Jak se máte?
Mám se báječně. Poslední čtyři měsíce se snažím hlavně relaxovat a věnuji se dětem. Moc si to užívám. Rodina mým ministrováním přeci jen občas trpěla.
Vy jste před svým ministerským angažmá nezastával žádnou vysokou politickou funkci, najednou jste se ocitl v jedné z nejexponovanějších. Navíc ve vládě Andreje Babiše, kde byla role ČSSD předmětem kritiky i uvnitř strany. Nebyl to šok?
Nebyl jsem úplně nepopsaný list papíru, měl jsem celkem jasnou představu, jak by měla česká zahraniční politika vypadat, kam patříme, co jsou naše zájmy, a jak je máme hájit. Ty dva a něco roků jsem měl možnost to dělat. Pro mě to byla zkušenost ale i čest zastupovat svou zemi ve světě. Nedá se říct, že by mě to úplně šokovalo nebo zásadně překvapilo. I když samozřejmě byly momenty, kdy jsem se ptal sám sebe, jestli mi to za to stojí. Ale stálo. Podle mě má smysl bojovat za věci, kterým věříte.
Vaše představa se leckomu nezamlouvala. Bylo fungování české diplomacie v takové situaci řekněme složitější?
Samozřejmě to naráželo na představy jiných politiků, o tom podle mě demokracie je. Kdyby to tak nefungovalo, nakonec bychom ani politiku nepotřebovali. Stejně jako ve společnosti, je i ve Sněmovně mnoho názorů a je potřeba s tím pracovat. To, že jsem se často neshodoval například s představou Miloše Zemana, to je fakt. Ale já jsem vycházel z nějaké kontinuity české zahraniční politiky – toho kam Česko chtělo, kam se dostalo a jak toho má využívat. Ať je to Evropská unie, kde rozhodujeme o své budoucí prosperitě, nebo NATO, kde hájíme naši bezpečnost proti starým i novým rizikům. Ta orientace pro mě byla naprosto přirozená. To ale neznamená, že se nemůžu bavit s někým z jiné části světa, který nesdílí hodnoty moje nebo i západní demokratické společnosti. Někdy se prostě musíte bavit i se zástupci států, které mají hodně daleko k ideálu svobody, jak ji chápeme my.
Bral jste svoje sesazení po prohraném boji o vedení strany jako křivdu?
To ne. Beru to jako něco, co k politice patří. Já jsem to čekal. Ve chvíli, kdy se neshodujeme na velké řadě věcí, včetně otázky budoucí spolupráce s Hnutím ANO, tak ta změna byla asi logická. A necítím lítost, hořkost nebo nostalgii, že bych teď nemohl být u jednání, která jsou asi skutečně zásadní, prostě tak to je a život jde dál.
Kam podle Vás směřuje česká Sociální demokracie?
Já bych nerad teď před volbami někoho kritizoval, aby mi pak bylo vyčteno, že můžu za potenciální špatný výsledek. Jako správná demokratická strana budeme po volbách skládat účty a budeme se bavit o tom, co dál. V každé politické straně je zásadní, jestli může prosazovat svůj program. A to může, pokud uspěje ve volbách. Po dvou prohraných volbách nedošlo v ČSSD k hlubší sebereflexi. Navíc ti samí lidé, kteří nezvládli krajské volby teď připravují volby do Poslanecké sněmovny. V tu chvíli si člověk řekne, že pokud se něco nezmění, máme nakročeno k dalším neúspěchům. Ale myšlenka sociální demokracie rozhodně neumřela a já v ní věřím. Jsme společnost, která klade důraz na spravedlnost, rovnost, to jsou hodnoty, které reprezentuje právě Sociální demokracie. To, že se to nepromítá do těch volebních výsledků je dost smutné.
Nenechala si ČSSD ukrást tato témata zčásti právě Hnutím ANO?
Nemyslím si, že si nechala všechna ukrást. Samozřejmě s marketingovou mašinérií Hnutí ANO je dost obtížné bojovat, nicméně víme, že jsou témata, která si právě ANO nikdy neosvojí.
To jsou jaká?
Podle mě otázky, které by oslovovaly mladší lidi nebo lidi ve městech. Ať už jsou to zelená témata nebo třeba zdraví. Na to se u nás nekladl dostatečný důraz. Nebo, ačkoliv česká společnost není bůhvíjak nadšená z Evropské unie, tak my jsme ale proevropská strana. Neměli bychom se stydět za to, že chceme konstruktivně vstupovat do evropské debaty. Obecně si myslím, že jsme mohli víc upozorňovat na to, jak právě v této debatě funguje náš koaliční partner.
K tomu se ještě dostaneme. Teď se vrátím k té vládní spolupráci. Vadí Vám osobně, jak silná je v Česku provázanost politiky s byznysem? Jak se to podle Vás projeví do budoucna?
Já si sice na rozdíl od mnohých nemyslím, že by tu hrozila nějaká forma autoritářské vlády, na druhou stranu vidím i trendy, které bych rozhodně nepodceňoval. To, že má de facto extrémistická pravicová strana dnes v preferencích skoro patnáct procent, to už člověka překvapuje a ukazuje to na poměrně velkou frustraci české společnosti. V propojení s byznysem bych asi neviděl tu situaci u nás zásadně horší než v případě jiných západoevropských států. Je samozřejmě trochu nezvyklé, že de facto oligarcha zastává nejvyšší funkci premiéra republiky. Podobné to bylo v Itálii za Berlusconiho a myslím, že bychom v tomto směru neměli chtít být Itálií. V zásadě ale spolupráce politiků a ekonomických aktérů není nic neobvyklého, děje se to všude. Samozřejmě je pak otázka, jestli politika řídí byznys nebo naopak řídí byznys politiku.
Jsem Evropan i lokální patriot z Rokycan
Několik let jste pracoval v Bruselu, ostatně jsme se tam seznámili. Fungují podle Vás čeští politici na zasedáních Unie jinak, než jak to potom doma prezentují?
Obecně si myslím, že debata, která se vede uvnitř Evropské unie, je trochu odpojená od toho, jak se vede debata o Evropské unii u nás. A celkově je to asi spojené s tím, že informovanost o tom, co aktuálně v EU řešíme, je nízká. Často jsou to paradoxní situace, kdy se ministři týdny a měsíce účastní jednání, a pak jsou „překvapeni“ výsledkem a tváří se, jak kdyby se to rozhodlo někde bez nás. To vytváří asi ten dojem toho „vzdáleného Bruselu“, který nám tady něco diktuje. Zapomíná se na to, že Evropská unie funguje na bázi kompromisu všech členských států, a také volených zástupců v Evropském parlamentu.
Kde se tedy stále bere ten pověstný český euroskepticismus? A lepší se to?
Češi podle mě nejsou protievropští, spíš bych tam viděl takovou obecnou nedůvěru v instituce, nedůvěru ve stát, úředníky. To myslím, že platí i vůči českým institucím. Takže spíš je to asi nelibost vůči tomu byrokratickému aparátu v Bruselu než vůči myšlence evropské integrace. Češi podle mě věcně přijímají, že není lepší alternativa, ale je spousta věcí, které je potřeba kritizovat. A to je legitimní. Horší je neschopnost vést debatu. Ne se vším, co se v EU děje, musíme souhlasit, ale zároveň nejsme protievropští. Někdy mi česká politická debata připadá, že člověk si musí vybrat: buď bude proevropský, až nekriticky, a nebo bude velmi kriticky protievropský. A neexistuje nic mezi tím, neexistuje racionální pohled na to, co se dnes v Evropě děje, co nás všechny společně v budoucnu čeká. Je důležité si uvědomit, že Česko není stát, který by mohl řadu z těch problémů zvládnout sám. Je pro nás výhodnější spolupracovat, a mít i ty evropské instituce, které jsou schopny ten kompromis najít a zprostředkovat, než se v tom tady plácat sami.
Cítíte se být Evropanem?
Určitě. Stejně tak se cítím být Čechem. A často i lokálním patriotem. Přestože v Rokycanech už řadu let nežiji, tak pořád mám pocit, že jsem Rokyčák. Dnes si člověk nemusí vybírat jednu identitu. Máme možnost se cítit v jednu chvíli jako lokální patriot Rokycan, v druhou jako Čech nebo Moravan, v další jako Evropan. A dost často je to všechno dohromady. Já jsem žil v zahraničí, ale v Čechách jsem rád. Chtěl jsem tu založit rodinu, protože tu mám důležité vazby. Rozumím, že dnes se nám hlavně prostřednictvím internetu vkrádá až do obýváku ten velký svět, ale pořád si myslím, že je důležité mít právě spojení s tou svou místní komunitou. Ne, že by to jinde na světě nešlo, ale já zas asi nejsem úplně typ toho světového nomáda, který umí být jeden rok v Londýně, druhý rok v Berlíně a další zase někde jinde. Já rád objevuji, ale zároveň se rád vracím zase sem. Prostě důchod bych rád strávil tady, ideálně na chatě, kde budu sekat trávu a pít kafe.
A stane se někdy, že lokální patriot musí v Rokycanech v hospodě obhajovat tu svoji identitu evropskou?
No zrovna v Rakové u Rokycan u rodičů, když třeba jdeme na fotbal, se mi zas tak často nestane, že by se debata stočila k Evropské unii (smích). Ale když už na to přijde, snažím se o tom obyčejně a hlavně věcně pobavit, snažím se lidem naslouchat. Spousta těch lidí má informace jen přežvýkané médii, třeba nepřesné. Tak se snažím to případně doplnit.
Měla by Česká republika přijmout Euro?
Určitě měla. Za prvé jsme to slíbili a jsem přesvědčen, že bychom své závazky měli dodržovat, aby naše země neztratila u partnerů důvěryhodnost. Mnohem důležitější ale podle mě je, že jsme velmi ekonomicky otevřená země závislá na zahraničním obchodu. A pokud většina lidí z byznysu i ekonomové říkají, že to je pro Česko dlouhodobě výhodné, tak já jsem připraven jim věřit. Zároveň jsem sám viděl spoustu analýz a studií, které to dokazují. Nakonec se můžeme podívat i na sousední Slovensko, kde přijetí eura jednoznačně vedlo k ekonomickému rozvoji, a ta země je dnes pro zahraniční investory v regionu střední a východní Evropy nejatraktivnější.
Nebyla by důvodem i možnost účastnit se rozhodování o tom, co bude dělat eurozóna?
Jasně, teď u toho stolu sedíme a můžeme leda tak poslouchat. A nemůžeme ovlivnit rozhodnutí, která na nás samozřejmě už teď mají vliv. Jestli si myslíme, že česká Koruna by nás ochránila, pokud by v eurozóně došlo k nějaké vážnější krizi, tak to je dost naivní představa. Navíc, já sice nejsem odborník na Českou národní banku, ale ono to není zadarmo držet umělý kurz, který neodpovídá ekonomické realitě. Dnes jsme prostě tak silně provázáni se zbytkem Evropy, že dlouhodobé strukturální problémy bychom nevyřešili například jednorázovou devalvací Koruny. Argumenty, proč Euro nepřijmout, jsou podle mě dost často v Česku spíš emoční, měna je stále takový symbol státu. Ale já myslím, že národní hrdost nemusíme hledat v tom, jaké papírky máme v peněžence.
Společnost je covidem ještě více rozdělená
Zmínil jste, že teď trávíte čas skoro výhradně s dětmi. Jak jste se popasovali se zavřenými školami během pandemie? Jak to vaše děti snášely?
U nás se s tím musela popasovat především moje manželka. Na dětech vidím, jak strašně moc jim chyběly sociální kontakty, možnost být v té třídě s kamarády a paní učitelkou. No a samozřejmě ještě uvidíme, jaké to bude mít ty dlouhodobé následky. Co se podle mě dost ukázalo je, že online výuka a distanční vzdělávání není budoucnost.
Co říkáte na poslední ohlášená opatření o tom, že neočkované a netestované děti ve školách budou mít zakázáno zpívat, cvičit nebo že budou muset svačit samy? Je to podle vás v pořádku?
Já nejsem odborník samozřejmě, ale z toho, co vím, není covid pro děti extrémně rizikový. Tak je otázka, jestli se nezkusit adaptovat, připravit se na ta rizika a snažit se ochránit ty lidi, kteří se adaptovat z různých důvodů nemohou. Pokud bude dostatečná proočkovanost dospělých a seniorů, tak se obrovsky snižuje míra rizika těch závažnějších důsledků. Namísto toho my takříkajíc chytáme kočku za ocas, budeme trápit malé děti, kastovat je, místo toho, abychom lépe vysvětlili dospělým, ať se nechají očkovat.
Jak vyjde česká společnost z covidu?
Posílená, doufám. Ale zatím vidím spíš, že ve větší míře je ještě víc rozdělená než před covidem. Vidíme, že ji teď navíc rozdělují i témata jako roušky nebo očkování. Měli bychom pracovat na tom, aby to tak nebylo. To je ale do velké míry role komunikace ze strany státu, vysvětlování. Především ale empatie představitelů státu, kteří teď rozhodují o životech lidí. Snažím se i osobně z toho vyvodit nějaké ponaučení, měli bychom skutečně všichni dělat něco pro posílení odolnosti, abychom dokázali lépe čelit krizím, které nedokážeme předvídat. A to jak na domácí půdě, tak v rámci Evropské unie.