Pane Mühlfeite, jak ve vašich očích vypadá dobrý leader?
Dobrý leader musí mít několik vlastností. Musí dobře rozumět, kým je, ale i tomu, kým není. Já jsem například stratég, jenž rád závodí. Jsem vizionář a umím dobře komunikovat, ale rozhodně nejsem dobrý na detaily nebo analytik. Za druhé dobrý leader musí vědět, co očekává sám od sebe a svého týmu. A za třetí musí umět udělat taková rozhodnutí, která on i jeho tým mohou využít k tomu, aby dokázali to, co chtějí. Zároveň musí leader na každém jedinci v týmu najít to nejlepší, protože existuje studie, která v zásadě říká, že jedinou dlouhodobou komponenční výhodou jakékoli organizace, a tím pádem také jakéhokoliv leadera, je schopnost rychle se učit nové věci. A my se nejlépe učíme nové věci, když jsme ve flow.
Výraz „flow“ používáte velmi často. Co to přesně znamená?
To jsou okamžiky, kdy děláte něco obtížného nebo se učíte něco nového, ale využíváte maximálně svou autenticitu a to, jací jste a s jakými geny jste se narodili. Zkrátka podáváte optimální výkon. A to je role leadera, tohle najít. Leader musí mít vizi a dát dohromady tým tak, aby v něm byla synergie a každý z členů byl ve flow. Často jsou týmy přemotivované, já tomu říkám overmotivated nebo underinspirated. To znamená, že jsou lidi strašně zafixovaní na výsledky stylem musím, musím, musím. To často znamená, že když se začnou bát výsledku, začnou selhávat. Naopak, když je člověk inspirovaný, tak se najde něco, k čemu má po cestě obrovské emoční pouto. Díky tomu přicházejí ty nejlepší výsledky. Čím více jsou lidé inspirovaní, tím větší je šance, že ti lidé budou ve flow. Příkladem je Slavia Praha. Jindřich Trpišovský je jednak výborný trenér, ale zároveň i dobrý leader, protože ví, jak inspirovat lidi. Dobře zná své hráče, má emocionální inteligenci a v tom je výjimečný.
Byl jste pravou rukou Billa Gatese. Jaké nejcennější rady vám dal?
Těch pár bylo a využil jsem je jak v byznysu, tak ve sportu. Zeptal jsem se ho, co musím udělat pro to, abych měl nejlepší tým na světě. Měl jsme ho mimochodem čtyřikrát za sebou, a to zatím nikdo v historii firmy neměl. Bill Gates mi říkal, že musím mít áčkové lidi, jelikož pokud se mi ve firmě objeví nějaké béčko, tak to se bojí nejen áček, ale i dalších béček, takže si začnou najímat céčka. Jenže pokud si áčka uvědomí, že béčko je nový standard, začnou padat na úroveň těch béček. To samé platí nejen pro firmy, ale i ve sportu, kde je sice těžké mít samá áčka, ale musíte mít v týmu ty, kteří mají alespoň áčkový potenciál. Musíte zkrátka vytvořit takové prostředí, které láká i superhvězdy od konkurentů.
Druhá rada je vztah k chybám. On vždy říkal, že úspěch je velmi špatný učitel. Lidé si neuvědomují, že z úspěchu se naučí člověk málo, protože ho bere automaticky. Když člověk udělá chybu, vygeneruje se adrenalin, který říká: Teď musíš dávat pozor, tohle je důležitý, abys tu chybu neopakoval. Právě ta chyba vás dokáže poučit a posunout dál.
Sáhl jste si ve své kariéře na vrchol, přesto jste však zažil i pád na dno svých fyzických a zejména psychických sil. Co se stalo?
Já jsem maximalista, který nedokázal mentálně odpočívat a můj mozek jel pořád naplno. Jestliže méně spíte a moc neodpočíváte a v hlavě vám neustále jede byznys, tak se propadáváte stále dolů. Vydržel jsem to do padesátky, ale pak to bouchlo takovým stylem, že jsem měl půl roku těžkou depresi a tři měsíce jsem byl v blázinci a málem jsem umřel. Nezabírala mi žádná antidepresiva a já ztrácel naději, že se uzdravím. Kvůli tomu lidi v podobném stavu, v jakém jsem byl já, páchávají sebevraždu. Nakonec asi třetí či čtvrtá antidepresiva zabrala a já se z toho vyhrabal. Teď už pět let žádná antidepresiva nepotřebuji, ale skutečně jsem si sáhl na dno. Nicméně jsem si vše v těžkých chvílích pamatoval a sepsal jsem si, jak mozek během deprese funguje, a přesně tohle jsem začal používat během mentálního koučinku.
Foto: Matej Juhar
Můžete být v tomto směru více konkrétní?
Například sportovci většinou nejsou v depresi, ale když prohrají, tak se jedná o takovou minidepresi. Nejlepší věc, jak se s tím vyrovnat, je, že si připomenete to, co jste dokázali, co bylo dobré a poučíte se z toho, co dobré nebylo. Říká se tomu reframing. Vy si to přerámujete a představíte si, jak to budete dělat dál. Tohle je cesta, která vede k úspěchu. Ale i v obyčejném životě by každý člověk měl pracovat každý den na tom, aby se stal lepší verzí sama sebe.
Na svém instagramovém účtu jste nedávno zveřejnil svou myšlenku: Pokud se přestaneme bát porážek, můžeme začít vítězit. Jak by se tedy člověk měl v sobě vyrovnat s životními nezdary?
Hodinky neukazují ani minulost, ani budoucnost, ale to, co je teď. Jediné, kdy žijeme, je přítomný okamžik. Jsou dvě možnosti, jak se vyrovnat s tím, co se stalo v minulosti. Ta první je, že se opravdu vyrovnáme s tím, co se stalo. Tomu se říká post-traumaticgrowth neboli posttraumatický růst. To znamená, že se z vás stane hrdina. Vy se z dané věci poučíte nebo se s ní srovnáte, a to vás vrátí zpět do přítomného okamžiku. Například mně zemřel táta a všichni se báli, aby mě to nevrátilo zpět do depresí. Mě to naopak posílilo, protože jsem si řekl, že budu vzpomínat jen na to hezké, co jsme spolu prožili. Podobné to je například s vojáky, když se vrátí z války. Pokud se s tím nevyrovnají, tak se tomu říká post-traumatic stress disorder čili posttraumatická stresová porucha. Vy trpíte, když se věc stala, ale trpíte znovu, když si na kritickou událost jen vzpomenete. V tomto případě se stanete její obětí. Pokud se s událostí srovnáte, poučíte se z ní, tak ten zážitek samozřejmě v paměti zůstává, ale už nemá silné emoční rozhraní. Nemá možnost, aby vás znovu trápil, pokud jste s ním opravdu srovnaný. Tohle už má základ v buddhismu.
O jakém základu hovoříte?
Buddha řekl, že bychom měli kontrolovat svoji mysl. Lidé neustále přemýšlejí, ale velmi málo přemýšlejí o svém přemýšlení. Je velký rozdíl mezi tím si říct, že mám strach a tím, že pozoruji svoji obavu. Tato slova tvoří vaši budoucnost. Rozdíl je v tom, že pokud se ztotožníte s jakoukoliv svou emocí, tak se stane to, že dáte té své opičce v hlavě, které se říká amygdala, za pravdu. Vzhledem k tomu, že ta opice je pětkrát až desetkrát rychlejší než ta část mozku, jež se zabývá logickými úvahami, tak vás začne válcovat. Tomu se říká emoční únos. Pokud si řeknete já pozoruji svoji obavu, tak je mozek pořád řízený logikou a vy se stále můžete zeptat sami sebe, proč máte obavy. Jdete proti té myšlence a zjistíte, co ji zapříčinilo. Takže aby člověk mohl kontrolovat svoji mysl, musí ji pozorovat. Jakmile se s obavou ztotožní, tak ji pozorovat nemůže a nikdy nemůže být v přítomném okamžiku. A proč je tak důležité být v přítomném okamžiku? Protože mysl zrcadlí skutečnost, jak to doopravdy okolo nás vypadá. Jenže pokud vidíte realitu, tak vidíte zároveň to, že se všechno kolem nás mění a vy neulpíte na jedné zlé vzpomínce.
Se sociálními sítěmi je spojené také hejtování, které je poslední dobou velmi častým jevem. U sportovců přichází největší kritika a negativní zprávy po nevydařeném výkonu či zápase. Co radíte svým svěřencům, když k něčemu takovému dojde?
Za prvé si každý musí říct, jaký člověk je asi autorem takového hejtu. Ti lidé z 90 % v životě nedělali sport a někteří se na internet či do jiného typu média jdou pouze zviditelnit. Já koučuji Carrie Kirsten, což je jedna z nejlepších českých youtuberek. My se seznámili v době, kdy dostávala 150 tisíc lajků a třeba deset hejtů. Těm hejtrům se věnovala natolik, že skončila na dětské psychiatrii. To je popsáno i v její knize. Mozek pracuje tak, že emoční část naskakuje pětkrát rychleji na něco negativního, což je třeba vzít v úvahu. Pokud jde o hrubé napadání, tak to jednoduše smazat či zablokovat. Krajním řešením je komentáře vypnout. Tohle je nevýhoda sociálních sítí, které by všechny nadávky a rasistické podtexty měly okamžitě blokovat a měly by také spolupracovat s policií. Sportovci to mají dnes těžké, před dvaceti lety šlo jen o noviny či televizi a autoři byli novináři nebo reportéři. Dnes je sdělení všude a okamžitě. Na reportéra si hraje každý. Zastávám názor, že když už nemůžu někoho pochválit, tak ho nikdy nebudu hejtrovsky komentovat.
Česká společnost je obecně věčně nespokojená a stěží přeje úspěch druhým.
Lze tento postoj nějakým způsobem změnit, nebo to zkrátka k české mentalitě patří?
Nad tímto tématem jsem se zamýšlel několikrát a myslím si, že jádro pudla je už na Bílé hoře v roce 1620, protože to tam poprvé schytala inteligence, šlechta a vůbec vzdělaní lidé. Kdykoli u nás došlo na politické klíčové události, tak bohužel ti nejlepší a nejvzdělanější odsud vždy odcházeli, a nikdo jim ani nebránil. Jestliže bude chtít z fotbalového mužstva odejít pár hvězd, tak se je tam vedení klubu bude snažit udržet. V případě odcházející inteligence se to nikdy nedělo. Poměrně jen málo Čechů, kteří odešli do zahraničí, se sem vrátilo. Je zase řada Čechů, kteří vystudovali v zahraničí, ale nemyslím si, že se dělá nějaký marketing směrem k nim, aby se sem vrátili, o to stát nedbá. Takhle to bohužel je. Sice se to hodně zlepšuje s mladou generací, která úspěch ostatním přeje víc, ale obecně se vždycky hledá, jestli v něm není nějaká kulišárna. I mně se stává, že potkám nějakého známého a on se mě zeptá, jak jsem se na své místo mohl dostat. Nechápou, že to je o práci, že jsem měl 200 letů za rok a pracoval 12 až 15 hodin denně. Oni to neberou. Ještě hodně dlouhá cesta povede k tomu, aby to dokázali vzít. Například v Americe úspěšnému člověku lidé přejí a snaží se od něj něco naučit, zatímco tady mu úspěch nepřejí, a ještě ho pomlouvají.
Nechtěl byste dělat semináře i o této problematice?
To už jsme jednou říkali. Já jsem hrdý na to, že jsem Čech. My jsme žili sedm let v Německu a jezdíme po světě, ale naše hnízdo je tady. Na svých seminářích se tohoto tématu dotýkám. Zajímavé je, že jsem před dvěma lety dostal od několika osobností ocenění Ambasador ČR za vzornou reprezentaci naší země. Všichni jsme se shodli na tom, že musíte nejprve dobýt svět, a pak vás začnou Češi uznávat i doma. Bavil jsem se o tom s houslistou Svěceným a on říkal totéž.
Spousta lidí si v dnešní době stěžuje na své zaměstnání, přesto o svém problému jen mluví, ale nic s ním reálně nedělají. Co byste poradil takovým lidem?
Na světě je jen 16 % lidí, kteří dělají práci, jež je baví. 84 % lidí práce nebaví, z toho je 42 % lidí aktivně nezapojených, kteří se ráno vzbudí a jsou naštvaní jen při pocitu, že do té práce musí. Náš svět je divoký a hlavní spouštěč je sebepoznání. Kdyby lidé dobře rozuměli sami sobě, tak by studovali správné školy a dělali by věci, které je baví. A kdy se rozhodnout ke změně? V zásadě kdykoliv, protože synapse se tvoří po celý život. Samozřejmě od 25 let probíhá dospělá neuroplasticita, takže přírůstek synapsí trvá delší dobu, ale jde to. Je ale potřeba se rozhodnout. Především bych jim vzkázal, ať zjistí, co je baví a pak na tom pomalu začali pracovat, aby v budoucnu dělali něco, co je bude doopravdy naplňovat.
Jste autorem bestsellerů Pozitivní leader a Rodina jako tým a spoluautorem knihy Odemykání dětského potenciálu. Jste tedy toho názoru, že čím dříve se začne pracovat s dětským potenciálem, tím lepší efekt to může přinést?
Ano. Semináře, co děláme, jsou pro věk zhruba od šesti sedmi let, kde si děti vyplní test, takže my zjistíme, jaké mají talenty na základě toho, co tam vyplní. Potom si hravým způsobem rozebíráme, jaká by je mohla bavit práce. Malé dětičky je zapotřebí pozorovat, protože děti vědí od přírody přesně, co jim dává a bere energii. Proto si některou hračku vezmou a s některou šlehnou do kouta. Je pak dobré, aby si rodiče zavedli nějaký žurnál a zapisovali si do něj, co jejich děti baví, protože ony jsou ve flow až 90 % času, proto se tak rychle učí.
Foto: Matej Juhar
Na závěr se vrátím k mentálnímu koučování. Momentálně připravujete naše olympioniky, pro které je olympiáda vrcholem kariéry. Jak tedy probíhá celková příprava?
Většinou na přípravu přijdou a řeší určitý částečný problém. Já je na začátku otestuji a zjistím, jaké jsou jejich přirozené talenty a jak se dají využít v tom, co dělají. Ono mi to také řekne, jakým způsobem nahlížejí na svět. Potom jim při každém sezení postupně předávám techniky pro mentální odolnost, které se točí kolem několika pilířů – tělo, vizualizace, vnitřní dialog, dech a mysl. Oni sami si z toho vybírají to, co chtějí. Řešíme také věci jako je jejich pověrčivost. Teď jedeme takové schéma, co dělat v den D, jak to udělat, aby jedinec nebyl upnutý jen na výsledek, ale na činnost, aby zůstával v přítomné chvíli. Řešíme i techniku vizualizace, jež má dva druhy. Jedna je cílová, kdy jsem vyhrál olympiádu a hraje česká hymna, a ta druhá je procesní, kdy prožívám proces před vítězstvím.
Olympiáda je v plném proudu. Co říkáte na to, že už dva vaši svěřenci, Lukáš Rohan a Alexander Choupenitch, získali stříbrnou a bronzovou medaili?
Je to úžasné. Udělali mi velkou radost. Ještě jednou jim chci poděkovat a pogratulovat. Ale nejsem překvapený, protože ti kluci na sobě makali nejen fyzicky, ale i mentálně. Samozřejmě se v den D může stát cokoliv, ale oni přesně to, co se naplánovalo, splnili do posledního procenta.
Foto: Miloš Schmiedberger
Měli jste společný hovor před osudným dnem D?
Ano, jak s Lukášem, tak s Alexem jsme si volali méně než 24 hodin před jejich závody, kdy šlo v podstatě o to, aby si uvědomili, jakou cestu ušli až k olympiádě. Aby byli klidní tady a teď, v přítomném okamžiku, a tím pádem byli v té zóně, kdy se člověk nejlépe soustředí a podává optimální výkon, což se podařilo. Když se podíváte znovu na jejich závody, tak i postoj jejich těl je postoj vítěze. Já jsem strašně rád, že se to podařilo. Jsem na ně hrdý stejně jako celé Česko.
Již tři roky jste také mentálním koučem Patrika Schicka, který předvedl na EURO fantastický výkon. Na čem Patrik nejvíce zapracoval po mentální stránce?
Patrik je velmi talentovaný sportovec, jenž na sobě maká i fyzicky. Po mentální stránce zapracoval na tom, jak se rychle stát součástí týmu, protože on má talent utvářet vztahy s ostatními. Myslím si, že německá Bundesliga je pro něj lepší než italská Serie A. Určitě zapracoval i na vizualizaci. Rozebírali jsme různé situace, jak využívat jeho přirozené talenty, například hlavičkování. Je velmi uvážlivý, takže musí nejdříve nejvýše vyskočit, a pak je otázka, kam to trefí. On je opravdu jeden z pěti šesti sportovců, který se mentální odolnosti hodně věnoval jak v Itálii, tak i v Německu a během mistrovství Evropy. Tento zážitek je pro něj velký v tom, že se mu zvedlo sebevědomí. To jsme mohli vidět i na tom, jakým způsobem Patrik nastupoval. Je to jen ukázka toho, že čím víc se nám daří, tím rychleji se nám synapse spojují. Ronaldo a Messi jsou podobné příklady a myslím, že do roka může Patrik klidně patřit do trojice nejlepších hráčů na světě.
