Connect with us

Zadejte svůj dotaz

.

Politika a justice

Pavel Telička: Angažmá v Hnutí ANO byla chyba

Když se řekne Telička, každému téměř automaticky naskočí Brusel. Náš první eurokomisař, lobbista i poslanec Evropského parlamentu se ale před časem vrátil do Čech. Podle svých slov žije klidnější život a v lesích za Prahou venčí psy. S jeho schopnostmi a elánem to ale logicky nemůže být všechno. Co teď dělá Pavel Telička? Jak zpětně kouká na léta strávená v diplomacii? A jak poznal svou ženu, se kterou žije už šestatřicet let?

Foto: Miloš Schmiedberger
Foto: Miloš Schmiedberger

Jak jste se jako právník dostal k evropské tématice?

Úplnou náhodou. Já jsem ještě ta generace, která nejen že ještě neměla šanci studovat nic kolem evropského společenství, ale nebyla k tomu ani literatura. Anebo když už byla, tak byla strašná. Já jsem se například dostal k jedné knize – a nebudu indiskrétní – prostě jeden docent to napsal (smích). No tak tam jsem se dočetl, že je to určitý protipól k RVHP, i když s podobnými rysy. Tak toto jsme měli tehdy k dispozici, víc jsme o tom nevěděli. Ta opona mezi námi a Západem vedla k totální neinformovanosti. Ale pak přišel listopad 1989. Já už jsem pracoval jako úplně nejjuniornější referent mezinárodněprávního odboru na Ministerstvu zahraničních věcí. Tehdy se dával dohromady tým, který měl tyto otázky řešit, a potřebovali právníka. Moje velké štěstí bylo, že starší kolegové toto vůbec nevnímali jako zajímavou agendu a řekli si „Tak to dáme Teličkovi“. Byla to tedy celkem náhoda a štěstí, že o tuhle „novinku“ nikdo neměl zájem, a vlastně ani odbornost.

To jste byl tedy ještě dost mladý.

Ano, bylo mi jednatřicet a dalo mi to skutečně šanci hodně vyrůst v relativně útlém věku. Byl jsem vlastně nejmladší vyjednavač ze všech kandidujících zemí. Úplně jsem se do toho zažral. Ten spád byl tak rychlý, že už počátkem roku 1990 probíhala první jednání s Evropskou komisí. Mě to naprosto pohltilo a nadále to formovalo moji identitu a profesní dráhu.

Jaké to bylo v Bruselu v těch úplných začátcích?

To se vůbec nedá srovnat. Tehdy to – a nechci, aby to znělo nabubřele – ale prostě byl vybraný klub. Z prvních jednání si pamatuji skutečně vysoce konkurenční prostředí dvanácti států, které byly propojeny pupečními šňůrami, měly toho hodně společného. A ti lidé, kteří je reprezentovali v administrativách nebo v unijních orgánech, to byly vesměs absolutní špičky. Člověk to úplně hltal. A ty hodnoty tam jaksi neerodovaly, bylo to celé takové silnější, zdravější. Neříkám, že tam nebyly názorové rozdíly, ale všechno působilo pevněji a řekl bych asi „pravěji“.

Teď je to jiné?

Unii, ale i Bruselu jako městu, hrozně prospělo rozšíření. Je to teď víc heterogenní, jsou tam podstatně mladší lidé, názorová i národnostní různost je podstatně větší. Zároveň se tam s tím rozšířením ale dostaly vlastnosti, se kterými my se tady například potýkáme po desetiletí. Určité národní komplexy například. Zkrátka objevily se tam neduhy, které vidíme třeba v naší dnešní politice, větší nacionalismus, populismus, nadřazování národních zájmů nad ty společné i tam, kde to není nutné nebo je to dokonce kontraproduktivní. To vše je dnes podstatně víc přítomné i v Bruselu a Unii to zatěžuje a rozleptává.

V Parlamentu je to víc o politice než o odbornosti

Vy jste prošel několika evropskými institucemi, jak se ta práce liší?

Ano, já jsem kromě toho kratšího angažmá v Komisi a poslancování v Evropském parlamentu prošel tak trochu i Radou, protože jsem byl velvyslanec v COREPERu, výboru stálých představitelů. To je to základní vyjednávací těleso, které dojednává osmdesát procent toho, co se pak rozhoduje na úrovni ministrů. A to patří do struktury Rady. To byla v mnoha směrech pro mě nejzajímavější práce. Tam, zejména v té době, opravdu byly samé „těžké váhy“, lidé velkých kvalit. Parlament to pak bylo zase něco úplně jiného. Zajímavá zkušenost, ale přeci jen to má svá specifika. A je to už víc o politice než o té odbornosti.

Proč bylo vaše působení na Komisi krátké?

Já jsem byl sice první komisař, ale od začátku de facto náhradník. Designován byl dřívější ministr Kužvart, ale ten ještě předtím, než mohl absolvovat slyšení v Evropském parlamentu, z nějakého důvodu rezignoval. Vláda tehdy hledala rychlé řešení, tak se premiér Špidla obrátil na mě. Byl jsem pak nominován i na to další funkční období, do Barrosovy komise. Ale měli jsme vládní krizi a vláda pak mojí nominaci zrušila a poslala Vladimíra Špidlu.

Foto: Miloš Schmiedberger
Foto: Miloš Schmiedberger

To jste byl asi dost zklamaný.

To ano. Já jsem měl štěstí, že těch sedm měsíců jsem působil ve skutečně výborné komisi. Tam byly super osobnosti. Čtenáři si možná vybaví jména jako Chris Patten, vynikající britský konzervativní politik, Mario Monti, pozdější předseda italské vlády, nebo Pascal Lamy, pozdější šéf Světové obchodní organizace (WTO). Já byl mezi ně hozen jako úplný nováček. Ale popravdě už jsem byl připraven na to, že když dostanu ránu, tak ji vrátím. Oni to ze začátku vůbec nečekali. Zrovna Pascal Lamy si s lidmi rád tak jako hrál, koukal na vás stylem „co to tady proboha vykládáš“, a tím znejišťoval a testoval lidi. Já se ho jednou uprostřed věty zeptal, jestli má nějaký problém. A on to evidentně ocenil a usmál se. No a Pascal Lamy byl pak také první člověk, který mi volal, když zrušili moji nominaci, a do telefonu mi tou krásnou francouzskou angličtinou řekl „fak ít“ (smích). A to jsem v tom svém zklamání přesně potřeboval! V podstatě mě ujistil, že jsem byl součástí toho „klubu“.

Hnutí ANO jsem tehdy nevnímal jako projekt jedné osoby. Byla to chyba

Berete své politické angažmá pod hlavičkou Hnutí ANO jako omyl?

To je dobrá otázka, na kterou jsem sám sobě musel odpovědět. Správné slovo by bylo asi „chyba“, a to ve dvou rovinách. Spousta lidí mi teď řekne, že jsem to přece musel vidět a vědět, každý to přece věděl. Ale já jsem se tehdy vrátil po dvanácti letech ze zahraničí, kdy jsem tím českým prostředím úplně nežil. V těch předchozích funkcích jsem si sám zkusil, že PR obrázek je často jiný, než je realita, a není to vždycky vina toho člověka. Navíc ten projekt jsem tehdy nevnímal jako projekt jedné osoby, kterým se bohužel pak stal. Nicméně uznávám, že jsem ty věci měl rozpoznat dříve. Takže ano, byla to chyba, byla to moje chyba. Teď teda nemyslím z hlediska mé kariéry, já už jsem v té době kariérní vzestup nehledal, ale z hlediska profese.

Litujete toho?

To zase ne. Přestože jsem teď řekl, že to byla chyba. Ale chyby nás učí. Já jsem uvěřil projektu, který se stavěl jako proreformní, liberální, středopravicový a podobně. To, že už to za rok a půl nebyla pravda, že se kompletně změnil elektorát, že ti lidé, kteří tam byli, si nedovolili ani pípnout, to je věc jiná. Ale zase je to prostě další zkušenost. Každá zkušenost má svou cenu, tu cenu jsem zaplatil a asi budu ještě platit dál, ale byly tam i pozitivní momenty. Prostě jsem si naběhl a musel si to odžít. Bylo to pozvolné procitnutí.

Takže tam nebyl jeden konkrétní moment, kdy byste si uvědomil, že je potřeba odejít?

Ne. To byly soustavné třenice, kdy ze začátku ještě byly možnosti korigovat jeho (Andreje Babiše, pozn. red.) názory politikou, ale takové možnosti byly tlumeny. Dostávalo to stále více vyhraněnou podobu a nebylo to příjemné. Já si pamatuji diskuse, kdy se – nejen Andrej Babiš ale i další – zcela vážně ptali, jestli je lepší být pravicové nebo levicové hnutí. A tomu prostě nevěříte. Já nejsem zvyklý se balit, když se chvíli něco nedaří, ale tam už pak nebyly možnosti takovéto věci korigovat. My jsme s Petrem Ježkem sepsali dopis, o kterém jsme pak s panem Babišem hodiny a hodiny jednali, a kde bylo asi pět podmínek nebo kroků, které jsme od něj čekali. Tady zase musím uznat, že on s námi tu diskusi vedl. Nebyla sice příjemná, ale vedl. Až nakonec bylo jasné, po těch několika jednáních, že víceméně hraje o čas, a že nehodlá přistoupit na žádnou z těch podmínek.

Z politiky jsem odešel, ale některé věci mi nejsou jedno

Co teď děláte?

Určitě teď žiju úplně jiný život. A ten život je klidnější, pohodovější, logicky poznamenaný covidem. Žiju za Prahou, v lesích, mám čím dál tím těsnější pouto s přírodou. A venčím psy. Snažím se ten čas, co jsem pořád někde poletoval, svojí ženě vynahradit. Nemůžu říct rodině, protože děti jsou už z hnízda pryč, dokonce v zahraničí. No a co se pracovní stránky týče, tak jsem si dal záměrně takovou půlroční pauzu po skončení mandátu v europarlamentu, a pak jsem se rozhodl založit si firmu zaměřenou na strategické poradenství. Budu se hodně soustředit na digitální oblast a investice do inovativních oborů. Další moje aktivita je, že jsme s několika lidmi a některými firmami založili „nevládku“ Digital Economy Network (DEN). To je uskupení pro ty vysoce inovativní firmy, které se necítí být reprezentovány v Česku nebo v zahraničí. Tam jsem tedy členem představenstva. To je asi to, co mě teď nejvíc zaměstnává, a co mě těší.

Takže už žádná politika? 

No tak já jsem z politiky sice vycouval, ale některé věci mi nejsou jedno. Blíží se české předsednictví a já určitě budu chtít mít k unijním věcem platformu, diskutovat a být nějak nápomocen, když to bude možné. Jsem v představenstvu nevládky Euro v Česku. Jednak jsem zastáncem zavedení eura v Česku, ale hlavně jsem zastáncem toho, aby bylo lidem umožněno nasávat informace, aby se o nich dalo diskutovat, vést veřejnou debatu. Protože tady v tom dlouhodobě politická reprezentace selhává.

Foto: Miloš Schmiedberger
Pavel Telička v rozhovoru s redaktorkou Veronikou Dospělovou
Foto: Miloš Schmiedberger

Když přejdeme do trochu osobnější roviny, jaký byl váš život před Bruselem. Vy jste se dokonce i narodil v zahraničí, je to tak?

Já jsem se narodil ve Washingtonu, protože tam byl můj táta pracovně. Přestože se rodiče o druhé dítě pokoušeli už dlouho, tak to vyšlo zrovna až tam. Mezi mnou a starší sestrou je čtrnáct let rozdíl. Takže ano, žil jsem ve Spojených státech, a to tak dlouho, že si z toho nic nepamatuju (smích). Paradoxně jsem se do země svého rodiště vrátil až po nějakých třiceti letech, když jsem tam doprovázel bývalého prezidenta Václava Havla.

Ani mládí jste ale neprožil v Československu. Jaké bylo vaše dětství a mládí v Jižní Americe?

Táta byl diplomat, tak jsem pak strávil nějaký čas také v Argentině a v Británii. Ta Argentina se mi líbila, Buenos Aires tehdy bylo strašně zajímavé místo. A, byť už ta země byla na šikmé ploše, tak to ještě mělo veliké kouzlo. Pro mě jako dítě to byla možnost trávit víkendy u moře a taky tak trochu žít život své o čtrnáct let starší sestry, kvůli které si tátu vždycky čas od času někam předvolali (smích). Británie byla také zajímavá, ale doba už byla taková, že jsme žili v zásadě v uzavřené bublině. Možná kdybych měl tehdy možnost studovat v britské škole, což bylo zakázáno, tak můj život byl nasměrován úplně jinam.

Otec vám brzy zemřel. Jak vás to poznamenalo?

Ano. Táta umřel, když mi bylo čtrnáct let. Navíc velmi náhle a neočekávaně po vcelku banální operaci. A poznamenalo mě to hodně. Asi i tím, že jsem se mu narodil tak pozdě, tak byl náš vztah skutečně velmi pěkný. Táta měl navíc kvality, které já nikdy mít nebudu, měl jsem k němu obrovský respekt.

Kluci, co hrají ragby, nejsou žádný panenky

To v Argentině jste se dostal k ragby?

Ne, to až o dost později. Můj první sport bylo plavání, pak jsem jich vyzkoušel ještě několik. K ragby jsem se dostal v zásadě proto, že jsem v žádném z nich nic nedokázal (smích). U ragby jsem měl pocit, že to můžu dělat ještě na nějaké slušné úrovni. Mimo jiné proto, že je to u nás relativně malý a nepříliš populární sport, a ta konkurence nebyla velká. Takže jsem si mohl i zahrát.

Co vás na tomhle sportu baví?

Tak klasicky ten hlavní impulz byl, že je to atraktivní pro holky. Alespoň nám to tak s klukama na začátku přišlo, v rámci naší pubertální naivity (smích). Ne ale vážně, mě to prostě fakt baví, mám rád tu komplexnost. Je to sport dynamický, má spád, všechno je to hrozně rychlý. A ti kluci nejsou žádný panenky. Taky je to relativně technicky i takticky náročné. U nás ragby nemělo na růžích ustláno, byl to neznámý sport. Museli jsme si všechno dělat sami, bylo to až takové ochotnické. I to mě na tom bavilo.

A opravdu to na ty holky zabíralo? Poznal jste takhle svou ženu?

No já jsem popravdě moc nezabíral. I když manželku jsem vlastně taky poznal tak trochu přes ragby, to je pravda. Jeli jsme s pár kamarády oficiálně dělat nábor na soustředění prváků, co nastupovali na právnickou fakultu. A tam byla právě i moje budoucí žena. Nábor úplně nevyšel, ale s Evou jsme spolu už šestatřicet let. Ona na to teda nevypadá na rozdíl ode mě.

Může se Vám líbít

Politika a justice

Generál v záloze a bezpečnostní expert Andor Šándor studoval nejen v České republice, ale i v Itálii a USA. Byl šéfem vojenského zpravodajství a...

Byznys

Možná už jste v ní byli, nebo o ní minimálně slyšeli. Proslulá vietnamská tržnice SAPA, které se přezdívá stát ve státě, půjde už za...

Cestování

Nasadit helmu, sednout na kolo a objevovat krásy Čech a Moravy s větrem v zádech. Pokud si takhle představujete ideálně strávený víkend a cyklistika...

Byznys

Jan Procházka je vynálezcem revoluční baterie HE3DA, o níž v posledních letech slýcháme čím dál více. Radomír Prus je architektem miliardového projektu Magna Energy...