Paní Žilková, nemůžu začít rozhovor jinak než otázkou týkající se vašeho soukromí. V březnu jste s manželem Martinem Stropnickým oznámili rozpad vztahu. Jak situace nyní vypadá?
Od toho se to jmenuje soukromí, aby to zůstalo soukromým. Ale jestli chcete nějakou zásadní odpověď – nic se nezměnilo. Je to velmi citlivé téma a více se k tomu nechci vyjadřovat.
Rozumím a otočme tedy list. Letos vás filmoví fanoušci uvidí hned ve třech snímcích – dramatu Spolu, komedii Vánoční příběh a romanticko-komediálním snímku Řekni to psem. Řeknete nám něco o nich nebo vašich rolích v nich?
Ještě jsem k tomu natočila tři překrásné seriály. Natočila jsem příběh k seriálu Polda na Primě, což pro mě byla zcela nová role. Netušila jsem, že takovou roli dostanu a byla to opravdu velká výzva. Nemůžu říct, co hraji, protože bych prozradila celý příběh, ale bylo to moc hezký, moc hezká kriminální zápletka. Už jsem hrála mnoho rolí, ale tuto ještě ne. Pro Novu jsem natočila také dvě úplně nové výzvy. V seriálu Národní házená jsem hrála učitelku, která je zároveň i trenérkou národní házené. Poslední, což je takový top z těch seriálů, se jmenuje Jitřní záře. Je inspirovaný příběhem rodin, které v minulosti odmítaly konvenční přístup společnosti. Odmítaly očkování, jména z kalendáře, pořizovat si rodné listy a byla to víceméně první vlna takových „eko-bio rodin,“ když bych to tak řekla. Moje role představuje zástupce společenských konvencí a úředních postupů. Seriál je o rodině, která se odmítá podřídit společenskému řádu a odchází žít do hor a začne tak vychovávat i své děti. Já jsem hrála sociální pracovnici a byla to pro mě nová zkušenost. Točili jsme na Šumavě a dostala jsem se do domácností sociálně vyloučených rodin. Bylo to velmi silný.
Tohle téma vám ale není úplně cizí…
To není. Já jsem vlastně hrála postavu, kterou jsem sama potkávala ve svém životě, protože jsem měla dvě děti v pěstounské péči a návštěva sociální pracovnice u nás byla poměrně častá. Sociální pracovnice chodí kontrolovat náhradní rodiče a já jsem v té době točila Tele Tele, kde byl ten humor mnohdy drsný a byla jsem herečka. Myslím, že stát rád určí za pěstouny nějaké rodiče s konvenčnějším zaměstnáním než herečka, takže mě ta sociální pracovnice vlastně velmi často navštěvovala a kontrolovala, jestli mám v pořádku domácnost. Dneska už je oběma dětem přes třicet let a všichni se tomu smějeme. Ale já jsem vlastně hrála postavu, která mě svým způsobem patnáct let „pronásledovala.“
Foto: Nextfoto
Co dalšího vás v blízké době čeká?
V létě budu točit nádherný film, který se jmenuje Světýlka. Hraju v něm jednu z hlavních rolí, babičku, která je oporou své pětileté vnučce. Na Primě budu také roztáčet dva seriály a na podzim budu zkoušet muzikál v Divadle Broadway.
Do toho všeho máte ještě projekt s dcerou Agátou. O čem je?
S Agátou jsme se inspirovaly britským projektem Výlety s tátou a děláme Výlet s mámou. Jezdíme spolu po republice a navštěvujeme různá místa. Je to na YouTube a je to takový vícegenerační pohled na život. Ona řekne jako mladá, co si myslí a já jsem překvapená, že mě třeba vezme na místo, kam by mě samotnou nenapadlo jít – například na thajskou masáž. V životě bych tam nevlezla. Přijde mi, že je to něco nadstandardního a něco, co nepotřebuju ke svému životu. Ve chvíli, kdy to zažiju, tak zjistím, že je to vlastně fajn. A zase obráceně, já ji zásobuju nějakými svými postřehy. Na cestách neustále potkáváme matky s dcerami, které taky jezdí po výletech, a tak jsme si říkaly, že je to bezvadný, že je to takový fenomén, který se jen tak nevidí, aby jezdily dospělé dcery s matkami. Jezdí nakupovat, do wellnessu, na prohlídky zajímavostí… Je to hrozně fajn, protože v tomhle věku by ten dialog mohl být už jenom o tom: „Pohlídáš mi děti?“ A já jí zase: „A proč nemáš pohrabanou trávu?“ My ale místo toho vedeme dialog dvou dospělých kamarádek, které jezdí na výlety. To je projekt, který mě velmi těší.
Když je řeč o filmech a vaší práci, jaký film máte nejraději?
Myslíte z cizí produkce, nebo můj film? Protože já se na své filmy nedívám. Musím upřímně říct, že jsem neviděla žádný ze svých filmů. Jako bývalý herecký pedagog vždy vidím, co by mohlo být líp nebo jinak, takže si tenhle sadomasochismus raději odpustím a sama na sebe se nedívám. Když třeba teď opakují na ČT3 nějaké věci a někdo mi pošle fotku, tak si vůbec nevzpomenu, že jsem v tom hrála nebo účinkovala (smích). Takže na to koukám a říkám: „A kdo to je?“ Teď mi někdo poslal, jak ležím Petru Novákovi na rameni, který mi zpívá Já budu chodit po špičkách. No, můj mozek, tam už se to nevešlo, to už je vymazáno. Jsem ráda, že si občas vzpomenu, jak jsem ten život prožila právě díky reprízám.
A z cizí produkce? Existuje nějaký film, který můžete vidět opakovaně a neomrzí vás?
Nejsem ten typ, co se dívá na filmy dvakrát a ani se nedívám na českou televizi. Jsem teď ale strašně vděčná Netflixu. Dřív jsem se nikdy nedívala na seriály, protože jsem večer byla v divadle a když jsem přišla domů, tak jsem buď vařila nebo uklízela. Teď mám najednou čas, a hlavně v době covidu jsem měla čas, se vůbec poprvé dívat na americké seriály. Třeba Gilmorova děvčata jsem viděla poprvé v životě a byla jsem nadšená. Hrozně se mi líbí, jak si Američani vždycky všechno vyříkají. My jsme spíše takoví, že se urazíme, zavřeme se a nekomunikujeme. V americké kinematografii problém vznikne, ale oni ho vykomunikují, a to si myslím, že my Češi moc neumíme. Tuhle zkušenost mám i z dob, kdy dcera chodila v Izraeli do americké školy. Tamní třídní schůzky byly neuvěřitelné. Na schůzku šli vždy oba rodiče, dítě a paní učitelka a ona řekla: „Podívej, ty máš tady špatnou známku. Řekni mi, kde je ve mně chyba? Co jsem ti špatně vysvětlila? Kdy jsem tě zablokovala, že ses mě nezeptala, jak to má být správně?“ Já jsem měla pocit, že upadnu pod stůl, protože jsem zvyklá z českých třídních schůzek na: „Váš Pepíček zlobí, on mě neposlouchá, potrestejte ho,“ kdežto ten americký způsob uvažování byl – pokud dítě dělá chybu, je to vina pedagoga. Z toho jsem byla naprosto nadšená, protože to v Čechách není. V Čechách se trestá, známkuje, ale pochopení pro dětskou duši tu není. Myslím si tedy, že americké seriály nelžou v tom, že oni se dokážou bavit o svých traumatech, problémech, hádkách. Jsou opravdu schopní si to vyříkat a jít dál.
Foto: Nextfoto
Kromě hraní jste velmi aktivní také na sociálních sítích. Na Instagramu pořádáte lekce cvičení. Jak nápad vznikl?
Už rok a půl denně cvičím a moje tělo je za to hrozně rádo. Já jsem se neustále potácela po rehabilitacích a nemocnicích s nějakými pracovními následky, protože herectví je velká zátěž na páteř. Od té doby, co denně deset minut cvičím, tak mě záda vůbec nebolí, musím to zaklepat. Mám početnou skupinu lidí, kteří se mnou denně cvičí, je to asi patnáct tisíc lidí. Beru to jako velkou osvětu o tom, jak žít nějakým způsobem fit život, což není v Čechách úplně populární. Mnohdy řešíme různé stresy a bolesti léčbou, ale ono pomáhá, že ten stres prachobyčejně vycvičíte. Ta záda vás bolí, protože podvědomě máte nějakou obavu nebo trauma a svaly se stáhnou. Deset minut denně stačí na to, aby se svaly prokrvily. Jsem strašně ráda, že se mnou cvičí holky od třiceti do sedmdesáti, ale i pánové. Mně se stala nedávno roztomilá historka. Byla jsem v nákupním centru a u pokladny jsem brala velkou krabici plnou nákupu. Chtěla jsem to táhnout k autu a najednou přiskočil takový pětatřicetiletý mladý muž a říká: „Já vám to odnesu do toho auta.“ A já říkám: „Jé, vy jste hodnej, že jste se takhle slitoval nad starou ženou.“ On povídá: „Ne, ne, vy nejste stará žena, vy jste moje cvičitelka. Já s vámi cvičím každý den.“ (smích). Říkám: „Vy, mladej chlap?“ A on: „No, já chodím do fitka, ale tam mi od bolesti zad nepomůžou a vy jo.“ Je tedy pravda, že zkouším cvičit kombinaci jógy, pilates a toho, co jsem se naučila za rok a půl v Izraeli, kde jsem žila. Tam je péče o tělo a fyzično velmi populární a každý tam v podstatě cvičí, běhá na pláži… Není to o tom, kolik uzvednu, ale abych vědomě věděla, kterým svalem zrovna cvičím.
Absolvovala jste i nějaký kurz, nebo předáváte dál rady, tipy a cviky, které se vám samotné osvědčily?
Ne. Já už jsem toho prošla tolik se svými bolavými zády (smích), že jsem vyškolená zleva zprava. Myslím, že už je čas předávat.
Je o vás známé, a i z vašich slov je patrné, že jste silně mateřsky založená. Nyní se snažíte také pomoct rodinám z Ukrajiny. V březnu jste pořádala garážový výprodej a výtěžek z prodeje šel ukrajinským dětem. Aktuálně chystáte další projekt. O co přesně jde?
Vymyslela jsem si ve spolupráci s Divadlem Broadway Velikonoční koncert Vzkříšení, kde by měli uprchlí umělci vystupovat uprchlým dětem s matkami. Byla to pro mě výzva, protože jsem obcházela uprchlická zařízení a vyhledávala jsem umělce se svojí ruštinou, kterou znám ještě z dob studií a vlastně jsem našla neuvěřitelné lidi. Našla jsem mnoho hereček z Národního divadla z Kyjeva, našla jsem členku symfonického orchestru, operní zpěvačky, tanečnice, slavnou folkařku. Našla jsem herečku, která tam hraje v seriálech a je také velmi slavná. Ty všechny dnes žijí v uprchlických centrech s jednou taškou a já jsem je vyzvala k tomu, abychom udělaly společně koncert, který by měl vzkřísit naději v lepší budoucnost.
Jak přípravy na koncert probíhají?
Mám bohužel pocit, že česká společnost je trošku unavená z té charity, takže se mi velmi špatně prodávají vstupenky. Tímto prosím, aby si čtenáři s dobrým srdcem koupili vstupenku a my ji darujeme ukrajinským rodinám v nouzi, aby ukrajinské děti slyšely kromě sirén a raket i hudbu. Bude to Velikonoční koncert včetně modlitby a posvěcení od kněze z pravoslavného kostela Cyrila a Metoděje. Všichni samozřejmě potřebují boty, peřinu, jídlo, ale nesmíme zapomínat na duši. Matka Tereza vždy říkala, že pro štěstí člověka jsou třeba tři mince. Jednu, aby měl člověk na jídlo, respektive pro tělo, jednu minci pro duši a třetí minci uměl darovat, protože tím získá radost. Tenhle princip tří mincí se snažím celý život držet v nějaké rovnováze. Musím zajistit rodinu, musím nějakým způsobem obohatit své okolí a do třetice je třeba pomýšlet na ty druhé, to je empatie. Říká se tomu obecně charita, což znamená v překladu smilování. Jednoduše nebýt lhostejný k bolesti druhých, protože se nám to vrátí. Až my budeme mít bolest, nebudeme lhostejní svému okolí.
Je právě tohle rada, kterou byste dala svému mladšímu já či komukoliv jinému do života? Nebo se řídíte ještě nějakou další?
Myslím, že člověk by měl také vždy zůstat sám sebou, a to i za cenu různých bolestí, pádů nebo zrad. Protože když se budete stylizovat do někoho, kým nejste, tak si ten život doopravdy neprožijete. Je třeba poslouchat své srdce a řídit se jím.
Na závěr nám prozraďte. Na co jste ve svém životě nejvíce pyšná?
Na své děti. Jako herečka jsem nebyla každý večer doma, protože jsem hrála po divadlech a ony musely být poměrně brzy samostatné. Jsem pyšná na svého syna Cyrila, který je překladatel mnoha jazyků a básník, píše verše. Jsem pyšná na svého syna Vincenta, který je skvělý herec, a ještě lepší režisér. Jsem pyšná na svoji Agátu, která, byť je mediálně kontroverzní, tak je skvělá matka a holka se zlatým srdcem. Jsem pyšná na svoji nejmladší, která se stala profesionální jezdkyní v parkuru. Starat se o koně je každodenní velká fyzická dřina a závody jsou velká psychická dřina. Jsem velmi pyšná, že se rozhodla jít za svým cílem, i když mnohdy v zimě kydá hnůj. (smích)
