Vláda zahájila reformy zákona o lidských právech, které podle ní budou řízeny „zdravým rozumem“ a „obnoví důvěru“ v právní systém. Návrhy se zavazují zůstat v rámci evropské úmluvy o lidských právech navzdory tlaku některých konzervativců, aby Británie opustila úmluvu úplně. Ministr spravedlnosti Dominic Raab řekl, že Spojené království „zůstane u evropské úmluvy o lidských právech“, ale zároveň řekl, že vláda chce „změnit, reformovat a revidovat“, jak ji v současnosti vykládají soudy. Kritici varují, že konečná opatření mohou být zmatená a zbytečná.
Ministři chtějí zavést nový právní precedent, který by soudcům umožnil například zablokovat tzv. „nastrčené“ případy, které se dostanou k soudu. Raab řekl, že to zabrání „zneužívání systému“ zločinci „spoléhajícími se na článek 8 (pozn. právo na rodinný život) k maření jejich deportace z této země“. Řekl, že taková tvrzení tvoří asi 70 % úspěšných žádostí v oblasti lidských práv ze strany pachatelů zločinů cizích státních příslušností, kteří se tak odvolávají příkazům k deportaci.
Dominik Raab, rovněž místopředseda vlády, uvedl, že reformy „zostří dělbu moci“, čímž se Nejvyšší soud Spojeného království (spíše než Štrasburk) stane „konečným soudním arbitrem“. Toho bude dosaženo reformou části zákona, která vyžaduje, aby soudy Spojeného království zohlednily judikaturu Štrasburku. Řekl: „Dáme zcela jasně najevo, že britské soudy nemají žádnou povinnost řídit se judikaturou Štrasburku, která sama o sobě neprovozuje precedenční doktrínu.” Není jasné, jak se to liší od současné situace, kdy se britské soudy mohou rozhodnout ignorovat názory Evropského soudu pro lidská práva, pokud k tomu mají dobrý právní důvod. Skutečností je, že soudy Spojeného království nejsou vázány samotnou úmluvou, kromě případů, kdy jsou tato práva výslovně zakotvena v britském zákoně o lidských právech z roku 1998. Plány poskytnou Nejvyššímu soudu větší schopnost vykládat zákony o lidských právech v kontextu Spojeného království, což znamená, že vláda může například prosazovat pravidla určená k řešení nucených sňatků bez obav ze zásahu ze Štrasburku.
Evropská úmluva o lidských právech je opakovaně napadána kritiky politické pravice, kteří tvrdí, že staví evropské právo nad to britské. Zásadní je, že navrhovaná opatření obnoví roli Parlamentu jako konečného rozhodovatele o zákonech ovlivňujících obyvatelstvo Spojeného království, což umožní větší prostor pro slovo v tom, jak se budou interpretovat verdikty Evropského soudu pro lidská práva ve Štrasburku. Bude to znamenat, že práva jsou vykládána v kontextu Spojeného království s respektem k judikatuře země, tradicím a záměrům zvolených zákonodárců. Tato reforma podle vlády hledá cestu, jak nejlépe zaručit, že rámec lidských práv země staví práva a povinnosti vedle sebe tak, aby vyhovoval potřebám společnosti.
Ministr spravedlnosti Raab řekl: „Naše plány posílí typicky britská práva, jako je svoboda projevu a soud před porotou, a zároveň zabrání zneužívání systému.“ Plány neobsahují návrhy, které by změnily zákon týkající se případného návratu migrantů připlouvajících na člunech do jiných zemí.
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod
Evropská úmluva o lidských právech byla podepsána v Římě 4. listopadu 1950, je základem mezinárodní ochrany lidských práv v Evropě. Československo se stalo prvním zemí střední a východní Evropy, která ji podepsala, a to v roce 1992. Úmluva stanoví soubor minimálních standardů, jak by s každým jedincem měly zacházet veřejné orgány. Zahrnuje základní práva na svobodu a osobní bezpečnost, spravedlivý soudní proces, právo na respektování soukromého a rodinného života, svobodu projevu a sdružování, zákaz mučení, diskriminace a otroctví apod. Kontrolním mechanismem této úmluvy je Evropský soud pro lidská práva se sídlem ve Štrasburku, který řeší stížnosti na porušení úmluvy, a který zahrnuje i soudce ze Spojeného království. Tento mezinárodní soud nemá s Evropskou unií nic společného.
Úmluva o ochraně lidských práv a základních svobod je nejúčinnější smlouva na ochranu lidských práv na světě a v roce 1998 se Spojené království rozhodlo začlenit její velkou část do svého vlastního vnitrostátního práva. Spojené království má dlouhou historii obrany lidských práv: od Magna Charty z roku 1215, listiny práv z roku 1689, zákona o obchodu s otroky z roku 1807 až po zákon o zastoupení lidu z roku 1918.
Zdroje dat:
GOV.UK, BBC, THE NATIONAL
