Jen obtížně lze rozklíčovat, o co vlastně Alexandru Lukašenkovi jde. Vzhledem k tomu, že v předchozích případech, kdy se podobným nátlakem či vydíráním snažil dostat co nejvíce peněz pro fungování svého režimu, nebyl by tento motiv ani tentokrát nijak překvapivý. Dokonce se s ním dá pracovat i jako se základním. Jedinou odlišností od předcházejících případů je fakt, že tentokrát Alexandr Lukašenko svým nátlakem nemíří proti Rusku, ale proti evropským zemím. Lukašenko se podle této verze inspiroval tureckým prezidentem Recepem Tayyipem Erdoganem, který od Evropské unie obdržel na pomoc uprchlíkům na tureckém území miliardy eur. Nebylo by žádným překvapením, pokud by se snažil z Evropské unie získat podobnou dotaci. Ačkoli při elementární schopnosti kriticky uvažovat je zřejmé, že je obrovský rozdíl mezi Tureckem přímo sousedícím s postiženými oblastmi, do kterého přišly miliony lidí, a Běloruskem, které má na svém území podle odhadů asi dvanáct tisíc lidí, které navíc aktivně zvalo a udělovalo jim víza, ani podobná motivace není zcela vyloučena. Takové verzi by nasvědčovala i slova ruského ministra zahraničí Sergeje Lavrova, že by Západ měl poskytnout Bělorusku finanční pomoc pro uprchlíky.
Lukašenko sice mohl očekávat, že evropská reakce bude ostřejší než v jiných případech, ale ani to ho nemusí odrazovat. Je zvyklý chodit až na hranu možností, stejně náhle pak umí ze situace vycouvat. V tomto případě ale spoléhá na to, že neutěšená situace lidí na hranici přiměje polské (litevské, lotyšské) politiky, aby couvli a uprchlíky pustili na svoje území. V případě, že tito lidé začnou na hranicích umírat, bude mít Lukašenko, který není limitovaný veřejným míněním či obavami z volebního neúspěchu, o argument víc. Lukašenko, který už nyní hraje roli lidumila, kdy poslal uprchlíkům dílčí pomoc, bude moci ještě zesílit svoji verzi událostí ve stylu „nelidská Evropa nechává umírat lidi na hranici“.
Zdroj: ČTK
Pomoc ze západu je pak velmi obtížná prostě proto, že by vyžadovala jednání s režimem Alexandra Lukašenka. Evropská unie přitom Lukašenkův režim neuznává. Není tak ani překvapivé, že podle části analytiků je hlavním cílem donutit Evropu k jednání. Tomu nasvědčují i slova Vladimira Putina, kterého Angela Merkel vyzývala, aby Lukašenkovi domluvil. Putin, kromě standardních litánií, jak i za to, že vznikla krize na hranicích mezi Běloruskem a Polskem může Západ, oznámil, že má EU a její členové jednat nikoli s ním, ale s Lukašenkem. V míře přesvědčivosti si pak jeho pozice nezadá s tím, kdy v letech 2008-2012 odkazoval na Dmitrije Medveděva jako prezidenta – formálně to tak sice bylo, ale reálně považovali všichni za prezidenta právě Putina. Na druhou stranu, Lukašenko by nebyl prvním diktátorem, se kterým evropští představitelé jednali a jak ukazuje příklad odcházející kancléřky, budou jednat i nyní.
Část autorů se přiklání k názoru, že se jedná o akci naplánovanou, nebo alespoň schválenou z Moskvy. Taková verze je ještě o něco hůře prokazatelná než hledání motivací Alexandra Lukašenka. Stránky The Insider, standardně kritické vůči Kremlu, uvádějí až nápadně se podobající krize z roku 2014 a 2015 mezi Ruskem a Norskem, respektive Finskem, kdy se několik tisíc občanů blízkovýchodních a afrických států, dosud spokojeně žijících v Moskvě a dalších ruských městech ocitlo na hranici s těmito zeměmi a požadovalo přechod přes hranice. Podobně i v této „polské“ skupině se objevili lidé, kteří podezřele nemluvili anglicky, zato poměrně obstojně rusky. Jejich podíl na celkové vlně je samozřejmě těžko měřitelný v současném kontextu kontroly ze strany běloruských ozbrojených složek. Rusko je navíc obviňováno z toho, že současnou krizí ze všeho nejvíc zakrývá zvyšování vojenské přítomnosti na hranicích s Ukrajinou. Jisté přitom je, že Rusku vyhovuje, že EU musí řešit napětí s Běloruskem.
Na druhou stranu, z Lukašenkova výlevu o možnosti zastavit plyn jdoucí plynovodem Jamal-Evropa je patrné, že ne vše je s Moskvou konzultované. Lukašenkovi z plynovodu nepatří nic, navíc pokud by došlo k nesplnění závazků vůči evropským spotřebitelům, zodpovědnost by ležela na Gazpromu. A o to ruská strana, která zdůrazňuje, že i v nejnapjatějších momentech vztahů plyn do Evropy proudil, rozhodně nestojí.
Zdroj: Shutterstock
Velmi zjednodušeně, dá se s jistotou říci, že se nejedná o nějakou spontánní vlnu milionů běženců, ale o uměle vyvolanou krizi s jedním viníkem, Alexandrem Lukašenkem. Že Rusko i Lukašenko říkají něco jiného, je docela pochopitelné. Brání svoji pozici. Nemá smysl se nějak snažit jejich rétoriku změnit, „vypadat lépe“, protože pro tuto informační politiku nejsou fakta až zase tak důležitá, navrch mají jejich zájmy. Zároveň ale vznikají i relevantní otázky, které mají vliv na reakci, tedy problém motivací Alexandra Lukašenka k jeho jednání.
