Pane Přeučile, nedávno měl premiéru dokument Jan Přeučil – Vzpomínám si. Jaké byly vaše dojmy, když jste ho poprvé viděl na filmovém plátně?
Ten dokument vznikal průběžně vedle natáčení filmu Cirkus Maximum, byly k tomu různé frekvence, které jsme točili. Mám z toho velmi dobrý pocit, ale velice mě těší, že po premiéře v Lucerně za mnou přišla spousta lidí, že je to chvílemi dojalo a že i plakali, když jsem povídal o svém tatínkovi a mamince. Je fajn, že reakce na ten film je taková. Jsem vděčný celému štábu, který se na tom podílel.
Cloumaly s vámi emoce během promítání?
Já jako herec se k tomu musím stavět profesionálně. Samozřejmě když jsem se svojí sestrou byl v Černošicích u hrobu mého tatínka a maminky, byl jsem pochopitelně dojatý.
Jak vzpomínáte na spolužáky z DAMU? Jaké nejslavnější příhody jste s nimi zažil?
Vzpomínám na ně velice rád, byli jsme ohromná parta. Bylo nás sedm, nejmenší ročník na divadelní fakultě, a ta atmosféra byla fantastická, protože jsme měli ohromné pedagogy. A kdykoliv dělám semináře z rétoriky, velmi často hovořím o Radovanu Lukavským. On i zapříčinil, že jsme měla Karla Högera nebo Ivana Vyskočila na hereckou hygienu a psychologii. Ta atmosféra na divadelní fakultě v šedesátých letech byla neuvěřitelně krásná a nesmírně inspirativní.
Po pár letech jste na DAMU začal i učit. V čem se liší přístup současných studentů na fakultě oproti vaší generaci?
Přednášel jsem 27 let na divadelní fakultě, začínal jsem jevištním pohybem, pak jsem přešel na hereckou tvorbu. Mám takovou teorii, že říkám svým studenům: „Nejsem žádný váš vousatý profesor, jsem váš budoucí starší kolega.“ A nesmírně se mi to vyplácí, když se s řadou svých studentů potkám před mikrofonem, před kamerou nebo na jevišti. Ta práce se takhle naplňuje. A snažím se jim prakticky ukazovat ty zákonitosti nádherné herecké profese.
Jaký je váš pohled na novou hereckou generaci?
Já přesně nevím, jaká je situace na divadelní fakultě, vím, že v poslední době tam byly nějaké problémy, a to svědčí o tom, že ta atmosféra není úplně nejpozitivnější, což si myslím, že je veliká chyba, protože ti studenti by měli tu profesi studovat s velkou láskou a měli by být od začátku tou profesí posedlí. Chce-li člověk být dobrý ve své profesi, musí se tomu věnovat absolutně. Tady je trošičku vidět ten problém, že ty metodiky jsou asi nejrůznějšího charakteru. Ta doba je trochu jiná než za mých studentských let, vždy záleží na tom pedagogovi, aby ta herecká tvorba a všechny ty disciplíny, které se přednáší, byly tvůrčího charakteru a aby otevíraly lidem tu krásu herecké profese. To je strašně důležité.
Kdo si myslíte, že může nahradit velké hvězdy vaší generace?
Já to řeknu velice jednoduše. Jsem hrdý na svůj herecký ročník, kdy tam byla ohromná atmosféra a každý z toho ročníku je už dnes velkou osobností – ať je to Karel Roden, Ivana Chýlková, Kateřina Brožová, Eva Holubová, Pavel Vítek, Honza Šimek. Dneska jsou to jména, která v herecké profesi něco znamenají a mají ve společnosti určitou rezonanci.
Na jakou divadelní roli vzpomínáte nejraději?
To je na dlouhé povídání, těch rolí je celá řada, ale v dokumentu jsou záběry z inscenace Architekt a císař asyrský, kde jsem hrál na principu juda. Obnovil jsem to před několika měsíci ve hře Bláznovy zápisky, která je založená na zápiscích z Gogolova života. Je to fantastická sólová záležitost, ale textově je to tak ohromné, a tak to rezonuje s dnešní dobou, že kdykoliv to hraji po celé republice, divák je tím textem a pochopitelně i tím představením okouzlen, a to mě velice těší.
Stal jste se prvním hercem, který se u nás ukázal nahý na jevišti. Jak vnímáte nahotu v rámci herectví?
Nahota byla právě součást představení Architekt a císař asyrský. Když vidíme půvabnou dámu, krásný ženský akt, každý z pánů je asi rozechvělý, protože krása ženského těla je krásná. A všichni světoví malíři nám to do dneška v těch aktech předávají a ukazují, tak proč se nepodívat na krásné ženské tělo. Ale musí to mít podle mého názoru svoji situaci, kde to má být a jak to má vypadat.
Takže jste pro nahotu žen, nikoliv žen i mužů?
Samozřejmě.
Ve filmech jste dostával spíše role padouchů a nesympaťáků. Přál jste si hrát spíše záporné role, nebo vás lákaly spíš pozitivní postavy?
Abych se přiznal, tak já hraji zlouny velice rád, protože hledat na negativním charakteru pozitivní stránky je velice zajímavé. Co chcete hrát na svalnatém playboyi s coca colou na pláži, žejo… Ale hrát negativní postavu muže a nacházet na něm pozitivní věci, je velmi vzrušivé. A ta figura pak pochopitelně dostává jinou plasticitu.
Jak se cítíte v takovým věku, kdy už většina lidi přemýšlí nad odpočinkem, a vy jste stále aktivní?
Aktivita je pro mě strašně důležitá. Já bych nemohl sedět deset dní u televize od rána do večera, to nejde. Mám to v genech asi po svém tatínkovi, který byl až do posledního dechu absolutně aktivní. Mám tu výhodu, že všichni Přeučilové se dožili přes 90 let, takže to mám velice jednoduché.
Dočetla jsem se, že byste se rád dožil 104 let..
Ano, mám to naplánované do věku 104 let. (smích)
S manželkou Evou Hruškovou jste už 21 let. Jaký je váš recept na spokojený vztah?
Když jsme s Evinkou začali žít, říkali jsme si, že budeme dělat všechno pro to, aby to jaksi nezatvrdlo a nezatuhlo. Vztah se musí neustále oživovat, člověk si v něm musí užívat každé chvíle a prožívat ho naplno.
Jste považován za dokonalého gentlemana. Co byste doporučil dnešním mladým mužům?
Aby si každého vztahu vážili a říkali své ženě: „Sluší ti to, je mi s tebou dobře.“ Aby uměli čas od času přinést květinu a uměli pohledem ocenit krásu vztahu vzájemného soužití.