Rozálie, nacházíme se v šatnách Divadla Bez zábradlí, kde vás za 2 hodiny čeká představení Cabaret. Uvedla jste, že to je pro vás splněný sen. Proč jste si tolik přála hrát hlavní roli – kabaretní zpěvačku Sally?
Když jsem jezdila s cirkusem v Belgii s kabaretní show Swing, kde jsem působila jako herečka, a především jako zpěvačka, objevila jsem film Boba Fosseho Cabaret s Lizou Minnelli a absolutně jsem se do něj zamilovala. Vlastně jsem se v něm zhlídla, protože z mého pohledu jsem prožívala něco podobného jako Sally. Každý večer jsem vystupovala v kabaretu. Člověk tu práci miluje, ale když stále dokola vystupuje s tím stejným programem, začne se cítit trochu jako v pasti. Příběh i muzika mě vzali, protože jsem v něm četla právě i toto téma. Naučila jsem se všechny písničky z muzikálu, zpívala jsem si je v té své dřevěné maringotce, a když jsem byla pozvaná na konkurz, nemusela jsem se v podstatě připravovat, protože jsem už všechno znala nazpaměť.
Co vás vedlo k tomu odjet s cirkusem do zahraničí?
Byl to jeden z mých prvních snů, který vznikl, když jsem byla úplně malá a chodila jsem s mámou a tátou na cirkusový festival Letní Letná. Zamilovala jsem se tam do francouzského poetického cirkusu a prostě jsem si řekla, že se jednou za cirkusem vydám.
Jaká byla vaše reakce, když jste se dozvěděla o tom, že budete hrát Sally?
Byla jsem zrovna na pláži ve Španělsku a v neuvěřitelné euforii jsem začala poskakovat, až jsem skočila do vln. Slunce už pomalu zapadalo, byl odliv, čehož jsem si nevšimla, a oceán mě začal unášet. Pomalu jsem začala bojovat o život a pak jsem si naštěstí vzpomněla na ten princip, že musím doplavat na úroveň kolíku na pláži, kde není proud. Hlavně neplavat proti. A nějak jsem to přežila, ale přesto, kupodivu, když jsem se dosápala na pláž, převládl pocit euforie, že dostanu hlavní roli v Cabaretu, nad pocitem, že mi šlo o život. Hérečka. (smích)

Foto: Divadlo Bez zábradlí
Která pasáž se vám v muzikálu líbí nejvíce?
Mně se asi nejvíc líbí konec druhé půlky, kde za sebou navazuje víc obrazů spojených zásadními písničkami Maybe this time a Cabaret, což jsou pro mě stěžejní písně. Je to dlouhý úsek, kdy neslezu z jeviště ani na okamžik. To mě strašně baví, protože z toho příběhu nemám šanci vypadnout, a strašně si tak užívám poslední půlhodinu představení.
Vaše kolegyně Michaela Tomešová si vyhodila žebro během generálky, když předváděla lehkou akrobacii na houpačce. Dělala i vám tato scéna problémy?
(smích) Zrovna dneska jsem si zablokovala krk, když jsem si ty choreografie po třech týdnech opakovala. Během zkoušení mě samozřejmě neustále bolelo celé tělo, párkrát jsem se překřikla, ale jinak musím zaklepat, že nic hrozného se nestalo.
Váš tatínek Ondřej Havelka je známý a úspěšný český režisér, herec, zpěvák, tanečník a scenárista. Je to výhoda, nebo naopak překážka u vašeho vlastního rozvoje?
Vždycky to byla výhoda. Myslím si, že mám obrovské štěstí, že mám takového tátu. Spousta lidí v naší branži se k takovým příležitostem, ke kterým jsem se dostala třeba už v 17 letech, vůbec nedostane. Jsem za ty zkušenosti moc vděčná. V určitou chvíli jsem se musela vzbouřit a začít si vyšlapávat svoji cestu, ale rozhodně se ta cesta šlapala lépe díky základům, které tam kvůli tátovi už stály. I když kdoví, jaké by to bylo, kdyby mi táta nepomáhal. Ale znáte to, kdyby byly ryby…

Setkala jste se někdy se závistí a s řečmi, že jste protekční dítě?
Jasně. Ale připadá mi, že to slyším čím dál méně. Ale slýchávala jsem to často, tehdy, když jsem v sedmnácti letech zpívala v Národním divadle v tátově představení. Naprosto chápu, že to někdo mohl brát jako troufalost, taky že troufalost to do jisté míry byla, ale kdybych nebyla dobrá, tak mě tam táta nevezme. Všichni to věděli, mělo to úspěch, ale ta závist, speciálně u lidí, kteří sami nejsou tak dobří, k tomu asi patří. Tenkrát jsem se ale přestala cítit dobře a po Národním divadle jsem si řekla, že půjdu svojí cestou. A odjela jsem do toho cirkusu.
Jak moc velkou roli hraje pro vás zpětná vazba vašeho otce?
Rozhodně důležitou. Ráda si vyslechnu jeho kritiku, protože mu v tomhle věřím. On celkově moc nemluví (smích). Ale když za ním zajdu a chci slyšet jeho názor, vždycky se rozpovídá. I na začátku Cabaretu, když jsem se v tom tak nějak plácala, tak jsem za ním šla. Povídali jsme si, jaká by ta Sally mohla být. Ale fakt je, že sám od sebe málokdy přijde, aby mě buď chválil, nebo kritizoval.
Nedávno jste se také objevila v seriálu Anatomie života, kde jste ztvárnila postavu Alice, u níž probíhala podle vašich slov taková opožděná puberta. Jakou pubertu jste měla vy?
Někdy kolem sedmnácti osmnácti let jsem začala být trošku divočejší. Tím myslím nějaké večírky. Do rána. (smích) Myslím, že skoro každý měl takové období, moje puberta v tomto smyslu nebyla příliš jiná.
Vím o vás, že nemáte ani instagramový, ani facebookový profil. Z jakého důvodu jste se rozhodla, že nebudete aktivní na sociálních sítích?
Facebook jsem někdy v patnácti chvíli měla, ale sama jsem se nad sebou znechutila, jak jsem tomu začala podléhat a kontrolovat ty lajky a hrozně to řešit, takže jsem si ho zrušila. Od té doby jsem si ho nezřídila mimo jiné ze stejné obavy, že bych tomu třeba zase podlehla. Ale hlavně sociální sítě nemám, protože tím nechci trávit čas, přijde mi to povrchní, falešný, zbytečný. Já se celkově nerada někomu vnucuji, nemám potřebu se někde fotit a předvádět, ukazovat, co mám k jídlu. To není můj styl.
Přijde vám, že je dnešní mladá generace až moc závislá na sociálních sítích a ukazuje na nich falešnou dokonalost?
Přesně tohle mi na tom vadí, že to je strašně neupřímné a falešné. Právě upřímnost je hodnota, kterou v životě nejvíc uznávám.

Foto: Divadlo Bez zábradlí
V minulosti jste věnovala také modelingu. Proč jste s ním skončila?
Moc mě to nebavilo, upřímně řečeno. Vyzkoušela jsem si to, to jsem koneckonců chtěla, neměla jsem s tím nějak velké ambice. Jen jsem se zkusila přihlásit do soutěže Elite Model Look a ono to nějak zázračně vyšlo. Takže jsem byla 3 roky v agentuře, což byl slušný přivýdělek, moc velký ne, ale bohatší jsem o další životní zkušenost.
Prohlásila se, že splněné sny vás docela děsí. Jaký další „děsivý sen“ máte na vašem seznamu?
Teď se mi neuvěřitelně splnil další sen. Včera jsem měla koncert s Radůzou, což je můj obrovský vzor a inspirace. Měla jsem možnost zahrát před jejím vystoupením, ona mě uvedla a v rámci jejího koncertu jsem zahrála své 3 písničky na harmoniku. A jaký je můj další sen? Chtěla bych se jednou vrátit k flamencu, který tancuji od malička. Chtěla bych ho jednou intenzivně studovat ve Španělsku. Teď mě čeká studium Hispanistiky na filozofické fakultě. To také býval pár měsíců můj sen a začne se mi plnit už v pátek.
