Connect with us

Zadejte svůj dotaz

Zahraniční politika

Ladislav Miko: Český euroskepticismus je tady živený, protože vynáší politické body

Přírodovědec, odborník na ochranu životního prostředí a někdejší ministr životního prostředí ve Fischerově vládě. Svého času nejvýše postavený Čech v Bruselu v současnosti šéfuje Zastoupení Evropské komise na Slovensku a na svém portálu Dobrefondy.eu ukazuje lidem, co všechno v jejich okolí vzniklo díky Unii a evropským penězům. „Lidé mají o fungování Unie stále dost zvláštní představu,“ říká Laco Miko.

Foto: Miloš Schmiedberger
Ladislav Miko, foto: Miloš Schmiedberger

Jaká je vůbec hlavní úloha Zastoupení Evropské komise v členských státech?

V podstatě je to jako velvyslanectví nějaké země, jen asi techničtější a podrobnější. Je to oficiální propojení na všech úrovních. Začínalo to jako informační záležitost, to znamená přenos informací Brusel-členský stát. Postupem času to nabylo komunikační a edukační rovinu, to znamená pořádání eventů pro veřejnost, pro školy, soutěže, prezentace Evropy. Pak je to samozřejmě taky nějaký styčný bod pro média, dáváme stanoviska, rozhovory, informace. No a po té ekonomické krizi v roce 2008 byli na zastoupení přiděleni ještě ekonomičtí experti, kteří dlouhodobě sledují vývoj a posuzují ekonomickou kondici té které země, a posuzují s partnery v Bruselu takovou tu velkou zprávu výroční takzvaného Evropského semestru. Tak to je tak v kostce.

Přístup Čechů a Slováků k EU se dost liší. Vnímáte markantní rozdíl i v zájmu o její činnost, o to samotné dění v Evropě?

Ano, já to tedy vnímám jako dost odlišný přístup. Na Slovensku jsme si několikrát dělali průzkum a poměrně velká část slovenské veřejnosti ví a vnímá, že má Evropská komise vůbec nějaké zastoupení. V Čechách je to pořád věcí řekněme zainteresovaných. Druhá věc je, že Slovensko se prezentuje a cítí jako země, která patří do toho evropského jádra, protože je součástí eurozóny. V Bratislavě máme přímé spojení s Úřadem vlády, Kanceláří prezidentky, poslanci, ta spolupráce je tam aktivní. Jsme zváni do různých komisí jako pozorovatelé, například v současnosti k jednáním o Green Deal. To asi trochu zjednodušuje postavení toho Zastoupení, které je vnímáno vládou i úřady jako partner. Zatímco v Čechách, si myslím, že to tak není. Ne, že by tam nebyl kontakt nebo i dobré vztahy, ale rozhodně to není na partnerské úrovni. V Čechách nemá Evropská unie tak silnou odezvu.

Foto: Miloš Schmiedberger
Foto: Miloš Schmiedberger

Jakou Unii podle Vás Češi chtějí?

To je těžká otázka. Já se obávám, asi hlavně kvůli té politice přiživované nějakými populistickými principy vymezování se vůči něčemu, je ta česká společnost hrozně rozdělená. Takže vlastně nějaký jednotný postoj asi těžko hledat. Principiálně si myslím, že většina lidí má pocit, že Unie potřebuje revizi, potřebuje se nějak změnit. Otázka je, jakým směrem. Část společnosti si asi myslí, že by se mělo zpomalit a vrátit k rozvlněnější podobě spolupráce, a ta druhá si zase myslí, že by se měla posunout k větší akceschopnosti, že je příliš pomalá v rozhodování. Ono to vypadá, že tyhle dva postoje nejsou tak daleko od sebe, ale opak je pravdou. Pokud chceme být globálním hráčem, tak musíme rozhodovat rychle, a tím pádem nemůžeme třeba trvat na kompletním konsenzu. Zas pokud na něm budeme trvat, tak to rozhodování potrvá déle a v té globální soutěži ztrácíme pozici.
No a pak jsou samozřejmě i lidé, kteří by to celé bez většího přemýšlení, a aniž by o tom vlastně moc věděli, zahodili do koše. Ale to si nemyslím, že je relevantní názor, který hrozí že by nabyl většinových rozměrů. To je okrajové.

A co český euroskepticismus? Kde vidíte hlavní důvody toho, že je u nás tak zakořeněn?

Ten je živený částečně právě tím, že vynáší politické body. Já jsem přesvědčen, že řada politiků, kteří vydělávají nebo získávají podporu na tom, že šíří euroskeptické myšlenky, to dělají čistě proto, že to má tah u určité části společnosti.

Kdybyste dělal svou práci v Čechách, kdybyste řídil místní Zastoupení, byl byste na tyto postoje a nálady připraven?

To by byla určitě jedna z hlavních rovin argumentace v diskusích a já se přiznám, že bych si to velmi rád zkusil. (smích) Já si myslím, že se dají hledat a nacházet cesty ven z tohohle rozdělení, a že to není nutně jen o konfliktu. Ale je to samozřejmě strašně náročné a je potřeba se občas otevřít i skutečně razantní a nepříjemné kritice. Ale když se člověk dokáže přes toto přenést a udržet to v rovině diskuse, tak se s tím dá hnout.

Foto: Miloš Schmiedberger
Foto: Miloš Schmiedberger

V Česku je teď po volbách a mluví se o zřízení funkce „ministra pro Evropu“. Evropská politika by tak měla být více koordinovaná. Co si o tom myslíte?

Já jsem byl členem úřednické vlády Jana Fischera a v této vládě byl ministrem pro evropské záležitosti Štefan Fülle. Takže já jsem to zažil a fungovalo to, nic nového pod sluncem. V současné situaci v Čechách by to bylo asi dobré, i když evropské záležitosti se samozřejmě týkají všech rezortů, to nemůže dělat jeden člověk. Ale může mít koordinační, informační, komunikační a reprezentativní funkci. Jen nesmí nastat takové to „aha, evropská záležitost, tak to běžte za ním“. Týká se to všech odvětví, všech ministrů.

Měla by EU více sázet na „branding“, osvětu a propagaci? Přeci jen kam se podíváte, všude jsou vidět evropské peníze – dětská hřiště, silnice, sportoviště, vědecké projekty, rekonstrukce, revitalizace atd – proč to lidé jakoby nevidí?

Ono, když ještě navážu na ten euroskepticismus, to není jen u nás, nebo řekněme v té východní části Evropy. Takové názory najdete všude, i ve Francii, v Německu nebo v Nizozemí. Ale tady je to víc v genech celé té společnosti, nejen nějaký vyhraněný segment. Já vlastně nevím, proč to lidi nevidí. Na Slovensku, když jsem se před čtyřmi lety vrátil, probíhaly zrovna obrovské skandály s vracením evropských dotací, a vznikl všeobecný dojem, že dotace jsou vlastně problém. Lidi mi říkali, že ať se ty peníze radši vrátí, že je nechtějí, že to jen podporuje korupci a kdesi cosi. Já jsem věděl, že asi 85 procent úplně všech investic na Slovensku byly evropské peníze. A že bez nich by se tady v podstatě nepostavilo nic, žádná velká silnice, železnice. A lidi to prostě neviděli přes ten filtr všech průšvihů, které byly pořád v televizi, pořád se o nich mluvilo. O ostatním se nemluvilo. Já jsem reagoval po svém. Vytvořil jsem takový informační portál dobrefondy.eu, o projektech, které jsou mezi lidmi vnímány jako dobré, jen se třeba neví, že jsou za evropské peníze.

Foto: Miloš Schmiedberger
Foto: Miloš Schmiedberger

A mělo to kýžený efekt? Jaký mají ta videa úspěch?

Má to fakt úžasné výsledky. Pokryli jsme v podstatě celé Slovensko. Už si tam lidé hledají projekty ve svém okolí, kam chodí třeba s dětmi na výlet. Jsou tam obnovené památky, infrastruktura pro turisty, dopravní projekty. Dostává se to do diskuze, a to povědomí se přece jen trochu podporuje. Lidi to reflektují. Když pověsím nové video – nedávno jsem dával malý pivovar někde u Kežmaroku – tak máme během pár dní třeba i patnáct tisíc shlédnutí. Takže ta informace se k lidem dostává. Národní vlády to moc neprodávají. Nebo to prodají jako svůj úspěch, na Brusel se hodí jen to horší, co se tady děje.

Pomohla by v tomhle větší transparentnost? Například jednání Rady EU jsou stále neveřejná.

Já bych se strašně přimlouval, ale vím, že je to nereálné. (smích) Já bych pouštěl lidem záběry z Rady, když mluví náš ministr, nebo když se hlasuje. Ať lidi vidí, jak tam ta jejich reprezentace funguje, a jak jim to pak doma prezentuje. Ono, když na to jednání třeba přijde ministr, který není například dostatečně jazykově vybaven a teď má třeba sledovat to jednání a reagovat na velmi detailní a na právní nuancích založenou diskusi. Nebo když má nedej bože vystoupit. No to je nesmysl.

Foto: Miloš Schmiedberger
Foto: Miloš Schmiedberger

A právě neveřejnost těch jednání nahrává různým výkladům a prezentacím, kdy politici informace často pro domácí publikum řekněme „upravují“?

Oni mají lidi taky zvláštní představu o tom, jak to funguje. Já jsme shodou okolností jako ministr měl to štěstí, že jsem v době našeho předsednictví předsedal právě Radě ministrů. A pamatuji si, že jsme měli na stole velmi složitou právní normu, na kterou byly různé názory. A když se konečně všichni dobrali k nějakému konsenzu, tak se přihlásil ministr z Malty, státu o pár set tisících lidí, a řekl, že to nemůže podpořit. K mému úžasu ti největší hráči jako Francie, Británie, Nizozemí, tak oni řekli ok, pojďme zkusit najít jiné řešení, které bude vyhovovat i Maltě. No a pak jsem viděl naše ministry, kteří neumějí vstát a vysvětlit, proč to u nás nebude fungovat. No a pak se diví, s čím musí přijít domů. Je to celé o tom, jak tam ten který ministr nebo premiér funguje na formální i neformální bázi.
Ono jde o to, jak moc by to lidi sledovali. Pokud by se teda zrovna nejednalo o migrantech.(smích)

Já bych koukala dost ráda.

Já taky! (smích)

Může se Vám líbít

Celebrity

Syn Kateřiny Kornové Filip slavil 30. narozeniny. Narodil se den před narozeninami svého otce zpěváka a herce Jiřího Korna, takže pánové slavili v tandemu....

Reality shows

Napínavý souboj o kmenovou a individuální imunitu, konec klíčového hráče i neprofesionální chování moderátora Ondřeje Novotného, které tvůrci reality show raději vystřihli, ale trochu...

Celebrity

Sto lidí, sto chutí, říká jedno známé české pořekadlo. O tom, že se člověk nikdy nezalíbí všem, se na vlastní kůži přesvědčila také herečka...

Reality shows

Vrabci na střeše si o tom štěbetali už dlouho, ale ani jeden z nich vztah zatím oficiálně nepotvrdil. Po zhlédnutí 11. epizody reality show...