Paní Švandová, momentálně se nacházíme v Divadle Bez zábradlí, kde vás čeká představení Kvartet. V kolika představení zde hrajete?
Hraji zde v pěti představeních a v tomto divadle působím přes 20 let, i když tady nemám stále angažmá. Vždy jsme angažováni na hry, které zde hrajeme.
Dokáže vás tady za tu dobu ještě něco překvapit?
Neustále mě něco překvapuje. (smích)
Co vás překvapilo naposledy?
Naposledy mě překvapila výborná inscenace Cabaretu. Držím novému vedení palce a přeji jim, ať se jim v této nelehké době daří.
Chybělo vám hraní během pandemie?
Ano, je to moje profese a nechtěla bych být doma babičkou, která jen štrikuje punčochy. Mně to nic neříká. I když bych už nemusela pracovat, tak ta práce je můj smysl života, naplňuje mě, baví mě a udržuje mě v dobré formě.
Jak jste si užila první představení s diváky po rozvolnění? Bylo v něčem jiné?
Byl to stejný pocit, jako kdybych po x letech začínala znova. Bylo to nádherné. Nehráli jsme uvnitř, ale venku. Reakce diváků byla úžasná, protože jsme z nich cítili, že to divadlo chtějí. A když se rozhodovalo, jestli budeme hrát za deště, tak si přáli, abychom hráli a aby se to nepřesunulo. Byla na nich vidět ta strašná touha vidět ty šašky znova a znova v akci, takže to bylo strašně dojemné. A standing ovations byly fantastické každé představení, takže ti lidé po kultuře opravdu prahnou, ale nikdo neví, co a jak bude dál. Myslím si ale, že to horší už být nemůže.

Foto: Miloš Schmiedberger
Vy jste v jednom rozhovoru uvedla, že jste si po maturitě myslela, že divadlo bude jenom takové rozptýlení. Co pro vás divadlo znamená nyní?
Spíš jsem to nechtěla v životě vůbec dělat a náhodou jsem se k tomu dostala v pardubickém divadle, kde jsem dělala komparz tanečnici. Viděla mě tam Věra Galatíková, jež mi řekla: „Ty jsi takový dobrý typ, nechceš zkusit školu? Já ti pomůžu se připravit,“ takže mě připravila na zkoušky a já se pak na tu školu dostala.
Když se podíváte zpětně, nelitujete, že to takhle nakonec dopadlo?
Nelituji. Dnes Věře vděčím za to, že dělám profesi, která mě baví. Ale kdybych se znova narodila, herečkou bych být už nechtěla.
Z jakého důvodu?
Není to jednoduchá práce. Je to docela dřina a celkem často nemá člověk soukromí a čas na rodinu. Syn momentálně potřebuje pomoct s hlídáním vnoučat, ale já nemůžu, protože teď hodně hrajeme a do toho točím. A mně by lákalo dělat něco jiného. Chtěla bych dělat interiérový design, to by mě strašně bavilo.
Předpokládám, že máte svůj domov vybudovaný podle vašich představ…
Ano, na tom jsem se opravdu vyřádila. Jednu dobu jsem sledovala současné moderní interiéry a celkem jsem se o to zajímala.
Objevujete se nejen v divadlech, ale i ve známých českých filmech a seriálech. Co vás osobně baví víc – hraní na jevišti, nebo před kamerou?
Musím říct, že se to nedá absolutně srovnávat. Jsou to dvě profese, které jsou rozdílné. Film je jednou daný a už to nemůžete změnit, zatímco divadelní představení máte pokaždé jiné. Záleží na divácích, na nás všech, s jakou energií hrajeme. To mě hodně baví, protože divadlo je velmi tvořivé.
Často jste hrála potvory. Spousta hereček a herců tvrdí, že záporné role se vždycky hrají líp než ty kladné. Souhlasíte s tímto názorem?
Souhlasím. Kladné postavy jsou celkem nudné, zatímco potvory jsou nějakým způsobem zajímavé i charakterově. Ale už začínám hrát i babičky (smích).

Foto: Miloš Schmiedberger
Slyšela jsem od vaší kolegyně z Divadla Bez zábradlí Veroniky Freimanové, že spolu hrajete v seriálu Zoo. Jak si užíváte hraní se zvířaty?
Já přímo se zvířaty nehraji, protože tam jsou dvě větve. Jedna se pohybuje kolem zoo a druhá se týká lidí mimo zoo. Já patřím do bohaté rodiny, jež vlastní ohromnou sklárnu a později bude zoologické zahradě finančně pomáhat. Teď jsem tam točila dva dny, bylo to krásné, protože tamní zoologická zahrada je trošku safari a s těmi zvířaty jste tam hodně blízko.
Jaké zvíře vás tam nejvíce zaujalo?
Mně se tam líbily žirafy, ty byly nádherné. Hlavně jejich oči.
Váš jediný syn býval v minulosti humanitární pracovník, který byl na misi například v Ugandě, Pákistánu i v Afghánistánu. Jaký to je pro matku pocit, když jí syn oznámí, že odjíždí do zemí, kde mají lidé nejistou budoucnost?
Zprvu jsem si říkala, že se zbláznil, ale pak jsem si řekla, že to je jeho profese a byla jsem na něj docela pyšná, že to dělá. Ale pochopitelně jsem o něj měla strach. Když tam potkal svoji současnou ženu, Angličanku, a odjeli spolu do Ugandy a potom do Pákistánu, kde se jim narodila dcera, tak pak už jsem se opravdu bála. Protože v momentě, kdy založili rodinu, to už není tak jednoduché, jako když je člověk sám. Je to daleko nebezpečnější.
Vy jste syna navštívila jak v Ugandě, tak v Pákistánu. Jaká to pro vás byla zkušenost z pohledu ženy?
Řekla jsem si, že bych tam jako žena nechtěla žít, protože bych se tam jako žena nikdy nemohla realizovat. Je mi těch žen moc líto, protože ta osobnost a postavení ženy je tam velmi odsunuté. Jejich víra jim nedovolí, aby ty ženy prosadily své talenty, svoji osobnost, byly nezávislé a budovaly si kariéru. To tam vůbec není.
Momentálně se řeší situace v Afghánistánu, zejména budoucnost žen. Vnímáte tuto problematiku o to citlivěji, když jste ji sama zažila na vlastní oči?
Sice jsem v Afghánistánu nebyla, ale je to strašné a je mi těch lidí líto, protože oni nikdy neví, co se jim tam může stát. Tálibán je strašně nebezpečné hnutí pro celý svět. Pravděpodobně budou plánovat další teroristické útoky a nikdo neví, kdo kde bude zrovna ohrožen.
Pojďme si náš rozhovor zakončit příjemným tématem. Máte ráda detektivní příběhy. Jakou knihu byste doporučila našim čtenářům?
Mám ráda severské autory, takže bych jim doporučila severské detektivky. Ty jsou opravdu výborné.
