Felixi, vaše dcera Anička nedávno křtila svoji první sólovou desku s názvem Aura. Jak jste si křest užil z pozice uznávaného muzikanta a tatínka v jedné osobě?
Jako muzikant jsem si křest velmi užil, protože písničky, které na CD jsou, se mi líbí. A uznávám, když si zpěvák tvoří písně sám. Anička udělala neuvěřitelný skutek, že si napsala nejen hudbu, ale i texty. Navíc má kolem sebe skvělé muzikanty a mladé lidi. Z mého pohledu mi to přišlo až nadčasové.
Byl jste mezi prvními, kdo slyšel její CD? Dal jste jí jako mistr ve svém oboru zpětnou vazbu?
Jakmile Anička složila nějakou píseň, poslala mi ji, abych jí sdělil svůj názor. Za to jsem byl opravdu rád a nevzpomínám si, že bych měl nějaké zásadní výtky. Byly to jen takové maličkosti, jež jsem jí řekl. Něco uznala a něco si nechala. Tak to má správně být.
Právě vy jste byl tím, kdo Aničce poradil, aby začala psát vlastní texty. Co se vám na nich nejvíce líbí?
Autor textů samozřejmě vychází z vlastních zkušeností a zážitků ze svého života. Ze smíchu, pláče, lásek, problémů. Zkrátka ze všeho, co kolem něj za celou tu dobu prošlo. A to se samozřejmě odrazilo i v písničkách Aničky, protože ona toho má jako mladá holka za sebou, řekl bych, až nad hlavu.
Neuvažujete s dcerou nad nějakou společnou tvorbou?
Zatím ne. Myslím si, že zatím je dostačující, že Anička zpívá se svým bratrem Felixem a s mým orchestrem. Toho si cením. A ten orchestr sluší oběma. Když dohromady zpívají duet s Big Bandem za jejich zády, dokáže je to správně vyprovokovat.
Jaký je to pro vás pocit, když vidíte obě vaše děti na pódiu společně s vaším orchestrem?
Je to samozřejmě hezké. Sleduji je od začátku, když přišli před tu kapelu. Všeobecně je šílené, když se postaví zpěvák poprvé před takový orchestr a mezitím tam slyší takové ty řeči muzikantů. Je přesně vidět vystoupení od vystoupení, jak se ten sólista formuje a jak se k té kapele staví. Ze začátku tam stojí jako solný sloup i přesto, že umí například tancovat, ale všechno ho to svazuje. Postupně se však začíná uvolňovat a dělat show.
Anička je talentovaná herečka, zpěvačka i silná žena. Je něco, v čem jste se inspiroval od své dcery?
Já si myslím, že se s dcerou inspirujeme navzájem. Oba jsme naprostí workoholici. Nevydržíme ani chvíli bez nějakých aktivit. Voláme si skoro každý den a říkáme si co, kde a jak. Teď už to tak není, ale byla doba, kdy jsme se denně ptali na zdraví.
Vy jste byl dceři největší oporou v době, kdy bojovala s rakovinou. Sám jste to nesl velmi těžce…
Z pozice rodiče to bylo velmi těžké. Přišlo to jako blesk z čistého nebe a člověk se s tím musel vyrovnat. Na druhou stranu těch léčitelů, kterých Aničce chtělo pomoct, bylo tolik, že kdybych je všechny k ní připustil a přinesl k ní ty takzvané „zaručené léky“, tak bych ji tím musel zabít, a ne pomoct. Jsem z lékařské rodiny, táta byl doktor, takže naprosto věřím v medicínu a prakticky se od ní neodkloňuji. Beru to, co řekne lékař.
Foto: Miloš Schmiedberger
Vím, že váš tatínek chtěl, abyste byl doktorem. Je pravda, že jste si přál, aby vaše dcera studovala medicínu stejně jako její dědeček?
Ani ne. U mých dětí jsem to příliš nepreferoval. Myslím si, že obě děti byly od malička v showbyznysu a mezi přáteli, kteří byli vždy od muziky. Ale u mého otce to bylo jiné. On skutečně chtěl, abych šel na medicínu. Já jsem s tím ze začátku i souhlasil, jenže když jsem tenkrát končil jedenáctiletku, dostal jsem posudek, kde bylo napsáno: „Jmenovaný nedává záruku, že by vystudování nabytých schopností věnoval jen prospěchu pracujících.“ A bylo po medicíně.
Pyšný jste jistě i na vašeho syna Felixe Slováčka mladšího, jenž šel ve vašich šlépějích. Ke komu jste více kritický? Sám k sobě nebo k vašemu synovi?
Musím říct, že já jsem byl sám k sobě jako pes. Za mlada na Vyšší hudební škole v Kroměříži měli muzikanti takzvané cvičebny, kde jsme měli rozvrh. Přišel jsem do školy kolem osmé hodiny ráno a odcházel jsem okolo deváté večer. Pořád jsem byl ve škole a neustále jsem hrál. A když jsem slyšel ty hráče, kteří jsou nade mnou, musel jsem dokázat to, co oni i přesto, že jsem nebyl v takovém ročníku. A myslím si, že na Felixe jsem byl trochu přísnější, ale on je takový pohodář. Nemá takovou vůli, jakou má dcera. Ta ji má daleko bojovnější. Na druhou stranu je Felix všestrannější. Kromě hraní na klavír a saxofon hraje a zpívá v muzikálech. Momentálně také diriguje a diriguje i velké symfonické orchestry, což se mi líbí.
Co se vám jako první vybaví v mysli, když se řekne slovo „saxofon“?
Práce.
Jaké jsou vaše budoucí plány v rámci hudebních projektů?
Mám skvělý plán, skutečně. Budu strašně rád, když mi to vyjde. Ale bohužel v současné době nemohu prozradit nic, protože lidé kradou. Takže dokud to nebude minimálně na plakátech, nemohu nic říct.
Vím, že rád sledujete různé sporty. Který z nich vás baví nejvíce?
Asi tenis. Baví mě od začátku, kdy jsem ho chodil hrát s Láďou Štajdlem a Karlem Gottem k trenérovi panu Síbovi. Myslím si, že tenis nikdy nezavrhnu. Golf by mě také možná bavil, ale je to hrozný žrout času, a to mě bohužel moc neimponuje.
Nadělil jste někdy někomu kanára?
Určitě. Nepamatuji si, že bych nadělil kanára někomu extra známému, spíš nějakému kamarádovi. To se může stát, aniž by člověk chtěl. A zrovna ho tak někdy může dostat. I já jsem ho dostal (smích). Je to takové veselé.
Co říkáte na výkony českých tenistek?
Miluji české tenistky. Strašně jsem trpěl, když to jeden čas nešlo Petře Kvitové. Říkal jsem si: „To snad není možné, já jí snad seženu chlapa nebo tam pojedu sám.“ Opravdu mi to bylo líto, ale teď to jde všem, tak hurá!
Kdo je podle vás v současné době nejlepším českým sportovcem?
Samozřejmě by to měl být sportovec, který byl na olympiádě a vyhrál zlatou medaili. Myslím si, že si to velmi zaslouží Lukáš Krpálek. Mezi ženami bych zvolil Barboru Krejčíkovou, jež vyhrála můj oblíbený Roland Garros.
