Jaké vás čekají pracovní aktivity kromě moderování?
Vytvořili jsme módní kolekci, která je věnována dětem z Klokánků. A protože já jsem matka, která je taková, ne hysterická, ale hodně emotivní a přecitlivělá, tak mám motto Drama Queen a v závorce psáno česky. Vašek sice pracuje v angličtině, ale já jsem věčný student angličtiny a Vašek je stay calm, také psáno i česky. Máme šperky z dílny Petra Nárožného ml. (Mou Jewel), svíčky, které vytvořili „Holky zelený“, jsou to svíčky si oleji a kameny. Těším se, až to bude venku a bude to přinášet jen dobré věci dětem z klokánku.
Co vás vedlo k tomu podpořit právě Lucčin podcast (Ne!)Závislá?
S Luckou se známe léta z akcí a její podcast (ne!)Závislá mi přijde skvělý. Když přišla s tím, že byla alkoholička, tak jsem „upadla“, protože jsem to vůbec nevěděla, netušila jsem, že byla anorektička a ani to, že měla také nějaké úzkosti. Je to zvláštní, jak to na těch lidech opravdu není poznat. Tak jsme využili toho, že tady v Motole má dnes odpoledne věnované duševnímu zdraví, pozvala jsem si jí i do svého pořadu Kafe s Kristýnou ve Snídani s Novou. Otevírá témata, která jsou velmi bolestivá, ale myslím si, že je to skvělé. Protože, když někde ukáže, že to zvládl, tak si myslím, že to může druhým pomoct. A navíc se mi líbí, že ona zná jak ten pohled dítěte na tuto problematiku, tak pohled dospělého a navíc je teď máma, takže může být inspirací opravdu pro mnoho lidí. Myslím si, že má lidem co nabídnout, jde s kůží na trh a takhle odvážní lidi se musí podporovat.
Zveřejnila jste svůj příběh záměrně nebo to byla náhoda?
Byla to taková ne-náhoda, jak já říkám. Když jsem byla s Alešem Cibulkou náhodou v kavárně a šla jsem mu pochválit jeho knihu „Vyhořet může každý“, tak mi říkal, přijď do pořadu Blízké setkání. A já jsem ani nevěděla, jestli o tom chci mluvit, ale pak to tak spontánně samo přišlo a pak už jsem se nebála a pak přišly pozitivní reakce přes sociální sítě, tak mi to udělalo radost. Lidé se mi svěřili, že teď už se např. nestydí, že berou antidepresiva apod. A i kdybych pomohla či inspirovala jediného člověka, tak to stálo za to.
Jste stále v péči terapeuta?
Nejsem. Se svým psychiatrem jsem se rozloučila na jaře. Někdy si po něm zastesknu, a že bych se mu měla ozvat a vím, že můžu. Byla jsem tři roky každý týden na sezení, takže to už je vlastně blízký vztah. Rok jsem brala antidepresiva, rok jsem je vysazovala. Je to období, které je za mnou, i když nikdo neví, jestli to přijde znova nebo ne.
Děláte něco pro prevenci? Naučila vás tato životní etapa něco?
Určitě. Naučila jsem se pracovat s panickou atakou. Vím, že když to na člověka jde, tak jak to poznat, jak začít dýchat nebo to domyslet, co se stane, takže se pak člověk sklidní. Můj psychiatr se mě ptal, kdy jsem se naposledy nudila. A já se nenudila a nenudím se stále. Ale když už je toho opravdu moc, tak se fakt sednu na sedačku a dívám se z okna nebo jdu na procházku místo toho, abych umyla nádobí.
Kdo kromě psychiatra vám byl největší oporou?
Samozřejmě můj partner, který tam pro mě byl, který fungoval, a který mě odvezl do nemocnice a pak mě nechal tři týdny spát. A samozřejmě Jasmínka (dcera), která to chápala, že máma pořád spí a nefunguje, takže to bylo asi nejvíc, co jsem měla. A měla jsem také velké pochopení v práci, protože jsem musela říct, co se stalo, vyšli mi vstříc, dali mi volno… a nikdo víc to nevěděl.
Zdroj: Autorský text, KF Production
