Jako jediný Čech jste se zúčastnil té poslední, velmi specifické, inaugurace. Jaké to bylo takříkajíc z první ruky?
Ta inaugurace byla skutečně velmi výjimečná. Spojené státy se zachovaly jako vždy, ode zdi ke zdi, od extrému k extrému. Aby nedošlo k podcenění situace jako dva týdny předtím, bylo na jeden tisíc pozvaných hostů nasazeno třicet dva tisíc policistů. Tedy já a manželka jsme měli šedesát čtyři bodyguardů (smích). Jinak jak už to bývá při těchto příležitostech, vymklo se to na naprosto směšné příhodě. Ze středu Washingtonu bylo vytlačeno obyvatelstvo, ve střehu byla Národní garda, speciální jednotky, vojáci ve třech perimetrech. A ve chvíli, kdy jsme přijížděli ke Kapitolu se někde pod jeho schody probudil bezdomovec. A byl chudák stejně vyděšený jako ti vojáci, mezi kterými najednou vylezl. Myslím, že si to bude dlouho pamatovat.
Jak byste popsal dnešní Spojené státy?
Nadále rozdělené. Ale hned bych dodal, kdybyste se chtěla zeptat (smích), že Donald Trump není příčinnou tohoto rozdělení. Donald Trump a jeho hnutí je jeho výsledkem. Amerika byla štípnutá před Trumpem, za Trumpa a je i po něm. A ano, myslím si, že Trump tohle ví, a pokud mu bude zdraví držet a bude mít pořád tak veliké ego, bude se snažit na scénu vrátit. Demokratická Amerika představovaná politickým veteránem a v sedmdesáti osmi letech také nejstarším prezidentem v historii Joem Bidenem, se dostala do situace, kdy musela slíbit, že bude toto rozdělení řešit. Zároveň ale každému realistickému člověku bylo jasné, že to nejde. A zcela jistě to nejde tak, jak budou demokraté v této chvíli potřebovat vládnout.
Proč?
Ono to není o tom, že se dva sousedi pohádali. To rozdělení je systémové, na obou stranách logické. Představuje dvě naprosto rozdílné skupiny Američanů, z nichž každá má jasně definovaný svůj zájem. A ty zájmy jsou téměř naprosto protikladné.
Lidé nakonec hlasují nohama a do Číny se stále ještě neutíká
Čína běží takzvaný „Stoletý maraton“, na jehož konci chce vystřídat Spojené státy v roli světového lídra. Řekl byste, že se jí to podaří?
Myslím si, že vývoj Číny nikdo nezastaví. Ale zároveň, přestože budík jakoby netiká v náš prospěch, máme jednu obrovskou výhodu – náš způsob a styl života je více atraktivní, je víc sexy. Když v Číně zbohatnete a uspějete, utečete na Západ. Stále ještě to není tak, že ti, co uspějí a zbohatnou tady, by utíkali užít si to do Šanghaje. A lidé v konci vždycky hlasují nohama. Takže myslím, že máme pořád ještě čas se vzpamatovat.
Je vůči Číně podle vás lepší tvrdý přístup nebo taktika ustupování?
Podle mě to bude vždycky kombinace obojího, bohužel zatím nikdo neobjevil tu správnou kombinaci, ten správný poměr. Historie nás učí, že nikdy nefunguje ani cukr ani bič, cukr a bič funguje vždycky a na každého. Ale poměr cukru vůči štiplavosti biče, to je to, oč tu běží.
Dokáže podle vás současný prezident ten poměr lépe vážit?
To se ukáže po listopadu příštího roku po doplňovacích volbách. Do té doby by od něj bylo sebevražedné se o něco významnějšího pokoušet.
Rusko bere vážně pouze Ameriku a Čínu
Je to něco, kde mohou Spojené státy najít společnou řeč s Ruskem? A Mají potenciálně ještě nějaká další společná témata?
Rozhodně tam funguje trojúhelník Rusko-Čína-Spojené státy, který je navzájem propojený a všechny ty tři body toho trojúhelníku se vzájemně ovlivňují. Ale logicky ten, kdo bude první a nejvíce ohrožen Čínskou lidovou republikou, bude Rusko s liduprázdnou Sibiří plnou zdrojů. Ty bude Čína pro svůj další vývoj nezbytně potřebovat. Což by mohlo být tématem pro to, aby se Západ a Ruská federace byli schopni dohodnout na tom, na čem se dnes dohodnout nedokáží.
Snaží se Joe Biden o deeskalaci vztahů? Bylo by to na jeho domácí scéně kvitováno nebo viděno jako slabost?
Snaha o deeskalaci tam zcela jistě je. A ano, je to samozřejmě dvojsečná zbraň. Rusko není jednoduchý partner, nedá nic zadarmo, a cokoliv vám dá, vám doma ještě vyčtou. V tom se americká politika od té české neliší. Až na to, že ruští diplomaté berou Ameriku velmi vážně. Vlastně si myslím, že neberou vážně nikoho kromě právě amerických a čínských diplomatů. Musíte být v tom trojúhelníku nebo jste v jiné kategorii. A jiná kategorie předpokládá jinou úroveň diskuse.
Summit for democracy – je na to vhodná doba po tom, co se stalo v Afghánistánu?
Osobně jsem o něm už dlouho vůbec nic neslyšel. Co vy? (smích)
Byl Afghánistán podle vás pro Spojené státy debakl? A bude to téma ještě příští rok v listopadových doplňovacích volbách?
Podařilo se jim porazit Al-Káidu, ale prohráli s Tálibánem. Protože Al-Káida porazit šla, všechny ostatní cíle už byly technicky nesplnitelné, takže marné. Spojené státy to poškodí. Vždycky už to totiž bude v historických knihách. A budou to stejné fotografie jako po válce ve Vietnamu. Uškodí to Americe jako takové. Bude to také projekce toho, že je možno vydržet tlak nejlépe vyzbrojené armády světa. To není dobrá zpráva. Z druhé strany, kdy jsme naposledy viděli dobrou zprávu z Afghánistánu od doby jeho vzniku? A ano, bude to ještě i téma voleb. Bude to ale jen jedno z témat, protože obě strany si budou navzájem vyčítat, která ta chyba byla kruciální. A to už je pak zase věc vašeho ideového přesvědčení, koho máte radši. Zase je to spíš o emocích než o důkazech a logické analýze.
Kriticky vážím, kdy jsem už víc Američan než Evropan
Jak často se dostanete do Čech? A vracíte se rád?
Teď jsem tu nebyl kvůli pandemii dva a půl roku, jinak musíme jako diplomaté na každoroční poradu velvyslanců a zdravotní prohlídky. To abychom byli v zahraničí pojistitelní. Do téhle země se vracím rád. Tady ke mně mluví budovy, zdi, a ne jen proto, že jsem tam byl předevčírem. Říkám tomu emocionální domov.
Vy jste už za svou kariéru projel řádný kus světa. Dá se říci, že vám některá země, kde jste působil, zásadně změnila pohled na život? Je to právě Amerika?
Každá země vás někam posune. A to se teď nevymlouvám. V Americe jsem strávil možná třetinu života, tak to mě samozřejmě ovlivnilo obrovsky, a snažím se kriticky koukat na to, kde mě to ovlivnilo. Kde už uvažuji víc jako Američan než Evropan. Ale všechny země, které vás ovlivní mají jedno společné. Ony vás naučí to, že víc chápete, kdo jste, proč nejste stejný jako tamní lidé. Že a jak moc je Evropan, člověku dojde až tehdy, když se na delší dobu z Evropy odstěhuje. Pak si najednou všimne, že všichni jsou nějací jiní.
