Pane Staňku, když si člověk přečte váš životopis, na první pohled v něm vidí slovo „ambice“. Po kom jste tak ambiciózní člověk?
To je těžké říct, jelikož se má cesta skládala z různých stran. Na začátku jsem měl staršího bratrance, s nímž jsem se předháněl ve fotbale, kdo kope lépe. Následně jsem dělal atletiku. Když jsem vyhrál mistrovství České republiky dorostenců či žáků, můj trenér mi řekl: „Vašku, dobré, ale chyběly ti dvě desetiny sekundy do rekordu mistrovství České republiky.“ A já jsem to sám v sobě tak nějak měl a vždy jsem potřeboval vynikat. Priority se mi postupně měnily. Dřív to byl fotbal, pak atletika a během toho všeho i škola, jelikož jsem byl na prvním a možná i druhém stupni šikovný student. Nyní je mojí prioritou podnikání.
Nezdědil jste vaše podnikatelské ambice po tatínkovi?
Taťka také podniká a poměrně v mladém věku s mamkou vyrazili do Ruska za podnikáním, takže možná ano. Ale já vždycky říkám, že u podnikatelského života mých rodičů jsem viděl pozitivní i negativní věci, za což jsem rád, protože když podnikáte, tak to není jen krásné sluníčko ideálně na Havaji, ale je to o tom, že ty peníze jsou, a někdy naopak nejsou.
Je vám 23 let. Někteří lidé ve vašem věku stále neví, co přesně ve svém životě chtějí dělat. Vy jste v den svých 18. narozenin založil značku kvalitních a ručně šitých bot Vasky, které vrátily boty ze Zlína zpět na nejprestižnější výslunní. Jak se vám poslouchá, že vás někteří jedinci považují za budoucího Baťu?
Ta spojitost je z hlediska Zlína, obuvnictví a toho, že jsme oba začali v mladistvém věku. Takže to chápu, ale rozhodně se tím nějak neovlivňuji. Někdo se mě ptá, jestli mě to neštve. Na to odpovím: „Jak by mě to mohlo štvát, když je to můj vzor od patnácti let?“ Chtěl bych Batě překonat, ale beru je opravdu jako můj vzor, protože oni už od mladého věku posouvali laťku neustále kupředu.
Bylo těžké si v takhle nízkém věku vybudovat během jednání respekt?
Já mám ještě ten svůj vizuál mladší, takže to bylo obzvlášť těžké. Ve finále to bylo o slovech, která jsem říkal, a o plánech, které jsem měl. Důvěra přicházela až ve fázi, kdy už přišly nějaké úspěchy a konkrétní zrealizované věci. V podnikání také platí, že čím větší objem investujete do nějakého dodavatele, tím větší má o vás zájem. Bylo to o jednotlivých činech a výsledcích. Do doby, než jsem si získal rovnocenné partnery, byl Václav Staněk naivní klučina, jenž má plány, ale kdoví, jak to s ním dopadne.
Kolik máte v současnosti otevřených kamenných obchodů a kterému z nich se z hlediska prodeje daří nejlépe?
Pokud se bavíme pouze o značce Vasky, tak je to Praha, Zlín, Brno, Ostrava. A nejvíce se daří obchodu na Příkopech, což je nejlukrativnější ulice v České republice.
Jaké boty jsou nejžádanějším zbožím?
Z hlediska zimní sezóny jsou to klasické farmářky a pro ženy dámský vzor Lydií. Od minulého roku prodáváme hodně tenisek a pantoflí. Zimní obuv ale na konci roku všechno přebije.
Kvalitní bota potřebuje čas. Jak dlouho trvá výroba jednoho páru bot?
Já mám na sobě custom Vasky, jež byly vyrobeny přímo pro mě. To je naše nová služba pro zákazníky. Taková bota trvá vyrobit zhruba 50 hodin od A až po Z. Pokud mluvíme o klasické botě, tak tím, že se musí sušit, výroba přesáhne do druhého dne. Kdybychom měli brát v potaz jen čistý čas, tak je to takových pět šest hodin ruční práce.
Kromě kvalitních bot nabízíte svým zákazníkům i oblečení a doplňky. Budete v tomto směru ještě nějakým způsobem rozšiřovat sortiment?
Vasky jsou hlavně boty a já doufám, že to tak bude co nejdéle. Tyto zmíněné segmenty jsme si vyzkoušeli několikrát, ale nebudeme je rozšiřovat nějak razantně. Spíše přemýšlíme nad tím, jak udělat úplnou zimní botu či například sandále. Snažíme se rozšířit segment obuvi tak, aby si opravdu každý mohl koupit obuv na každou příležitost.
Vasky však není váš jediný byznysový projekt, kterému se věnujete. Podíl máte ve firmě Bagind, jež v Indii vyrábí kožené tašky, a ve společnosti Wudersu, která produkuje v Česku dřevěný nábytek. A k tomu máte ještě firmu Inhubo, která všechny zastřešuje marketingově. Investoval jste také i do výroby prádla Paon. Máte toho opravdu hodně. Dá se to všechno dělat na 100 %?
Nedá. (smích) Záleží, 100 % čeho. Pokud mluvíme všeobecně o čase, tak bych nespal. Kdyby to bylo 100 % mého pracovního času, tak ten rozděluji mezi dané firmy. Já vždy říkám, že moje firmičky jsou jako moje děti a o to, které nejvíce brečí, se nejvíce starám. Ale samozřejmě jde i o velikost byznysu jako takového. Vasky u mě mají největší prioritu a strávím nad nimi nejvíce času. Spoustu času věnuji také Inhubu, protože se dotýká každé mojí firmy a z hlediska marketingu zastřešuje i další projekty.
Máte vůbec nějaké volno a čas na nějaké soukromí?
Určitě. Všechno je otázkou priorit. Není to tak, že bych neměl co dělat, to se mi nestalo snad od 18 let. Ale když si člověk čas naplánuje, tak si to volno najde. Všechno stíhám, vidím se s přáteli, i na sport si udělám prostor. Takže je to o tom, jak si ten čas dáte dohromady.
Jak vypadá běžný den mladého úspěšného podnikatele?
Asi ne tak zajímavě, jak to znělo. Já jsem noční sova, takže chodím spát kolem druhé hodiny ráno. Zároveň nevstávám v sedm, ale na osmou. Na devátou se snažím dostat do kanceláře a jsem tu do té doby, dokud je to potřeba. Nejméně do šesti. Pak se doma snažím připravit na další den, anebo přemýšlím nad věcmi, které jsem tady nevymyslel. A do toho samozřejmě cestuji po republice, protože Inhubo je v Praze, Bagind v Ostravě, Vasky ve Zlíně, Wuders v Hodoníně plus kamenné obchody. Občas se musím všude podívat, takže je to i takové cestovatelské. Najedu poměrně dost kilometrů.
Máte z hlediska ambic a investic nastavený nějaký limit, kdy si řeknete, že jste spokojený a že vám to už stačí?
Já jsem spokojený už teď, ale nevidím důvod, proč bych to neposouval o dost dál. Nemám žádný cíl, při němž bych si řekl: „Tak při tomto čísle odletím na Havaj a budu tam do konce života, protože mi to vystačí.“ Já se snažím celý život posouvat, a tak to beru i v tom podnikání. Protože tím, jak posouvám sebe a zároveň ty firmy, tak se navzájem posouváme. A pro mě je ten posun to, co mě baví. Takže limit nastavený nemám a nevidím strop, že tam to stačí. Kam až to půjde, tam až to půjde.
Foto: Miloš Schmiedberger
Jste zároveň bývalý vrcholový sportovec a dorostenecký mistr republiky v běhu na 800 metrů. Co vás atletika naučila ve spojení s byznysem?
Osmistovka se bere jako vytrvalostní sport, takže určitě vytrvalost, protože u podnikání je potřeba vytrvat. Za mě je to zároveň i focus na cíl, jelikož v atletice existují nějaké vrcholy. Máte mistrovství republiky, v jehož rámci je limit na mistrovství světa nebo Evropy. A potom hala a venek. Vy máte za celý rok dva až čtyři vrcholy a na ty se musíte plně soustředit. Svoji energii musíte načasovat tak, abyste v daný moment byl silný a pozitivní a zvládl to jak v hlavě, tak fyzicky. Je tam nějaká fáze přípravy, pak moment, kdy musíte zabrat, kdy se finišuje a pak samotný závod. Následně i ten odpočinek. A to samé je i v tom podnikání, v němž nelze jet nonstop na 100 %. Musíte si uvědomit, že jsou více a méně důležité chvíle. V méně důležitých se musíte připravovat na ty více důležité. Nebo musíte odpočívat, aby bylo pak více síly na podstatné okamžiky.
Vy jste s atletikou skončil proto, že vám diagnostikovali silnou cukrovku. Kdyby se tak nestalo, myslíte si, že byste v atletice dál pokračoval a nepodnikal jste?
Já jsem podnikal už během atletiky. Není to tak, jak je to mnohdy popisováno, že mě zastavila atletika, nebo že jsem ukončil atletiku a pak začal podnikat. Jak jste již zmiňovala, že jsem začal podnikat po mých 18. narozeninách, tak sociální sítě se připravovaly už v roce 2015, což byl rok, když mi bylo 17 let a dělal jsem atletiku. Až koncem 18. roku mi diagnostikovali cukrovku. Takže podnikat bych podnikal, ale kam až by se mi podařilo dostat v atletice, to nevím. Na mistrovství světa by to asi nebylo, protože Afričané jsou fakt rychlí. Můj životní příběh by byl pravděpodobně trochu jiný, ale věděl jsem, že mě atletika do konce života neuživí. Zároveň jsem neměl v plánu být trenérem nebo učitelem tak, jak je to mnohdy ve sportu klasické. Takže jsem tu cestu hledal i mimo atletiku. A když se objevil rozumný důvod, proč s atletikou skončit, tak jsem s ní skončil.
Ve finále vám tedy cukrovka usnadnila rozhodování, jelikož byste se soustředil na obojí a možná by nic nemělo takový efekt…
Přesně tak. Před tou cukrovkou to bylo vypjatější období. Navíc jsem musel maturovat, času bylo málu a stresu moc. Hodně jsem přehodnocoval priority. Nebylo pro mě lehké si nechat atletiku odejít, když jsem držel první místo v České republice v mých kategoriích. Ale prostě racionálně jsem rozhodl, že nejde dělat všechno.
Co pro vás představuje slovo rekord?
To je zajímavá otázka. Je to maximum, čeho člověk dokázal dosáhnout. Ať už sám, nebo celý svět, protože máme tady i světové rekordy. Za mě je to dosavadní vrchol toho daného odvětví nebo něčeho.
