Vladimír Polívka promluvil o své roli vozíčkáře: Zjistil jsem, jak jsou lidé zbytečně soucitní

Vladimíre, film Láska na dlani má podtext „láska se na věk nebo na místo neohlíží“. Pamatujete si na svoji první lásku?

Pamatuji, dokonce mám na ni dodnes vzpomínku na baráku, kde mám její fotku. Jmenovala se Sára Peková, byla to dcera herečky Simony Pekové. Byla to moje úplně první dětská láska, tenkrát jsme byli ještě skoro v plenkách a dali jsme si mojí první pusu v životě tenkrát na záchodě. Sára seděla, čůrala a já jsem šel na ten záchod a autenticky jsem jí vlepil pusu. (smích)

Jste spolu ještě nějak v kontaktu?

Viděli jsme se jednou v Brně, ale momentálně spolu v kontaktu nejsme.

Na jakém místě máte lásku ve vašem osobním žebříčku hodnot?

Těžko říct… Dokážu si představit život bez práce ve smyslu, že by nastal celosvětový blackout, během kterého bych nemohl chodit ani do divadla. Ale nevím, jak bych to zvládl bez lásky. Co je však na těch mých hodnotách současnou prioritou, je práce. Mám to takhle nastavené a kdokoliv musí respektovat, že práce je v tuto chvíli na prvním místě.

Ve filmu jste se objevili společně s vaším otcem. Dává vám váš otec jako zkušenější herec zpětnou vazbu?

Myslím si, že je po většinu času spokojený. Hrajeme spolu divadlo, kde vládne určitě, protože je i režisérem té věci, takže když za mnou přijde a dá mi nějakou připomínku, hodně ho poslouchám. Ale co se týká filmu, tak kdybych to dělal blbě, řekne mi to. Jsem o tom přesvědčený. Dá mi nějaké tipy, ale většinou se jeho zpětná vazba týká objektivně toho, jaký být člověk na natáčení než herec, protože si troufnu říct, že o mně nepochybuje. Snad.

Z každého natáčení si prý přinesete nějaký suvenýr. Co jste si odnesl tentokrát?

Invalidní vozík, který je naprosto dominantní pro postavu Karla, kterou ve filmu ztvárňuji.

Máte ho doma?

Ne, protože mám doma už spoustu věcí. A popravdě ho doma ani nechci mít. Mám ho uložený, takže kdybych ho, nedej bože, někdy potřeboval, bude k dispozici. Já si občas z toho vystřelím, například jsem jednou v rozhovoru řekl, že mám doma nacistickou uniformu, a vyšel článek, že „Vladimír Polívka vyznává symboly nacismu“. (smích) Ale i tak musím říct, že ano, mám doma nacistickou uniformu.

Jak jste již zmínil, ve filmu ztvárňujete postavu, která skončila na vozíku. Jak moc náročné bylo pro vás ztvárnit tuto roli?

Ten vozík jsem měl tři měsíce doma a hned při prvních pokusech jsem zjistil, že se to nedá srovnat s člověkem, který je na tom vozíku půlku života. Během začátků jsem potřeboval vyjet na takový rantl, ale neměl jsem s tím zkušenost. A kolem mě šel mladý pár a ten pán mi říkal: „Já vám pomůžu.“ A já mu odpověděl: „Ne, to je dobrý,“ A ten chlapík zůstal přimrznutý, protože absolutně nečekal, že z něj vstanu. Taky jsem se před lidmi párkrát poválel, když jsem se na tom snažil balancovat. Doufám, že se to nakonec podařilo. Viděl jsem jen pár záběrů a párkrát jsem sem tam cuknul, ale to je asi proto, že jsem až příliš zdráv. A klobouk dolů před všemi, kteří si musí tím vším procházet.

Přemýšlel jste během natáčení o tom, co všechno přestává být pro invalidy samozřejmostí?

Já se samozřejmě můžu upřemýšlet k smrti. Když to člověk sám skutečně neprožije, tak je to pořád jen hraní. Jsem jenom herec a tohle je jedna z nejtvrdších zkušeností, kterou může chlap s nějakým egem v životě mít. Člověk k tomu dojde ve chvíli, když se dostane na ty nejobyčejnější věci v životě, a proto jsem ten vozík doma měl. Jel jsem s ním do parku a zjistil jsem, jak lidé na vás zareagují, jak jsou zbytečně soucitní, jak vám chtějí pomáhat, i když tu pomoc nechcete. Jak vás obchází, protože se bojí, že vám stojí v cestě. Najednou jste jako žralok v hejnu rybek, je to strašně moc věcí. Minimální věc, kterou mi tato role dala kromě uloženého vozíku, je doporučení každému mladému člověku, ať si sedne a hodinu u piva, vína nebo kávy si povídá s člověkem, který tohle má. A hned se vám bude každé ráno líp vstávat a každý večer líp usínat, to mi věřte.

Takže měla tato role pro vás osobně velký přesah?

Rozhodně. Jsem od té doby i v kontaktu s lidmi z Centra Paraple. Potkával jsem se s lidmi, kteří na tom vozíku jsou, kterým se něco takového stalo tři měsíce po svatbě, nebo byli dřív sportovci. Jsou to strašně silné povahy. Člověk na to rád zapomíná, protože jsme to natočili už před nějakou dobou, takže pak na vás přijdou takové ty chmury kvůli malichernostem, ale někde to tam je. Vždycky si řeknu: „Vzpomeň si na Richarda.“ Tahle role byla hodně o objevování a jsem za ni velmi rád.

Ve filmu máte také psího kamaráda Válečka. Jak dlouho vám trvalo natočit scénu, během níž hlasitě chrápe vedle vaší postele?

Tahle scéna byla zrovna jedna z těch nejjednodušších věcí. Položit ho a uspat, to nebyl problém. Horší bylo se s ním rozjet a táhnout ho. Ten pes byl totiž línější než já, a to jsem byl na vozíku. (smích) V tom střihu to není vidět, tam to vypadá hezky, ale tohle fakt není pes na natáčení i přesto, že má skvělý výraz. Ale vše odpuštěno, psi jsou nejlepší. Já je zbožňuji, ale svého psa bych na natáčení nikdy nevzal.

Je Váleček jeho opravdové jméno? Komu ve skutečnosti patří?

Nejmenuje se tak, ale na pravé jméno si teď nevzpomenu. Má normálně majitelku a pak tam byl člověk, který vyloženě dělá s filmovými zvířaty. Ty scény se jely třeba patnáctkrát, než se ten pes rozešel tím správným směrem. Je to hodně o trpělivosti.

Proč máte ke psům tak blízko?

Oni cítí, že jsem psí člověk a že je mám velmi rád. Hlavně se ke psům chovám strašně hezky, umím to s nimi. A jsem přesvědčený o tom, že i můj táta má zvířecí duši. Toho milují koně, kozy, velbloudi, ovce, psi, kočky… Prostě všechna zvířata tátu milují. Myslím si, že jsem pro psy stejně přitažlivý jako on.

Často navštěvujete i psí útulky. S jakými pocity po jejich návštěvě odcházíte?

Ve spolku Dočasky, který i mediálně podporuji, jsou psi v lásce. Věnují se jim tam strašně hezky, mají výběh, jsou spolu, socializují se. Ta holka, která to má na starosti, je neskutečná. Během roku dokáže z utýraného pitbulla udělat psa, který je schopný života. Vím, že je lidský život cennější, ale když se mohu něčemu věnovat a můžu si vybrat, tak dělám rád s lidmi, ale především se psy. Ale samozřejmě jsou lidé, kteří potřebují mnohem větší pomoc než nějaký pes. Jsem si toho vědom, akorát těm psům rád pomáhám.

Jste také milovníkem vína. Jaký druh vína máte nejraději?

Jsem na Pinoty… Pinot Grigio je moje oblíbené, ale o Vánocích piju červené. Záleží na ročním období.