Pane inženýre, jak hodnotíte situaci v oblasti potravinové soběstačnosti České republiky?
Produkce obilovin, včetně kukuřice, se pohybuje u nás v rozmezí 7,5 až 8,5 mil. tun za rok. Naše spotřeba pro potravinářské zpracování a krmivářský průmysl je cca 4,2 mil. tun ročně, tedy téměř polovina se jako surovina vyváží za nízké ceny a zpětně k nám přichází přes obrovské dovozy potravin s vysokou přidanou hodnotou nikoliv však s vysokou nutriční hodnotou.
Současná soběstačnost v jednotlivých komoditách je následující:
Zelenina v současné době dosahuje cca 25 % soběstačnosti, kdy jsme byli soběstační v komoditách mírného pásma a realizovali jsme nadprodukci vývozem, dále ovoce cca 30 % , v této komoditě, jsme byli soběstační v komoditách mírného pásma a byli jsme vývozcem zejména v drobném ovoci.
Mléko dnes dosahuje cca 90 % včetně mléčných výrobků a spotřeby mléka do cukrárenských a pekárenských výrobků, v hovězím dosahujeme 100 % a více, kdy současná spotřeba je za rok cca 7,3 kg na obyvatele a v roce 1990 byla spotřeba na obyvatele 23,5 kg.
U vepřového je to cca 36 až 38 %, v minulosti jsme vždy byli soběstační a současně i vývozci řady specialit (Pražské šunky, konzervy všeho druhu atd.)
Drůbeží maso cca 54 až 59 %, spotřeba v roce 1990 12,5 kg na obyvatele za rok, nyní 28,6 kg na obyvatele, jde o jednoduchou výrobu, kde takto nízká soběstačnost je velmi smutná.
Vejce dosahují cca 54 až 60 %, rovněž jsme byli soběstační.
Jak vnímáte zemědělské dotace v Evropském kontextu?
Podpory (dotace) Evropské unie nejsou nastaveny k vytvoření obrovské síly EU ve vztahu ke světovým velmocem, aby EU byla konkurenceschopná ve světovém měřítku, ale je nastaven systém podpor k ovládnutí nových a slabších zemí v zemědělské a potravinářské výrobě v rámci EU.
V čem jsou největší disproporce:
Podpory na plochu (I. pilíř)
Tyto podpory jsou velmi rozdílné v jednotlivých zemích EU a nemají ani nejmenší souvislost s výrobními a přírodními podmínkami jednotlivých zemí.
Platby na hektar – 400 EURO Belgie, 393 EURO Holandsko, 95 EURO Lotyšsko, 224 EURO ČR.
Ke slibovanému narovnání do deseti let po vstupu do EU ale nedošlo (do dnešního dne je to již 17 let) a v dalších následujících minimálně sedmi letech nedojde, není to v programu Společné zemědělské politiky na roky 2021 – 2027, takže minimálně od roku 2024 do roku 2027 budeme diskriminováni.
Podpory z Programu rozvoje venkova (II. pilíř)
Opět je zde zásadní nevyváženost ve schvalování kofinancování PRV (příspěvek států k evropským dotacím v PRV) ze státního rozpočtu. Toto kofinancování je ještě vedle schválení EU odvislé od síly národních rozpočtů. Variabilita je v kofinancování ze státního rozpočtu až neskutečná, a to je od 15 % do 100 %.
Například Slovensko 25 %, Česká republika 35 %, SRN a Holandsko cca 60 % a třeba Rakousko 100 %.
Na období 2021 až 2027 je stanoveno maximální kofinancování ze státního rozpočtu 80 % pro všechny země EU. Opět státy starých zemí EU budou kofinancovat v II. pilíři 80 % a státy přistoupivší v roce 2004 a později zase podstatně méně, podle síly národního rozpočtu.
Národní dotace
Staré země EU, dnes je jich 14, mají v současné době cca 4 x krát vyšší národní dotace než země přistoupivší v roce 2004 a později. Náklady na výrobu a zpracování zemědělské produkce jsou ve většině starých a nových zemí přibližně stejné. Dovážené potraviny jsou vlivem nesrovnatelných národních dotací dováženy levněji a na našem trhu způsobují likvidaci existence řady komodit. Příkladem je řada druhů ovoce a zeleniny, které u nás pěstujeme. Následně při nedostatku českého ovoce vystřelí ceny například jablek na 60 až 70 Kč za kilo.
Uhlíková stopa se neřeší, hlavně se o ní mluví, ale zájmy starých zemí mají přednost. Z toho plyne, že jednotný trh neexistuje.
3. Ve kterém odvětví zemědělské výroby máme největší úspěchy?
V České republice přes obrovský tlak na zrušení produkčního zemědělství, jak ze strany EU z důvodu oslabování konkurenceschopnosti, tak domácích podmínek, které jsou nastaveny k extenzívnímu hospodaření, jsou podpory hlavně pro ty, co téměř nic neprodukují.
Přesto se podařilo řadě podnikům, které hospodaří podle světových trendů ve zvyšující se koncentraci výroby s vysokou produktivitou práce, které využívají nejmodernější techniku a nejlepší světovou genetiku v oblasti živočišné výroby, zařadit se mezi ty nejúspěšnější.
Například v produkci mléka na dojnici za rok patříme na 4. místo v Evropě a dojivost již překročila 9 000 litrů mléka na dojnici a rok.
Velmi dobrých výsledků dosahují i chovatelé vepřového masa. Ve zdravých a repopulovaných chovech se odchovává kolem 32 kusů selat na prasnici a rok. Stejně dobrých výsledků je dosahováno v produkci drůbežího masa, kde se řadíme mezi úspěšné státy v Evropě.
Problémem nižší soběstačnosti v těchto komoditách živočišné výroby a u zeleniny a ovoce, v rostlinné výrobě je špatně nastavený systém podpor na výměru obhospodařované půdy bez nastavení podmínek odpovídající produkce na plochu. Pod vlivem nesmyslných úvah o životním prostředí a ekologii vydává stát miliardy na rozsáhlé zatravněné plochy úrodných půd téměř bez produkce. Stejně tak nastavené podpory z prostředků EU směrují k oslabování konkurenceschopnosti našich úspěšných podniků. Ve starých zemích je produkce komodit dotována z více než 50 % ceny potravin, to pak přináší stále větší vytlačování domácích potravin na českém maloobchodním trhu.
Co bychom tedy měli změnit či zlepšit?
V prvé řade je nutné v rámci EU trvat na opravdu společné zemědělské politice a jednotném trhu, nikoliv celých 17 let akceptovat nastavení diametrálně odlišných podmínek pro hospodaření a nekalé obchodní praktiky v ekonomických podmínkách výroby. Nelze vůbec mluvit o jednotném trhu, ale o ekonomickém dobývání trhu nově přistoupivších zemí.
V druhé řade konečně nastavit v rámci České republiky motivační podpory, které budou prospívat nejen výrobcům potravin, ale i státu. Podpory musí být diferencovány podle bonity půdy a výkonosti z každého hektaru obhospodařované zemědělské půdy. To by vedlo ke zvyšování živočišné výroby a využití obilovin, které vyvážíme jako surovinu bez efektu, který by přinesla živočišná výroba. V rostlinné výrobě by se posílily intenzivní obory jako je produkce ovoce a zeleniny. Ani stát by nepřišel zkrátka, za takto nastavenou motivaci by dostával několikanásobné větší prostředky na sociálním a zdravotním pojištění, na dani z příjmu i na DPH z podstatně většího objemu prodeje domácích potravin.
Jak se vyvíjí zaměstnanost a nedostatek lidí v zemědělství?
Práce v zemědělství není atraktivní, protože v živočišné výrobě se pracuje nepřetržitě 365 dní v roce, v ne příliš příjemných podmínkách a v rostlinné výrobě se musí pracovat i 12 až 16 hodin v závislosti na počasí a ročním období.
Přes tyto nevhodné podmínky z pohledu zajištění dostatku pracovníků se daří získávat pracovníky ze zahraniční. Pokud by stát vytvořil přijatelné podmínky k získávání zahraničních dělníků a nevytvářel řadu administrativních překážek, podniky by si zajistily dostatek pracovníků. Vyřízení pracovního povolení dnes trvá i více než půl roku a zpočátku jsou víza udělována na krátkou dobu. Ve státní správě se dělá vše proto, aby se podnikům stěžovalo zaměstnávaní cizinců. Obavy o zabíraní míst naším pracovníkům jsou liché, práce v zemědělství české obyvatelstvo téměř nezajímá a k náročné práci se budou jen těžko vracet.
