Vláďo, moc gratuluji k vítězství. Už víte, jak naložíte s 2,5milionovou výhrou? Během finále jste mluvil o tom, že padne pravděpodobně na bydlení.
Moc děkuji. Ještě před samotnou soutěží jsem řekl, že část peněz by měla být samozřejmě využita i pro dobročinné účely. Zmiňoval jsem podporu pro výzkum nemoci ALS. Všude sice uvádím, že peníze použiji primárně na bydlení, ale co jsem slíbil, to bych chtěl také dodržet. Část peněz tedy půjde na tuto charitu.
Jaké jste si dával šance, když jste měl po svém boku ve finále Veve?
Dával jsem si šance relativně vysoké, větší než padesát procent. Cítil jsem se v té pozici ve finále dobře, hlavně potom, co se mi povedlo zvrátit nepříznivý stav z 0:2 na 3:2. To pro mě bylo klíčové. Chtěl jsem mít jistotu, aby Veve nemohla použít argument, že mě vlastně ve finále porazila i v těch disciplínách, ve kterých jsem dominoval. Jakmile jsem toho dosáhl, tak jsem si byl relativně jistý, že bych to měl vyhrát. Hlavně i poté, co jsem si prošel křest ohněm proti Johy. Takže jsem si věřil, ovšem finálová řeč je věc, která může podle mě výsledek zvrátit relativně silným způsobem. Když bude mít někdo velmi špatnou řeč a někdo hodně dobrou řeč, tak porota může být pořád ovlivnitelná, a to byl pro mě velký otazník. Nešel jsem tam určitě se stoprocentní sebejistotou.
Foto: TV Nova
V prvních týdnech, kdy jste ale doslova bojoval o přežití a ostatní hráči se vás chtěli zbavit, jste to asi viděl jinak, nebo se pletu? Proběhlo vám někdy hlavou, že teď už nejspíš půjdete domů?
Moje plány byly, že když už v té soutěži budu, tak vyhrát titul by bylo to, čeho jsem chtěl dosáhnout úplně nejvíc. Byl jsem ale realista a v soutěži jsem začal opravdu s tím „pojď přežít prvních pár dnů, pojď se dostat do 39. dne, který byl pro nás takovým milníkem odpovídajícím americké verzi.“ Je pravda, že na začátku to úplně nevyšlo. Ten první duel docela otřásl mojí taktikou a musel jsem najednou začít hru naplno hrát a neměl jsem čas se rozkoukávat. Největší risk, který jsem ve hře udělal, byl ten, že jsem se nechal Adamem zvolit do duelu proti Enriquemu, protože se samozřejmě nabízela varianta pošli tam Veve nebo tam pošli Aylin, prostě tam pošli kohokoliv jiného. Proti Enriquemu jsem sice měl v duelu menší šance než například proti Veve, ale chtěl jsem mít jistotu, že ho porazím a že se mi tím trošku uvolní ten tlak do zbývající části hry. Takže to se povedlo.
Veve jste porazil naprosto suverénně. Jediný, kdo pro ni na poslední kmenové radě hlasoval, byla Chili. Překvapil vás její hlas?
Já jsem nevěděl, kdo ten hlas napsal, já jsem jenom viděl, že Veve dostala hlas. Když jsme se objímali hned na finále, tak mi to Chili okamžitě říkala: „Já jsem psala Veve, ale gratuluji ti, ty jsi vítěz, ale já si myslím, že Veve si ten hlas prostě zasloužila.“ A má pravdu. Myslím že moje hra, ač teď vypadá jako velmi suverénní, tak přece jenom i druhý soupeř si zaslouží taky rozhodně ocenění. Veve vybojovala z pěti finálových duelů dva, což byly jakoby dva hlasy poroty. Celkem tedy dostala tři hlasy. A myslím si, že je to naprosto správný a krásný gesto od Chili. Myslím, že Veve možná měla dostat i víc než jeden hlas.
Vláďo, s jakým z hráčů jste po skončení show nejvíce v kontaktu?
Díky sociálním sítím si píšeme relativně často. Určitě je to Veve, se kterou se pošťuchujeme i v rámci Praha–Brno vtípků (smích). Teď si ještě posíláme nějaké články, kde, kdo o nás něco zmínil zajímavého nebo si přeposíláme fotky, k nimž jsme se dostali od lidí, kteří to natáčeli. Takže s Veve asi nejvíc. Taky samozřejmě s Chili, Nikol, Adamem, Braněm. Zatím jsme ještě na takové vlně hype. Je těsně po finále, tak jsme pořád v kontaktu a píšeme si postřehy, plány, kam se kdo zrovna chystá jet a jestli tam za ním nepřijede ještě někdo jiný. Je to ale hlavně dané tím, jak je kdo daleko, protože díky tomu, že to byl česko-slovenský Survivor, tak je logické, že lidé, co to k sobě mají blízko, se budou určitě vídat častěji právě díky té vzdálenosti, kterou od sebe mají.
Je naopak někdo, s kým nejste v kontaktu vůbec?
Nejdál mi jsou lidé, se kterými jsem se nemohl na ostrově seznámit osobně – je to Nathan a Gábor. Vypadli ještě předtím, než došlo ke sloučení. Měli jsme se možnost potkat jenom na těch soubojích, což je strašně málo.
Jaké tři věci vás napadnou, když řeknu Survivor Česko & Slovensko?
Moje životní změna (smích), protože Survivor zasáhl do toho života opravdu moc. Pak mě napadá, že jsem poznal nové lidi, ke kterým bych se třeba ani v životě neměl šanci takhle blízko dostat, ale společná zkušenost nás opravdu propojila. Tou třetí věcí je asi splněný sen. Vždycky jsem říkal, že bych chtěl, aby má rodina a děti měli příklad v tom, že pokud má někdo nějaký sen, měl by pro to něco udělat a jít si za tím. Teď nemyslím to, že se mi povedlo celou soutěž vyhrát, ale že se člověk musí zvednout, udělat první krok a jít štěstí naproti.
V čem vidíte největší životní změnu?
Jsme teď ve stavu, ve kterém bychom nebyli, kdybychom do té soutěže nevstoupili. Máme sociální sítě a fanoušky. Je tam určitá zodpovědnost vůči nim, třeba odepisovat na jejich zprávy, reagovat, dávat články do novin, být v televizi. To jsou největší změny. A je třeba nějakého kompromisu. Čas, který bych normálně věnoval hlavně rodině, musím nyní věnovat také i těm po show důležitým věcem. V neposlední řadě je to návrat ze skoro tříměsíčního pobytu na ostrově do normálu. Tam je to trošku o hlavě a fyzičnu, protože chvilku trvá, než se s tím člověk srovná.
Jste velký fanoušek reality show Survivor. Je něco, co vás ne její česko-slovenské mutaci nepříjemně překvapilo? Například některá pravidla, soutěže?
Šel jsem do soutěže s tím, že co mě v ní potká, s tím se musím umět nějakým způsobem vyrovnat. Survivor je totiž nevyzpytatelný i v té americké verzi. To, že lidi nemají rádi změnu a že to hodně srovnávají s tou americkou verzí… já jsem si to tolik nepřipouštěl. Musím říct, že některé věci, které se tam neobjevily, mě můžou mrzet. Patří mezi ně ochutnávání ošklivých věcí, které byly velmi často v americké verzi, ale už tam třeba taky nejsou. Nebo dražba, kdy zkoušíte psychickou odolnost hráčů a nabízíte jim pochutiny, ačkoliv na konci může být velká nápověda k nalezení imunity, která vás ve hře může podržet dál. To je také skvělý prvek, který se tam neobjevil. Co bych asi vytknul, že tam byla malá pestrost parkurových věcí. Měly být střídány s nějakým jiným typem soutěží. To bych ocenil asi nejen já, ale všichni, co jsme se tak bavili. Na druhou stranu mně ty parkury šly, takže proč bych si stěžoval. Musím naopak ocenit finálové duely. Myslím, že to byla skvělá změna. Hráč neodcházel jenom na základě toho, že ho někdo chce vyhodit a hlasuje pro něj, ale museli jsme řešit taktiku, že když se chceme někoho zbavit, tak koho proti němu nasadit. Museli jsme počítat také s tím, že člověk, kterého se chceme zbavit, se může vrátit a když se vrátí, tak jak to tu hru změní. Myslím, že tohle mohlo být přijímáno pozitivně a jako zajímavý prvek.
Soutěže o imunity byly z velké části spíše fyzického rázu. Je to podle vás dobře?
Já si myslím, že ano, protože Survivor je složený ze tří prvků. První se jmenuje přežít. Je to o tom, že jste fyzicky unavení, máte malý příjem potravy, spíte v nepohodlí a na někoho to může působit i dost psychicky. Někdo se s tím vyrovná víc a někdo míň. A v tomhle stavu pak jdete na parkurové soutěže, které, jak říká Braňo: „Nalejme si čistého mléka,“ nejsou zas tak extrémně těžký, nevyžadují, abyste byl vrcholový sportovec, jde o to být šikovný a atleticky vybavený, ale v tomhle rozpoložení můžou lidé dělat chyby, které by třeba normálně neudělali. A aby to bylo zároveň srovnáno tak, že muži a ženy mají stejné šance, jsou tam i věci na postřeh, házení, balanc. Za mě je to úplně to samé, čemu odpovídá americká verze a koncept hry se od toho nijak nelišil.
Foto: Vladimír Čapek
Jak náročné pro vás bylo zvládnout soutěž po psychické stránce? Uvedl jste, že jste spíše logický než emocionální. Pomáhalo vám právě tohle zvládnout dlouhý pobyt na ostrově?
Myslím, že mi pomohlo i to, že jsem starší. Také moje povolání vyžaduje občas práci ve stresu a umět fungovat v nepříznivé situaci, takže jsem se na ostrově uměl dát do klidu. Jsem člověk, který když vidí stresovou situaci, tak ten stres umí zvládat. Druhá věc byla, že vím, že člověk by měl v životě prostě používat rozum a přemýšlet, a i ty parkurový, logický a balanční věci vám dávaly výhodu, pokud jste nad nimi přemýšleli a nešli do toho po hlavě. Ne každá překážka, a ne každý duel se na první pohled zdá takovým, jakým je. Vy ten objekt vidíte třeba jako kvádr, ale on je to hranol. Jsou tam menší rozdíly a všimnete si toho, až když to stavíte a najednou vám ta první myšlenka, jak to vyhrát, nepasuje, protože jste tento detail přehlédli. Mně vyhovovalo, že jsem nad tím přemýšlel a snažil se v hlavě držet klíčové body, které na tom parkuru jsou, to znamená, tady do toho musíš šťouchnout, tady to musíš zvednout, nezapomeň tohle vyháknout, tady si to musíš vzít. Tím jsem těch chyb dělal opravdu málo. Myslím, že proto mi to šlo líp, ačkoliv jsem proti sobě měl třeba i o deset let mladší protihráče.
Marek Orlík a Martin Složil vyhráli Robinsonův ostrov, vy Survivora. Čím si myslíte, že to je, že v soutěžích, ve kterých je třeba hlavně „přežít, přelstít a přehrát,“ nebodovala zatím žádná žena? Myslíte, že tuhle trojici disciplín neovládají tak dobře, nebo se dá mluvit spíše o náhodě?
Taky mě to překvapuje. Už jsem čekal, že by letošní Survivor mohla žena vyhrát. Převaha děvčat byla 7:3, když jsme byli v poslední desítce a rozhodně na to spousta děvčat měla. Když to srovnám s americkou verzí, tak v ní je spousta žen, které Survivor vyhrály, stejně jako spousta mužů. Dokonce jsem si zjišťoval, kdo je nejstarší vítěz Survivoru – je to pan, kterému bylo 57 let. Takže jak vidíte, vyhrát se opravdu dá a není to vždy doména kluků. To, že tady u nás v Čechách vyhráli kluci… asi bychom si museli znovu rozklíčovat třeba poslední řeč Terry z Robinsonova ostrova, která tu soutěž vyhrát měla, ale zkazila si to na řeči před porotou. Takže my jsme už mohli mít výherkyni.
Foto: Vladimír Čapek
Co byla první věc, kterou jste udělal, když jste se vrátil z ostrova domů?
My jsme měli ještě dva dny na vile, takže věci, které bych normálně udělal doma, jsem si splnil už tam a bylo to samozřejmě pořádně se umýt, obléct do čistého a dát si jídlo. První věc, kterou jsme udělali tady, když jsme jeli z letiště, tak že jsme se stavili v restauraci rychlého občerstvení, o které jsem tam dlouho snil. Doma to bylo hlavně o rozkoukání se. Ono to chvilku trvá, než na vás dopadne taková ta běžná domácí pohoda. Zatím jsem byl ze všeho vykulený. Vím, že první noc byla úplně tragická. Strašně jsem se potil a přítelkyně mi říkala: „Jsi celou noc i kašlal.“ Bylo to těžké zvykání na normální život. Ale co jsem doma udělal jako první věc? Šel jsem otevřít ledničku a sledoval, na co všechno mám chuť a co bych si dal k jídlu. Lednička byla narvaná opravdu odspodu až nahoru a měl jsem tam nakoupeno tak, abych si ty chutě, které jsem měl, mohl uspokojit a byl jsem za to rád.
Vláďo, na závěr prozraďte. Co se stalo s vaším legendárním modrým tričkem? Neinspiroval jste se Tomášem Zástěrou, jehož oranžové trenky putovaly do charitativní dražby?
To tričko je nechutný, co vám budu povídat (smích). Je tedy vypraný a voní, takže jeho nechutnost je spíš v tom, že na něm zůstaly nevypraný fleky a dírky od trnů a roští, když jsme chodili do džungle. Já jsem dával na svůj Instagram fotku, kde jsem dal srovnání tohoto trička s druhým, co jsem s sebou měl jako rezervní v kufru. Tričko je u mě schované, mám ho na památku. Dražbu určitě neplánuju, jedině kdyby mě někdo přesvědčil, že to má opravdu cenu pro nějakou charitu. Nejsem si ale vědom toho, že by zrovna tohle byla věc, která by si zasloužila být vystavována. Já to beru spíš jako předmět, který bych mohl vtipně použít na maškarní, protože teď mám jednoduchý převlek. Vezmu si černý šortky, tohle tričko a můžu jít za trosečníka (smích).
Je něco, na co jsem se vás nezeptala a rád byste to zmínil?
Velmi často je moje sestra (moderátorka Eva Perkausová, pozn. red.) označována jako nevlastní sestra, což je chyba. Moje sestra je vlastní sestra, takže pokud bychom mohli tuto věc napravit.
