Táňo, jak zvládáte celou situaci?
Člověk je samozřejmě z toho celý vystresovaný, nemůže myslet na nic jiného tím, že tam má celou rodinu kromě maminky. Každou chvíli se s někým snažíme spojit, ptáme se jich, jestli mají nějaké jiné informace než ty, které jsou u nás v médiích, protože Kyjev je jedna věc, ale zabrali tam i jiné oblasti. Oni si myslí, že město, které budou chtít zabrat, je Oděsa.
Proč právě Oděsa?
Protože Oděsa byla pro Rusko vždy strategicky výhodná. Je tam přístav a vždy tam byli Rusáci. Já sama mluvím jen rusky, neumím ukrajinsky. Když jsem byla malá, učili jsme se ve škole jen ruštinu, takže si to tak nějak pamatujeme za doby SSSR. Ukrajinci vždycky chtěli svobodu, takže teď rozhodně není nikdo pro, aby zase šli pod Rusko. Na Krymu máme známé, kamarády a od 2014, kdy byla anexe, se tam mají ekonomicky o hodně hůř. Nikdo se jich předtím neptal, ale kdyby si mohli vybrat, tak by rozhodně chtěli být samostatnou Ukrajinou.
Kdo všechno byl z vaší rodiny povolán do boje?
Tatínek ještě nebyl, ale myslím si, že ani jemu se to nevyhne. Sice je mu 54 let, ale byl povolaný i v roce 2014 a všichni, kteří byli povolaní v roce 2014, půjdou teď znovu, protože jsou na tom seznamu. První, koho teď berou, jsou mladší, kteří byli ve vojenském výcviku. Takže šel můj bratr, protože byl rovněž povolán v roce 2014. Dále jsou povoláni moji bratranci, kterým je okolo 20 let. Všichni jsou v Kyjevě. Máme zprávy, že čekají v zákopech na to, co se bude dít. Všechno jsou to mladí lidé, je to hrozné.
Foto: Taťána Makarenko
Mají u sebe mobilní telefony?
Jak kdo. Někdo ho má, někdo ne. Bratranci ho mají a psali mamce, že jsou v zákopech. Bratr se mi vůbec neozval, jen mi napsal, že jde, že dostal předvolání. A když jsem mu psala, co a jak, nedostala jsem od něj žádnou odpověď, ale mluvila jsem s jeho sestrou a ta mi říkala, že si s sebou nevzal žádný telefon, protože tam nešel proto, aby si něco fotil nebo natáčel.
S kým dalším jste v kontaktu?
Volali jsme si se spoustou lidí ohledně toho, jak to tam vypadá, co dělají, jestli jsou v pořádku. Všichni se stáhli z velkých měst do malých. Babička, která tam bydlí, a další dva mámini bratři a jejich manželky a děti jsou 20 km od Oděsy, kde byl muniční sklad, který nechali vybouchnout. Babička se hrozně bála, naštěstí se nic nestalo. Asi jen chtěli zastrašovat lidi.
Foto: Taťána Makarenko
Jaké další informace máte o dění na Ukrajině?
Vím, že se tam brutálně zvedly ceny základních potravin. Všichni všechno vykupují – těstoviny, mouky, rýži, aby přežili. Připravují sklepy, aby tam mohli zůstat x dnů a měli tam „katakombu“. V Oděse jsou nějaké katakomby, jsou i v metru, ale tam se všichni nevejdou. Takže ti, kteří mají sklep, zůstávají doma. A mají sbalené kufry se základními věcmi, kdyby svůj barák museli úplně opustit Neumím si představit, s jakým strachem to tam prožívají. Zatím je tam klid, ale co může být zítra ráno…
Co si myslíte o tom, že západní státy odmítly Ukrajině poskytnout přímou vojenskou pomoc?
Je to věc, která lze strašně těžko rozsoudit, protože tam mám svoje osobní zájmy. Přijde mi to absolutně absurdní i přesto, že Ukrajina není ani v NATO, ani v Evropské Unii. Poslat nám tam nějaké zbraně a humanitární pomoc je zkrátka málo. Myslím si, že Putin nechce jen pár měst, chce určitě celou Ukrajinu. A určitě nechce jen Ukrajinu, ale další satelitní státy bývalé SSSR, kam patří i Československo, takže co když zítra bude klepat válka na naše dveře? Když mu to teď „dovolujeme“. On nás zastrašuje jadernými zbraněmi a válkou, že nechá vybuchnout Černobyl, je to hrozné na to pomyslet. Ale myslím si, že když mu to teď umožníme a obětujeme mu Ukrajinu, což jsme v podstatě udělali s tím Krymem, tak on si bude nárokovat další území. Máme tady informaci, že chce jako další Moldavsko, to je země, kde se také sjíždí Rusáci. Já zkrátka tomu nevěřím, on se úplně zbláznil a bude si chtít vybudovat svoji SSSR. Je to ale pouze můj osobní názor, nechci nikoho ovlivňovat.
Jak celou situaci zvládá vaše maminka?
Mamka za mnou přijela do Prahy, měly jsme spolu dlouhé debaty. Je to náročné. Voláme si se všemi členy rodiny, na které máme telefony. Ptáme se na ostatní členy a říkáme, že když bude úplně nejhůř, uděláme pro ně všechno, co budeme moct. Máme tam ale velmi početnou rodinu a přivést je do Česka není vůbec jednoduché.
Můžete být konkrétnější?
Nikdo z nich nemá pas, a navíc máme v rodině i jiné problémy – jeden bratr má amputovanou nohu, druhý je na vozíčku. Moje babička má už velkou demenci a vůbec nic si nepamatuje. Ona se mě čtyřikrát za den zeptá, kdo jsem. Je to opravdu hrozně těžké. Já bych ani nezvládala pracovat, protože bych se s mamkou musela starat jen o ně. Další věc je ta, že oni sami nechtějí opouštět to místo, mají tam svoji rodinu, barák, práci. Není to o tom, že bychom vůbec nechtěli, ale je to prostě složité. Je to pro ně i pro nás krajní věc, která by se musela zvážit, ale samozřejmě bychom pomohli na maximum. Všem jsme dávali telefonní číslo, že jim pomůžeme s čímkoliv.
