Chili, jaký byl pro vás návrat do normálního života?
Návrat do normálního života byl pro mě mnohem náročnější, než jsem si představovala. Člověk na ostrově odpočítává dny do odchodu domů, ale když ten moment nastane, má pocit podivného rozčarování. Těch několik měsíců na ostrově vás změní, ale ten dopad si uvědomíte, až když jste zpět doma. Pamatuji si, jak jsem fascinovaně třeba čtvrt hodiny pozorovala činžáky (smích). Přestože jsem si dopřála pár dní volna a k práci se vrátila postupně, mám stále pocit, že moje hlava nestíhá. Je pro mě těžké udržet koncentraci a mám pocit, že je vše hrozně uspěchané. Po fyzické stránce se taky ještě necítím úplně v kondici a například první dva týdny jsem jenom jedla a spala. Nicméně jsem ale moc ráda, že už jsem doma a konečně se můžu vrátit k tomu, co mě baví a sdílet to s lidmi, kteří jsou mému srdci blízcí.
Překvapilo vás něco nebo šokovalo?
Spousta věcí. Člověk si uvědomí, kolik se toho může udat během tří měsíců. Určitě největším šokem byla válka na Ukrajině. Přišlo mi šílené, že zatímco jsme byli na ostrově a hráli tam o titul Survivora, na druhém konci světa propukla válka, která se odehrávala jen kousek od našich rodin a blízkých. Samozřejmě mě taky překvapily reakce lidí na mé působení v Survivoru. Realita byla totiž úplně jiná, než co jsme odhadovali na ostrově. Tam člověk většinou predikuje svoji oblíbenost u diváků na základě toho, jak oblíbený se cítí být v kmeni. Skoro všichni například odhadovali, že my s Nikol budeme u diváků oblíbené, přitom jsme evidentně za ty největší intrikánky a záporačky.
Čím myslíte, že to je, že vás diváci takto vnímají?
Jsem přesvědčená, že velká část hejtů pramení z nepochopení hry. Survivor je u nás poměrně nový formát a lidé nedokážou oddělit herní stránku od reálného charakteru. Myslí si, že účastníci takhle podrážejí a taktizují i v reálu. O tom ale Survivor je. Musíš napsat někoho dřív, než on napíše tebe. Musíš spolupracovat s ostatními, abys došel daleko, ale zároveň je musíš taky v nějaké chvíli vyřadit. V tomhle je ta reality show jiná než všechny ostatní. Účastníci dělají věci, které by jim v normálním životě asi moc popularity nepřinesly – taktizují, lžou, zrazují ostatní, manipulují s informacemi. Nalijme si čistého vína, každý z nás je schopný lhaní, manipulace, falše, ale vědomě tyhle tendence kontrolujeme, protože chceme být dobří a taky proto, že bychom si moc kamarádů asi neudrželi. V Survivoru ale můžeme dát těmto stinným stránkám volný průchod právě proto, že je to jen hra, kde vyhraje pouze ten, který přelstí ostatní. V americké verzi dělají hráči mnohem šílenější věci. Kradou, vytvářejí falešné imunity, ukrývají jídlo, ale diváka nenapadne mu nadávat, že je to falešná lidská hyena, protože dokáže rozeznat, že je to hra a neposuzuje jeho charakter na základě herních kroků. Myslím, že až bude v Čechách třeba desátá sezóna Survivora a diváci pochopí její princip, budou to brát trochu střízlivěji.
Jak jste kritiku své osoby zvládala? Brala jste si komentáře na sociálních sítích osobně?
Nebudu lhát, nebylo to příjemné a chvilku trvalo, než jsem se s tím smířila. Co mě šokovalo byla asi krutost a zloba některých hejtů. Například, že vám někdo přeje smrt, protože jste mu vyhodili jeho oblíbeného hráče nebo jste mu nebyli sympatičtí. Objevily se také komentáře, že jsem bezpáteřní svině. Myslím, že do očí by vám lidé nic takového asi neřekli, ale přes monitor je to mnohem jednodušší. Pobyt na ostrově mě hodně posílil, ale myslím, že největší lekci do života si odnáším právě z téhle vlny hejtů. Donutilo mě to se tomu postavit čelem a naučit se filtrovat, co si pustím k srdci a co ne. U každé kritiky se ptám, s jakým úmyslem mi tohle někdo píše? Chce mi reálně poradit, nebo si jen „kopnout?“
Komentáře nemažete, ale necháváte je u sebe na profilu. Proč?
Sociální sítě jsou skvělé v tom, že propojují lidi po celém světě, ale zároveň je potřeba se smířit s tím, že každý může napsat cokoliv. Žijeme v demokratické zemi, kde je svoboda slova. Rozhodla jsem se proto nic nemazat, a to ani ty nejhorší komentáře. Pokud se dotyčný nestydí za svoje názory, proč bych měla já? Já jsem neudělala nic špatného, já jsem jenom hrála hru. Zároveň chci, aby lidé viděli reálný obraz toho, co se může odehrát online, obzvlášť mladí lidé, kteří se možná potýkají s nějakou formou kyberšikany. Opravdu tě to nemusí zničit, pokud to nedovolíš. Jak by řekl můj oblíbenec Jordan B. Peterson, nemůžeme se ochránit před zlem tím, že se budeme schovávat nebo se ho snažit odstranit, ale je potřeba být dost silný na to, abychom mu mohli vzdorovat. Vždycky jsem na svých sociálních sítích hlásala, že největším zabijákem autenticity je snaha zavděčit se a zalíbit všem. Chci žít to, co kážu. Dělá vám dobře kopnout si do někoho skrz monitor? Poslužte si. Můj Instagram je vám otevřený. 😊
Nepřemýšlela jste, že byste si dala od sociálních sítí raději chvíli volno?
Ze začátku jsem si říkala, jestli by nebylo lepší se stáhnout, pozastavit svoji kreativní tvorbu a přečkat to. Ale pak jsem si uvědomila, že by to znamenalo, že stavím zájmy a názory ostatních nad ty své. Proč bych se měla nechat paralyzovat názory lidí, kteří mě neznají a soudí můj charakter na základě reality show? Proto jsem se rozhodla být dál sama sebou, říkat a dělat věci, které chci.
Vraťme se k samotné soutěži. Co pro vás bylo vůbec nejtěžší?
Nejtěžší pro mě bylo naučit se úplně oddělovat hru a uvědomit si, že to není realita. Hra vás totiž dokáže pohltit a vy pak zapomenete, že máte ještě jiný život, ten doma. Svým způsobem se cítíte jako účastník v Zimbardově experimentu (Stanfordský vězeňský experiment je v psychologii jedním z nejznámějších a nejkontroverznějších experimentů. Byl řízen americkým psychologem Philipem Zimbardem, pozn. red.). Čím dále člověk postupuje v soutěži, tím tvrději je nucen hrát. Přestože jsem se snažila oddělovat hru a osobní rovinu, bála jsem se, že se na mě budou lidé zlobit i potom, co hra skončí. O tom ale Survivor je a v tom spočívá i jeho krása. Hrozné pro mě bylo také čekání. Čas na ostrově neplyne, ale táhne se jako vláčné těsto. Na nekomfort si člověk víceméně zvykne rychle a když na něj v noci neprší nebo ho neštípe tisíc komárů najednou, tak je vlastně rád. Nejhorší pro mě ale byly dny, kdy se nic moc nedělo. Člověk lehce podlehne trudomyslnosti. Chodila jsem proto často do moře lovit a dokázala tam strávit i několik hodin. Samozřejmě se mi taky stýskalo po domově, ale i díky tomu, že jsme tam byli opravdu dobrá parta, to nebylo tak hrozné. V neposlední řadě mě štvalo, když mě někdo zradil nebo mi vyhodil parťáka, ale i tohle jsem se nakonec naučila zvládat, a naopak jsem se na každý krok snažila koukat jako na herní tah. Vím, že to v televizi vypadá dramaticky, ale i přesto, že jsme si někteří šli ve hře po krku, se normálně dál přátelsky bavíme a chodíme spolu na kafe, oběd apod. Ve hře každý hraje, ale to neznamená, že je takový i v životě.
Chápu správně, že byl pro vás Survivor náročnější spíše po psychické stránce než fyzické?
Fyzické hry dokázaly být někdy opravdu vyčerpávající a v tropických vedrech i několikanásobně. Úžehy nebo dehydratace nebyly nic neobvyklého. V pozdějších fázích, kdy je člověk unavený, hladový a podvyživený, je mimořádně unavující i souboj, který není nijak zvlášť fyzicky náročný. Těžší byla ale určitě psychická hra. Člověk musí být ve střehu a predikovat herní kroky ostatních. Čím větší osobní sympatie, tím těžší to je. „Co jsem ochotný udělat pro to, abych se dostal dál? Jak moc jsem ochotný druhým lhát? Koho jsem schopen zradit a koho už ne? Co když člověk, kterého chci vyhodit, vyhraje individuální imunitu?“ Je to náročné, ale v něčem je tahle investigativní mentální hra hrozně zábavná. Samozřejmě do toho bojujete také s vlastními emocemi, obzvlášť, když máte zradit někoho, s kým jste v alianci.
Od začátku jste si sedla s Nikol a Veronikou. Mohlo vzniknout opravdové přátelství?
Pravé přátelství tam vzniknout určitě mohlo, protože ostrov je neskutečným katalyzátorem seznamovacího procesu. Za tři měsíce stihnete člověka poznat velmi dobře, protože si společně zažijete opravdu extrémní situace, které docela dobře odhalí jeho charakter. Teď nemyslím hru a strategii, ale spíše ty situace, které nejsou vidět na kameře – jak se kdo dělí o jídlo, jak se kdo stará o druhé, jak dokáže podržet a utěšit ostatní, jak zranitelný dokáže být, jak reaguje v stresových situacích. Takže ano, opravdová přátelství mohla vzniknout, přestože ve hře je samozřejmě extrémně těžké komukoliv věřit. U mě, Nikol a Veroniky to bylo způsobené tím, že jsem věděla, že víc než na výhře, nám záleželo na tom, abychom tam byly spolu a užily si celé to strastiplné putování společně. Dokud jsme totiž byly spolu, dokázaly jsme se bavit a podržet i v těch nejvypjatějších situacích. Taky jsme si vzájemně řekly tolik osobních a zranitelných věcí, které o nás nevěděli třeba ani naši přátelé. Musím se přiznat, že potom, co odešla Nikol a Veronika, byl pro mě pobyt na ostrově těžký.
Byl na ostrově někdo, s kým jste si naopak nerozuměla?
Samozřejmě tam byli tací, se kterými jsem si moc nerozuměla, ale to je v každém kolektivu úplně normální. Z finálové desítky jsem ale problém s nikým neměla. Je vtipné, že si diváci například myslí, že se třeba nenávidím s Vláďou. Přitom jsme spolu měli opravdu hezký vztah a pravidelně si píšeme. Jeho partnerce Veronice píšu i tipy na dobrá místa v Praze. Skvěle jsem si rozuměla i s Veve, která je podle mě skvělá a hrozně chytrá holka. Johy jsem měla taky ráda, i když jsme měli mezi sebou nedorozumění. To, co diváci vidí v televizi, je ve skutečnosti jen malá část toho, co tvořilo náš život na ostrově.
Zklamal vás někdo během soutěže?
Zklamání většinou přicházejí, když má člověk nějaká očekávání. I tady je třeba oddělovat hru od osobní roviny. U lidí, kteří mi sedli na lidské rovině a u kterých jsem očekávání měla, k žádnému zvratu nedošlo. Zklamání z hlediska hry nemá cenu řešit, protože i když mě třeba mrzelo, že mě někdo z mojí aliance zradil, uvědomuju si, že je to jen hra. Za některé herní kroky proti mně jim mohu i zatleskat. Lehké zklamání jsem pocítila spíš u lidí, kteří nejsou schopni ani po návratu domů oddělit hru od osobní roviny a místo toho, aby se snažili rozohněným divákům vysvětlit princip Survivora, berou to stále hodně osobně a občas mají tendenci kydat hnůj na toho druhého i po soutěži nebo zůstávat v roli oběti. Já jsem hned po ukončení hry všem řekla, že oficiálně nechávám celou hru na ostrově a odpouštím všechno, co kdo udělal nebo o mně řekl během soutěže či rozhovoru. Byli jsme v extrémních situacích, byla to hra a nechci jet domů s žádnou zlobou nebo pocitem křivdy.
Kdybyste se mohla vrátit v čase, udělala byste něco jinak?
Určitě bych změnila svoji přípravu a zaměřila se mnohem víc na skládačky a puzzle (smích). Před Survivorem jsem se spíš soustředila na praktické schopnosti pro přežití – křesadlo, stavba přístřešku, jak zpracovat mořské živočichy… mít ale možnost vrátit se v čase, zaměřila bych se hlavně na balanc a skládačky, které mi byly často osudnými. Co se týče herní strategie, asi bych si lépe pohlídala naši svatou trojici, aby nebylo tak evidentní, že jsme nerozdělitelné. I když je pravda, že jsme se měly tak rády, že by se to asi jen těžko schovávalo. Celkově vlastně ničeho nelituju, protože jsem v každou danou chvíli dělala to, co mi přišlo nejlepší. Kdybych tuhle hru hrála někdy v budoucnu, určitě by mě tolik emocionálně nezasáhlo to, že mě někdo zradí. Brala bych to víc jako hru, a tím pádem bych i hrála mnohem tvrději.
Co byla první věc, kterou jste udělala po návratu domů?
Původně jsem měla v plánu jet hned k rodičům, ale ti byli v tu chvíli ve Vietnamu. Rozhodla jsem se proto strávit pár dní mimo civilizaci a blízko přírody. Dojmy z ostrova ve mně byly ještě hodně silné a potřebovala jsem si svoje putování nejdřív zrekapitulovat v hlavě. Věděla jsem, že každého bude zajímat má zkušenost, ale potřebovala jsem si nejdříve v klidu svůj příběh zapsat, než ho budu vyprávět ostatním. Každý den jsem byla ale v kontaktu s kamarády, se kterými jsme si volali a kteří byli trošku smutní z toho, že mi nemohli udělat velkou přivítací party hned po návratu. Potom jsem odjela do Prahy, viděla se konečně s kamarády a vyzvedla naše na letišti. Jako první věc jsem šla do pekárny a koupila si jablečný závin.
Plánujete se vídat s ostatními soutěžícími i po skončení show?
Ano a pravidelně se s některými také scházíme už teď. Někteří z nich totiž bydlí v Praze, takže by to nemělo být těžké. S některými mám i natáčecí plány. S Gáborem chceme natočit experimentální video, kdy si na jeden den vyzkouším jeho režim, a hlavně jeho dietu vrcholového MMA fightera. Ve vrcholné přípravě sní prý 7000 kalorií. S Nikol chystáme také něco podniknout, však jsme stále v kontaktu. Nikol navíc pravidelně pořádá charitativní bazary a ráda bych letos přispěla i svým kuchařským umem.
Survivor je definitivně za vámi. Kdyby přišla nabídka na podobný projekt, šla byste do toho?
Ne, alespoň ne dříve než za několik let. Soutěž mi dala přesně to, co jsem chtěla, plus ještě skvělé kamarády do života. Šla jsem do Survivoru s tím, že si chci sáhnout na dno a poznat sama sebe zase o něco lépe. Myslím, že v běžném životě je člověk zřídkakdy nucen vystoupit ze své komfortní zóny, pokud se k tomu sám nedonutí. Lidský tvor je uzpůsobený k tomu, aby se zdržoval v prostředí, které je mu pohodlné a známé. Největší lekce a poznání v životě ale většinou přicházejí během příkoří a výzev. I proto se dobrovolně vrháme do prostředí, kde je nám odebrána možnost volby, kde jsme nuceni udělat něco, co nám není pohodlné. Tohle byl důvod, proč jsem šla do Survivoru. Každý z nás má nějakou představu o svém charakteru a identitě, ale v pohodlí ji těžko otestuje. Například být štědrý je jednoduché, když člověk žije v blahobytu, ale dokáže být štědrý, když hladoví a musí se s dalšími 11 lidmi dělit o 100 g rýže týdně? Jak poznám, jak silný dokážu být, když nikdy neopustím práh svého pohodlí? Tohle všechno jsem si otestovala, a v naprosté izolaci od civilizace jsem si v hlavě vyřešila spoustu důležitých otázek, na které v ruchu každodenního života není čas. Možná až jednou bude Survivor All-Stars po 10 letech a diváci už hru budou znát, bych do toho šla. 😊
Máte za sebou také účinkování v SuperStar. Jak důležitý je pro vás zpěv? Plánujete se v tomhle směru dál rozvíjet?
Hudba byla odmalička mou velkou vášní, vlastně daleko dřív, než jsem si poprvé stoupla za plotnu. Jako malá jsem snila o tom stát se zpěvačkou a SuperStar byl můj sen od té doby, co se u nás vysílala první řada. Naši mi to ale nikdy nedovolili a nějak jsem od toho upustila. Nikdy mě ale ta vášeň neopustila, a když mi bylo 30, řekla jsem si, že si splním svůj dětský sen a přihlásím se. Minulý rok jsem posílala své nahrávky Jirkovi Burianovi a producentům z VIZO Records. Má tvorba se jim líbila, takže společně spolupracujeme na několika písních, ale nic ještě není hotové. Musím si nejdřív najít čas a udělat pauzu od vaření. 😊 Chtěla bych určitě nahrát píseň, kterou jsem složila v Survivoru.
Prozradíte nám na závěr, co dalšího vás v blízké době čeká?
V následujících měsících mě čeká poměrně mnoho vařících projektů. Čeká mě několik cooking shows na veřejných i soukromých akcích. Také konečně rozjíždím YouTube kanál, kam budu dávat kreativní videa, která budou spojovat vaření se zábavou a vědou. Jako kuchařku, ale i celoživotního nadšence do vědy, mě zajímá zákulisí jídla – jeho původ, technologie zpracování, způsoby pěstování nebo to, proč chutná zelenina restovaná ve woku jinak než v klasické pánvi? Nechci lidi učit dělat recepty, ale spíš v nich vzbudit lásku k vaření a hravost, se kterou mohou nejdříve experimentovat v kuchyni a poté i v životě. Pracuju taky na unikátním zážitkovém gastro konceptu, během kterého se host stane součástí příběhu, jenž bude propojený s jídlem a hudbou. Je to vlastně něco jako 5D večeře, kde se na talíři odráží to, co se děje v příběhu, který krásně doplňuje hudba, vůně a ojedinělý servis. Mým největším cílem a snem je ale natočit kulinární dokument ve Vietnamu, ve kterém bych putovala po těch nejzajímavějších místech, představila regionální pokrmy a zároveň kulturu Vietnamců.
