Oficiálně se COPu26 účastní přes padesát tisíc delegátů. Za zavřenými dveřmi se nepřetržitě jedná o emisích, zelené energii a eradikaci fosilních paliv. Na mediálních konferencích se politici poplácávají po zádech a děkují si navzájem za „historická ekologická rozhodnutí“ a „záchranu lidstva“. Před branami COPu panuje odlišný sentiment.
Okraje Glasgow, univerzitní parky, ale i ulice přetékají demonstranty a aktivisty. Sjeli se sem ze všech koutů světa. Směs národností, věkových skupin a tříd. Od rodin s dětmi, přes studenty, pracující, podnikatele až po důchodce. Spojuje je ten samý cíl. Chtějí klimatickou spravedlnost. Jejich pocity jsou zatím ale spíše smíšené. Wesley (34), malíř a básník z Londýna, si posteskl nad falší politiků: „Jak jim máme věřit, když na ekologickou konferenci přiletěli soukromými tryskáči?“ Wesley dodává: „Rozdíl mezi tím, co se děje na konferenci a realitou je tak široký, že vyžaduje úroveň kognitivní disonance, kterou je pro mě obtížné pochopit.“
Pro Jessicu (20), Grace (24) a Emily (19) jsou demonstrace na COP26 způsobem, jak být konečně vyslyšeny. Pracující dívky pocházejí z malého městečka ve Skotsku, a pociťují tzv. ekologickou paniku (eco-anxiety). Grace dodává: „Klimatickou změnu nevnímáme jen přes světové zprávy, cítíme ji i tady doma!“
Larissa Kennedy, předsedkyně Národní Unie britských studentů, vychází se svými kolegy do ulic v rámci všech demonstrací. „Politici neposlouchají. Jediným způsobem, jak se nechat slyšet, jsou tyto protesty! Podívejte se, kolik nás tady je! Už nás nemůžou ignorovat! Musíme okamžitě přestat těžit uhlí a ropu.“ Demonstrace ke dni Klimatické spravedlnosti se účastnilo přes sto tisíc protestujících.
Otázkou ale je, jestli jejich hlasy opravdu dolehly až za zavřené dveře COP26. Delegáti jsou od protestujících odděleni policejními kordony, vysokými ploty bezpečnostními kontrolami a zavřenými dveřmi. Jako kdyby konference existovala v paralelním světě. Daniel Banteu, profesionální klimatický vyjednavač z Dánska ulevuje své frustraci: „Je to sice lepší než v minulých ročnících, ale například k jednáním Číny nejsme připuštěni. Nevíme, co se na nich děje.“
Součástí oficiálního programu COP26 je světové expo, kde státy prezentují svůj „inovativní“ přístup k řešení klimatické krize. V japonském pavilonu se ukazují nejnovější technologie. Malajský pavilon si zakládá na ochutnávkách tradičních specialit. Pavilon Saudské Arábie zabírá dvakrát více plochy než stánky ostatních zemí. V maličkém stánku Demokratické Republiky Kongo naleznete dřevěné sošky zvířat ze Savany a první dámu Denise Nyakéru Tshisekedi propagující knihy svých příbuzných a elektronické produkty společnosti Okapi. V COP26 jede byznys. Během tříchodové večeře pořádané bostonskou poradenskou firmou BCG v klimatickém hubu deníku New York Times to Patrick Duploux (ředitel pobočky BCG pro Africký kontinent) nevidí tak černě:
„Když jsem před dvaceti lety začínal v korporátu, nikdo o environmentálních tématech nemluvil. Byl jsem jediným expertem. Dnes je toto téma prioritou. Přístupy firem, jímž nabízíme poradenství se za posledních několik let změnily k lepšímu. Spolupracujeme například s energetickou firmou v JAR. Před deseti lety by bylo nemyslitelné, že by zredukovali užití uhlí. Před čtyřmi lety jsme jim dali ultimátum, bud‘ zajistí trvalý plán redukce mířící k nule, anebo s nimi rozvážeme spolupráci. K letošnímu roku snížili užití uhlí o téměř 90 %.“ Patrick Duploux vidí COP26 optimisticky. Podle něj se firmy i státy zavazují k dlouhodobým plánům snížení emisí. Věří, že klíč k cestě kupředu leží právě v představení realistických plánů, ale také kolektivní empatii. „V byznysu nejsou jen špatní lidé. Mnoho z nás se už dlouhá léta snaží zasadit o pozitivní změnu.“
Foto: Štěpánka Červinková
Jak moc se ale společnosti opravdu snaží změnit, a jak moc se jedná o greenwashing? (marketingová činnost, při níž organizace uvádějí spotřebitele v omyl ohledně své environmentální činnosti). Na ulicích o tom mají jasno. Greenwashing byl označený za zásadní problém COP26. Představitelka mladé generace aktivistů Greta Thurnberg na jedné z demonstrací prohlásila: „Není tajemstvím, že COP26 je selhání. Mělo by být zřejmé, že krizi nemůžeme vyřešit stejnými metodami, které nás do ní dostaly.“
Patrick Duffy (40), obyvatel Glasgow trpící dystrofií, s Gretou Thurnberg souhlasí. Nedávno se přidal k hnutí k Extinction Rebellion. Co ho k tomu hnalo? Pocit bezmoci a beznaděje. „O COP26 si myslím svoje. Pořádají ho tady u nás ve Skotsku! A přitom naše Nicola (premiérka Skotska Nicola Sturgeon) nebyla ani přizvaná. Musela se na konferenci doslova vetřít. Zase jednají o nás bez nás!“
Důchodkyně Marissa Kelly (74) je též členkou Extinction Rebellion. Do Glasgow přicestovala z Walesu vlakem. „Klimatickou změnu vidím všude kolem sebe. Květiny nekvetou ve správný čas. Sezóny se vlévají jedna do druhé. Máme horká léta a zvláštní zimy. Ptáci nevědí, kdy mají hnízdit. Všechno je zmatené. A to je jen začátek. Co se stane za padesát let, když se něco nezmění teď‘? Marissa věří, že protesty dávají politikům na COP26 pošťouchnutí tím správným směrem.
Elle (10) a Elain (8) přijeli s maminkou Laurie (32). „Jsme tady kvůli Davidu Attenboroughovi. Viděli jsme jeho řeč a moc se bojíme o přírodu,“ vysvětluje Elle. „Mým nejoblíbenějším zvířetem je polární medvěd. Nechci, aby umřel.“ „A já mám ráda tygra, který žije v pralese. A pralesů je čím dál méně,“ dodává její sestra Elain.
Jednání nejsou uzavřená. Politici se denně scházejí v srdci COP26. Sliby byly vyřčeny, stejně tak jako odvážná prohlášení na tiskových konferencích. Jen čas ukáže, kolik ze závazků bude opravdu splněno. A jestli to bude stačit. Zatím je patrné jen jedno. Nadcházejícím generacím dochází trpělivost se zkostnatělými systémy.
