Jak zatím hodnotíte turné k šedesátinám Olympicu?
Abych byl upřímný, nevěděl jsem, co mám očekávat. Po šedesáti letech hraní je už člověk přeci jenom k sobě více kritickej. Máme za sebou asi dvacet výročních koncertů a mohu tedy říct, že takovou bouřlivou pozitivní reakci jsem opravdu nečekal.
Když byste porovnal publika tehdy na začátku a teď. V čem vnímáte největší rozdíl?
Publikum se mění. Začátkem šedesátých let se úspěch měřil rozbitými židlemi v sále. To už se teď fakt neděje. Změna je hlavně v tom, že na nás už teenagers moc nechodí.
Jaké novinky chystáte?
Vydali jsme výpravnou knihu k šedesátinám, teď vyšel sborník šedesáti písní, poštovní známky, eurobankovky, box s pěti vinylovými deskami a plakáty a brzy vyjde můj doplněný životopis tedy knížka „Dávno +“.
Nedávno jste koncertoval i za velkou louží. Jak jste si to užil a jací jsou vaši američtí fanoušci – oproti těm u nás?
Pět nádhernej koncertů, tři jsem byl sám a dva poslední jsem absolvoval s dcerou Martou a kytaristami Ondřejem Pátkem a Jarým Tauberem. Čtyři byly totálně vyprodaný. Byla to moje zhruba šestá sólová tour a byla absolutně nejúspěšnější.
Plánujete někdy odejít do důchodu?
Vždyť já už jsem v důchodu dávno. Akorát mi to úplně nedošlo, co to znamená. Až budu opravdu v důchodu, tak to už mě asi život bavit moc nebude.
Co byste jako zkušený matador poradil mladým začínajícím kapelám?
To je těžký. Každý má kariéru jinak, žádná rada není dost dobrá. V každém případě jim vždy radím, jít do toho naplno a zkoušet to stále, i když někdy se ten kýžený úspěch nedostavuje, a hlavně neuhnout ze své cesty.
Máte (měl jste) nějaký hudební vzor?
Jistě, ale to už je dávno.
