Davide, jak se vlastně zrodil nápad na projekt Daruju Krev?
Celé dětství od školky až po střední školu jsem trávil s jedním kamarádem. Když nám bylo osmnáct, šel několikrát darovat krev. A protože jsme byli odjakživa soutěživí, řekl jsem si, že to přece dokážu taky. Nakonec mi bylo řečeno, že nejsem vhodným dárcem, začal jsem se ale o to odvětví zajímat a snažil se hledat cesty, kterými bych mohl přispět nebo pomoct. Nejprve jsem vytvořil sociální sítě Daruju Krev, kde se rychle objevilo mnoho zájemců o informace a také těch, kteří navrhovali možnosti, jak by se proces darování dal zlepšit. Z toho se pak velmi rychle zrodila první aplikace Daruju Krev. Protože se už od střední školy zabývám designem, nebyl problém takovou aplikaci a brand vytvořit. Začali jsme chodit s mým společníkem Petrem po nemocnicích, dokázali jsme přesvědčit i dost zájemců a pak poptali vývojovou firmu a nechali si aplikaci naprogramovat profesionálně. A od té doby jsme se zaměřil na ten byznys okolo.
Jaké byly začátky, na jaké zádrhely jste narazil?
Aplikaci jsme uvedli do provozu v březnu loňského roku. Nabrali jsme tisíce uživatelů a zpětná vazba byla veskrze pozitivní. Při schůzkách v nemocnicích jsem postupně zjistil, jak velká byrokracie funguje v českém zdravotnictví a to, že nemocnicím nejde ani tolik o inovace a v uvozovkách o zákazníka, jako o udržení teplého místečka a svého platu. A vlastně to dává smysl. Proč by se primář snažil dělat něco navíc pro dárce krve, když mu to na jeho platu nepřidá ani korunu. A byť se všem naše aplikace líbila, žádné další kroky pro spolupráci neprovedli. Proto se začínáme zaměřovat na soukromý sektor a na centra na odběr krevní plazmy. Ta jsou kvalitní a především jim jde o zákazníka.
Jak ta spolupráce s plazmacentry bude fungovat?
Aktuálně dokončujeme vývin klonu aplikace, kterou testujeme u prvního centra. Je tam oboustranná spokojenost, ladíme poslední detaily a věřím, že v řádech týdnů budeme aplikaci spouštět. Jsem rád, že jsme objevili tuto cestu přes soukromý sektor, kde je hlavním subjektem zájmu právě dárce.
Pojďme přiblížit, jak konkrétně vaše aplikace funguje.
Aplikace Daruju Krev je k dispozici pro iOS i Android. Uživatel v ní může zaznamenávat své odběry a spravovat předchozí odběry. Aplikace ho sama upozorní, kdy může jít na další odběr. Uživatel v ní může i soutěžit se svými přáteli a ostatními dárci, posouvat se v žebříčku. Funguje ale také informativně, takže v ní najdete i mapu odběrných míst a další informace k darování krve. Aplikace má přes tři tisíce uživatelů a zaznamenala už přes padesát tisíc odběrů krve.
Jak musíte nyní přizpůsobit aplikaci pro odběr krevní plazmy?
Aplikace pro plazmacentra bude fungovat podobně, chceme ji ale zmodernizovat. Jednou z novinek bude možnost vytvoření klubu. Pokud jste například členem dobrovolných hasičů, můžete založit klub a společně soutěžit se svými kolegy. První aplikaci jsem z velké části financoval z vlastní kapsy. Nyní, když se díky spolupráci se soukromým sektorem začínají náklady vracet, chceme dále vyvíjet nejen novou aplikaci, ale následný zisk využít i pro modernizaci původní aplikace pro dárce krve.
Říkáte, že původní aplikaci jste financoval ze své kapsy, můžete přiblížit, o kolik peněz řádově šlo?
Z mého osobního pohledu jde především o investici časovou. Dělali jsme na tom intenzivně ve dvou lidech. Celkem ta investice přesahuje milion korun.
Podle vašeho příběhu se dá říct, že jste nebyl zrovna typickým studentem střední školy a teenagerem, je to tak? Co vás vedlo k tomu, naučit se už ve 14 letech programovat?
V deseti letech se mi rozvedli rodiče, což mě velmi zasáhlo. Vztah s tátou byl pak zvláštní a různě se vyvíjel. Můj otec je skvělý programátor a já jsem tak nějak vždy chtěl jít v jeho šlépějích, zavděčit se mu, zasloužit si jeho uznání. Neměl jsem to s ním ale jednoduché, byl ke mně hodně kritický. Ve čtrnácti jsem kódoval své první webové stránky, jeho zpětná vazba ale byla negativní. Směroval mě každopádně dál, zadával mi těžké úkoly a když jsem pohořel, ukázal mi, jak to dělá on sám a já jsem se na základě toho mohl danou věc naučit.
Jak vám to tedy šlo?
Postupně jsem se učil a prahnul po vzdělání v tomhle oboru. Okamžitě mě to chytlo a představoval jsem si, že se ze mě brzo stane druhý Zuckerberg. Protože moje díla ale nevypadala tak sexy, jako byl tehdy Facebook, zaměřil jsem se i na design. Díky tomu jsem se záhy dostal k zajímavým zakázkám od zahraničních firem. Vydělané peníze jsem později mohl použít právě na svou aplikaci. Během celého tohoto procesu jsem si vytvořil vlastní filosofii, že když se mi v mládí tak dařilo, chci to teď společnosti vracet svým projektem.
Většinu pracovního týdne jste ale jako každý student musel trávit v lavici. Jak náročné bylo skloubit studium střední školy a práci na zakázkách a vlastních projektech?
Měl jsem skvělou pracovní morálku. S tou učební už to bylo trochu horší (smích). Škole jsem nedával skoro nic a každý den, když jsem přišel kolem druhé odpoledne domů, jsem se zavřel do pokoje a často až do jedné ráno pracoval. Každý den. No a pak mi to i tak přišlo málo, tak jsem si začal nosit notebook do školy a pracoval i během vyučování.
Jak se to projevilo na vašich studijních výsledcích?
Byl jsem takový ten student, který si dokáže vypočítat, kolik přesně hodin je v daném předmětu pětadvacet procent a kolik tedy může zameškat. Věděl jsem, že mi stačí průměr 4,49, abych prolezl, a to bylo jediné, co mě zajímalo. Stačilo tak na začátku v každém předmětu dostat třeba dvě jedničky a na zbytek jsem se mohl vykašlat. Moje poslední vysvědčení tak bylo plné čtyřek, ale vzhledem k tomu, jak se mi dařilo pracovně, jsem byl spokojený.
Sdíleli stejnou spokojenost i vaši rodiče?
(smích) Táta nebydlel od rozvodu s námi, takže do známek vlastně nemluvil. Navíc byl programátor, tím pádem chápal, čemu se věnuju. U mamky to bylo horší. Byla přísná a logicky chtěla, abych se dobře učil. Pochopila to, když mi bylo osmnáct, dělal jsem design a skrz zahraniční zakázky jsem si začal vydělávat nějaké peníze. Začala mi pak dávat víc prostoru, protože viděla, že to nejsou jen ty pubertální sny o vysněné budoucnosti, ale že v mém případě se to už skutečně děje.
Jaká je vaše dlouhodobá vize?
Co se týče projektu Daruju Krev, rád bych ho později posunul i na střední a vysoké školy a šířil osvětu. Zároveň v blízké budoucnosti plánujeme i den dárců krve pro firmy. Můj osobní dlouhodobý cíl je pak otevření vlastního odběrného místa, ale rád bych to pojmul úplně jinak. Designové místo, spíše takové artové muzeum s luxusním nábytkem a dobrou kávou. Chci dbát na skvělý přístup k dárcům, aby se z darování krve stal zážitek.
