomit, že jen v jednotě budeme silní. EU je druhá největší ekonomika světa a musí se sama stát i relevantním politickým hráčem, a to nejen v této partii.
Akutní je tedy i potřeba konečně vyprofilovat českou zahraniční politiku, aby bylo jasné všem partnerům jak na západ tak na východ, kde sami sebe vidíme. Jasná deklarace nového ministra zahraničí o podpoře Kyjeva je tak prvním politickým krokem správným směrem.
Zdroje dat:
Český rozhlas, BBC, POLITICO
