Narodil jste se v rodině klavíristy a hudebního vědce Jana Štědroně. Jste synovec klavíristy a muzikologa Bohumíra Štědroně a bratranec hudebního skladatele Miloše Štědroně. Myslíte, že se talent dědí?
Co a do jaké míry je dědičné, to je zajisté téma na nekonečnou debatu a možná i vědeckou. Do té se pouštět nehodlám. Jediné, co vím, je, že jsem se v mládí nemusel zabývat rozhodováním, čím budu. To bylo dané. Nejen otec a strýc, ale i děda z otcovy strany, jakož i další dva strejdové byli muzikanti. Dědeček měl dokonce kapelu, která prý zdárně konkurovala Kmochově. Šlo jen o to vybrat si z toho širokého spektra, kterému se neoficiálně říká kumšt, to pravé. Bratranci Milošovi se to povedlo. Pokračoval ve vážnohudební rodinné tradici, kdežto já jsem to vzal oklikou přes herectví k populární muzice. A to mě tatínek, pamatuju si, dosti zvýšeným hlasem varoval: Nedělej ten džez, hrajou falešně a dělají samý glisanda! Vidíte, a přesto jsme s naším Miloškem – jsme přibližně stejně staří – celoživotní dobří kamarádi.
Po roce 1989 jste se věnoval podnikání ve sklářském průmyslu, reklamě a veřejně nevystupoval. Co vás k tomu vedlo a jak to dopadlo?
To jsme přeskočili hodně let a s nimi i režim, ve kterém moje generace vyrůstala. Někdy začátkem devadesátých let, když se mi blížila padesátka, jsem si uvědomil, jako koneckonců řada mých vrstevníků a souputníků, že jsou najednou před námi i možnosti, o něž nás mládí připravilo. Třeba podnikání. A vrhl jsem se do toho po hlavě. Nejprve mě lanařila holandská kamarádka do provozování hracích automatů, neúspěšně. Naštěstí – tehdy jsem myslel, že naštěstí – se brzo poté ozval pro změnu libanonský přítel a postavili jsme, spolu s dalšími několika společníky, na zelené louce sklárnu v Kamenickém Šenově. Chtěli jsme vyrábět převážně lustry, tam jsme měli v našem týmu nejvíc know how, ale časem jsme repertoár rozšířili o broušené a malované sklo. Když jsem asi po třech letech z firmy odcházel, měla dvaašedesát zaměstnanců. Odcházel jsem nerad, ale dojíždění mi vadilo, zájezdů jsem měl za celý život víc než dost, navíc se nějak porouchaly, jak to tak bývá, vztahy mezi námi „továrníky“.
Začal jsem pomáhat staršímu synovi, který se vrátil z emigrace, nejprve s ekonomickým časopisem a posléze s reklamní agenturou. Když už moji pomoc nepotřeboval, přešel jsem do reklamní firmy nadnárodní a časem jsem se tam zmocnil i docela významných postů. Zpychl jsem a založil podnik vlastní. Nebyl jsem tak úspěšný, jak jsem si představoval a nechal jsem se tedy zaměstnat v agentuře pro změnu umělecké. Abych podpořil to absurdní ve svém životopisu, fungoval jsem tam jako obchodní ředitel. To sice znělo honosně, oprášil jsem kvůli tomu dokonce titul magistr, který mi kdysi udělili na JAMU, vypadalo to bezvadně na vizitce, ale moje činnost spočívala úhrnem víceméně na obcházení potenciálních sponzorů. Vlastně to bylo žebrání, jen jsme tomu tak neříkali. Při jednom z takových výletů jsem narazil na spolužáka Laďu Županiče, který řediteloval V Karlínském Hudebním divadle. Slovo dalo slovo, zahrál jsem si tam malou, ale pěknou roli a hlavně bylo odtamtud jen půl patra do Semaforu. A tam jsem uvízl. Na nějakých dvaadvacet let.
Vloni jste oslavil 80 narozeniny. Vypadáte fantasticky. Jak to děláte?
Děkuju za poklonu. Nevím, že bych pro to dělal něco jiného než vrstevníci. Ale žiju a doufám, že docela aktivně mezi mladými, kteří jsou mi milými a inspirativními kolegy v divadlech, v nichž hraju. Tím druhým je kromě Semaforu Ypsilonka. A v Semaforu máme takového šéfa, Suchý se jmenuje a tomu je ještě o pár let víc než mně. Takže ta moje osmdesátka je vedle něj taková jako relativní.
Jak jste na tom zdravotně?
Nehodlám kandidovat na prezidenta, takže se se svým zdravotním stavem nemusím veřejně svěřovat. Znáte ten bonmot: Když se po padesátce probudíš a nic tě nebolí, seš mrtvej. Tak asi tak nějak to mám. Nakonec vždycky vstanu, aspoň zatím se to dařilo, a jsou i dny, že se dobelhám i na tenisový kurt.
Co vám dělá největší radost?
Mám štěstí na příbuzenstvo. Mám bezvadnou manželku a oba synové se dobře oženili, takže je radost jejich rodiny navštěvovat. A vnučka z nás už udělala prarodiče…
Do povědomí jste se neodmyslitelně zapsal rolí prince v černobílé Popelce po boku Evy Hruškové. Jak na tuto spolupráci vzpomínáte a jak jste se k roli dostal?
Bylo mi asi sedmadvacet a Popelka byla jedním z bohaté řady úkolů, kterých se mi tehdy dostávalo. S režisérkou Vlastou Janečkovou jsem dělal předtím spoustu pořadů a inscenací, takže když mi oznámila, že mě obsadila, jen jsem si to zapsal do diáře a bylo. Točilo se převážně o prázdninách 1969, museli jsme tomu podřídit rodinnou dovolenou, ale to patřilo k věci. Byl jsem mnohokrát tázán, jak na tu spolupráci vzpomínám, ale nikdy jsem nepřišel na nic výjimečného. Prostě standard, všechno klapalo, převážně dámský štáb byl laskavý a profesionální jako ostatně pokaždé. Snad přece něco. Koupil jsem si tehdy první auto, embéčko, a když jsem ho přijel předvést, zabouchl jsem si před studiem zamčené dveře s klíči ve spínací skřínce. Musel mi pomoci jeden kabelonosič, který jen velmi nerad a až po čase přiznal, že už byl za tuhle dovednost i trestán. Víc ze mne, pokud jde o příhody, nedostanete.
Mezi Evou a vámi byl tehdy značný výškový rozdíl, nečinilo to filmařům problémy?
S výškou jsem měl při natáčení vždycky problém, Při určitém typu záběrů jsem kameramanům „lezl z dekorace“. Až jsem se jednou někde dočetl, že Sean Connery má taky jako já 192 cm. A pokoušel jsem se tím argumentovat. Většinou marně. Pamatuju se, že třeba hned v prvním roce mého televizního působení, 1961, jsem několikrát musel klečet, oni mě brali do pasu, abych se prý „vešel“. Takže v Popelce jsem už byl připraven na vše. Když tam byly schody, stál jsem vždy o jeden dva níž, než Eva, nebo jsem v milostném roztoužení klečel, jak jsem měl, jak říkám, nacvičeno, nebo jsem ji nesl v náručí. Mimochodem, říkáte tehdy. On ten rozdíl je mezi námi pořád. Evička ne a ne povyrůst a já taky do té země nevrůstám dost významně.
Evě bylo tenkrát pouhých 17 let a prý jste byl první muž, kterého se dotkla. Měla trému? Jaké to bylo? Asi tušíte, jak to myslím…
Eva to líčí dramaticky, pro mě to až tak epochální nebylo. Už jsem měl synka, takže k nějakým dotekům už jaksi došlo. Ale Evě se to od té doby taky povedlo prolomit. Ty syny má už tři.
Jste s Evou Hruškovou v kontaktu?
V roce 2019 měla Popelka padesát let a objížděli jsme republiku s pořadem na to téma. Dosud tu a tam nějaké objednávky na naše společná vystoupení přicházejí. A Honza Přeučil, Evin manžel, je můj mnohonásobný kolega ze zájezdovek i z Ypsilonky. Takže se vídáme i proto.
Cítíte se být více zpěvákem nebo hercem?
Nepovažuju za nutné to nijak krutě oddělovat. Vykonávám obě ty profese souběžně a zatím si nikdo nijak výrazně nestěžoval.
Co plánujete po pracovní stránce?
Ke svému zpívání a hraní jsem přibral v posledních asi patnácti dvaceti letech poměrně dost i činnosti autorské. Nejen, že se mi začalo dařit vymýšlet a uplatnit, písničky, o to jsem se snažil, pokud jde o texty, vlastně od nepaměti. Ale před loňskými Vánocemi mi vyšla už desátá knížka. Píšu fiktivní příběhy z prostředí, které dobře znám, ze zákulisí divadla i reklamy, píšu pokud možno zlehka, snažím se bavit. To mám z divadla. Nebo z jeviště vůbec. Jsem cvičen k tomu, hlavně nenudit. Začalo to nevinně. O prázdninách, po nichž jsem měl nastoupit do Semaforu, jsem začal trpět obavou, že tam nebudu mít co hrát a napsal jsem si hudební komedii.
Nebylo to potřeba, Suchý mě rolemi zásoboval a zásobuje dostatečně, ale když už ten text existoval, přepsal jsem jej z dlouhé chvíle do prózy a pokusil prodat. Povedlo se. Pokud jde o zpívání, mám čerstvě dokončené autorské album, které co nevidět vyjde v nakladatelství Socha. Jmenuje se trochu sebeironicky Čekám, až zavolají z Halyvůdu. Žiju v neskromné naději, že si moje skladby nějakého toho posluchače a snad, v optimálním případě i fanouška, najdou.
Plánujte někdy odejít do takzvaného hereckého či pěveckého důchodu?
Ne, věřím, že to hned tak nebude nutné. To by mě nebavilo.
Zdroj: Autorský text