Veronika Khek Kubařová: Chtěla bych si alespoň jednou zahrát v zahraničním filmu

Veroniko, prohlásila jste, že pandemie vám dala možnost zpomalit, avšak vy jste na představování nových projektů společnosti Bioscop rovnou vstřelila filmový hattrick. Jak se dá stíhat točit tolik filmů a učit se takové množství scénářů?

Já ve všech těchto filmech nehraji hlavní postavu. V Bambitce mám největší roli, v Přání Ježíškovi jsem byla na chvilku, ve filmu Vyšehrad na trošku větší chvilku, ale také jsem v něm nebyla jeho tahounem. Takže se vše dalo skloubit a bylo to i v časovém rozmezí. A pokud jsem mluvila o tom, že mi pandemie umožnila zpomalit a vydechnout, měla jsem tím na mysli první vlnu, kdy jsem opravdu nedělala vůbec nic. Byla jsem dva měsíce v přírodě na horách. Koronavirus však trval tak dlouho, že zpomalení proběhlo v první části, ale naučilo mě to, že si i v tomhle časovém presu dokážu najít volno a vyjet do přírody na hory.

Jaká máte očekávání od pokračování úspěšné pohádky Tajemství staré bambitky? Myslíte si, že druhý díl sklidí minimálně stejný úspěch jako díl první?

Já si nikdy netroufám takhle předpovídat, obzvlášť, když jsem v tom sama zainteresovaná. Samozřejmě bych si to velmi přála a myslím si, že druhý díl potenciál má, jelikož zasahuje velké spektrum lidí. Je tam spoustu věcí pro děti, dospělé, muže i ženy, takže to má předpoklad k úspěchu. Ty dvojky jsou takové ošemetné a člověk si říká, aby se nevzpomínalo na zlatý první díl. Ale myslím si, že tahle dvojka má zaděláno opravdu dobře.

Jaký filmový žánr je vám osobně nejbližší?

Přesně to, co jsem tu dnes prezentovala, jsou moje oblíbené žánry. Seriál Vyšehrad jsem sledovala společně s manželem a opravdu jsme ho milovali. Jakmile jsem se dozvěděla, že se bude točit film, říkala jsem si: „Ježíš, to je super!“ A pak mi zavolal Kuba, jestli v tom filmu nechci hrát. Odpověděla jsem mu, že strašně ráda, protože jsem obrovská fanynka. Mám ráda i pohádky, romantické komedie, vánoční filmy i akčňáky, takže můj záběr je opravdu široký. Podle nálady, měsíčních fází a životních období si pak vybírám, na co se dívám a mám radost, že i jako herečka můžu procházet různými žánry.

Na jakou svoji roli jste doposud nejvíce pyšná?

Mám spoustu krásných divadelních rolí, jež široká veřejnost úplně nezná. Ale co se týká toho filmu, tak moc ráda vzpomínám na film Dívka a kouzelník, který točil Juraj Herz, náš zlatý fond české kinematografie. On je opravdu legenda. Kameru dělal legendární Jirka Macháně a hrála jsem tam s Ivanem Trojanem. Tuhle věc vnímám jako stěžejní, jelikož Juraj už bohužel není mezi námi stejně jako Martin Dolenský, který režíroval Můj vysvlečenej deník a tragicky zahynul. Mám ale vztah ke každé mé práci, protože veškerou práci dělám naplno.

Existuje nějaká role, o níž už nyní víte, že byste ji určitě nevzala?

Nenapadá mě nic, jelikož každá role, i když je negativní nebo upozorňuje na nějaké ne příliš dobré věci, má určitý význam. Spíš jde o ten scénář. Kdyby mi celkové vyznění přišlo nějaké nesmyslné, nešla bych do toho. Většinou mě odrazují věci, které jsou nějakým způsobem hloupé pro diváka nebo se snaží ho vydírat. Musím mít pocit, že to má nějaký smysl a někam to vede, něco někomu předává či na něco poukazuje. I ta nahota není vyloženě parametr. Když to má význam, tak to tam jednoduše patří.

Co pro vás znamená si zahrát ve filmu po boku hereckých es jako jsou Eva Holubová, Ondřej Vetchý či již zmíněný Ivan Trojan?

Mám dny, kdy jsem unavená a jedu někam otrávená. Ale pak mám dny, kdy si uvědomuji, jaké mám štěstí. Já jsem opravdu holčička z Rakovníka, která snila o tom, že bude herečka. A musím říct, že jsem tomu možná úplně nevěřila. Myslím si, že člověk by měl věřit svým snům, protože je možné strašně moc věcí. Dříve jsem si říkala: „Uvidíme, co bude.“ A nyní mám tu čest stát po boku lidí, které jsem vídala na obrazovce. Samozřejmě to ale není jen samé pozitivum. Například s Ivanem máme za sebou i vyříkávání a debaty o některých věcech. Nemusíme se ve všem shodovat, ale jsou to legendy a já jsem šťastná, že u jejich práce můžu být a můžu se od nich učit.

Někteří herci se neradi dívají na filmy, v nichž hrají. Patříte mezi ně?

Nevím, jak to mají ostatní herci, ale já se při premiérách divám především sama na sebe. Pořád se hodnotím a říkám si: „Aaaa, tady jsem to měla udělat jinak.“ Anebo během dialogu, kdy divák normálně skáče v pozornosti z jednoho na druhého, se dívám strašně často na sebe a hodnotím se. Ale s odstupem času, přibližně po 5 letech, jsem schopná se dívat reálně a zapomenout na věci typu, jakou jsem v ten den měla náladu, jaké bylo počasí, jestli mi byla zima, že mi tahle věta nešla. Už jsem schopná se dívat jako normální divák, ale vždy až po čase.

Co se vám jako první vybaví, když se řekne Dejvické divadlo?

Třaskavá výbušná směs neuvěřitelných osobností, geniálních herců a křehkých lidí.

Jste nejen talentovaná herečka, ale i tanečnice, jelikož jste v roce 2019 vyhrála 10. řadu StarDance. Umíte i zpívat?

Já jsem v posledním díle i zpívala, takže nějak zpívat umím. Myslím si však, že se zde nemůžeme bavit o mém talentu. Mám talent v herectví a dokážu nějakým způsobem zahrát tu písničku, ale rozhodně nemám zlato v hrdle. Intonuji a herecky zazpívám, ale v žádném případě nejsem zpěvačka.

Kdyby přišla nabídka ze show Tvoje tvář má známý hlas, přijala byste ji?

Nevím, jestli to mohu prozradit, ale už dvakrát jsem tam byla na konkurzu a nevybrali mě. (smích) Momentálně ani nevím, jestli bych chtěla a měla na to čas, ale v minulosti jsem zkrátka nebyla vybrána.

Jak si užíváte, když vás lidé poznávají na ulici? Je vám to příjemné, nebo vás pozornost někdy vyloženě obtěžuje?

Musím říct, že po StarDance vlna pozornosti narostla a je to nepříjemné pouze v momentu, pokud člověk nemá příliš dobrý den a ví, že by bloumal světem nejraději v teplácích a s ponožkami v pantoflích. A někdo vás pozná, chce se vyfotit nebo si povídat, ale vy nechcete odmítat. V tomhle případě hledám hranici, kdy se snažím být slušná, protože jsem samozřejmě vděčná za to, že mě má někdo jako herečku rád. Takže to nějak balancuji, aby to bylo v pohodě, ale zároveň se někdy učím říct i ne, teď není úplně vhodná chvíle. Ale jinak musím přiznat, že ohlasy fanoušků jsou pozitivní. Nikdo na mě nic nepokřikuje, nikdo se na mě nevrhá a lidé jsou opravdu slušní. Mám z toho radost, když mě lidé poznávají a chtějí se mnou fotku.

Máte nějakého vysněného herce, se kterým byste chtěla hrát? Nebo vysněného režiséra?

Já jsem zažila jeden natáčecí den v pohádce Tři bratři u pana Jana Svěráka, kde jsem si zahrála takovou maličkatou roličku. Kdyby se mi podařilo s ním točit něco většího, tak bych byla moc vděčná, protože mám ráda jeho filmy i jeho tatínka. A můj celoživotní sen je se naučit anglicky a zahrát si v zahraničním filmu. Klidně jednu větu v roli servírky, ale chtěla bych alespoň jednou zažít zahraniční natáčení.

Učíte se v současné době anglicky?

Teď jsem se několik let vůbec neučila. Myslím si, že se má angličtina hodně zhoršila. A mám to teď trošku i za cíl a předsevzetí, že bych se do toho chtěla vrhnout, abych si ji vylepšila.