Do Prokletije jsme ale nezamířili. Ani ne tak proto, že bychom se stále obávali mafiánů obchodujících s lidskými orgány. Měli jsme respekt z něčeho trochu jiného – ze sněhu. I na přelomu dubna a května jsou špičaté vrcholky jasně bílé a bez profesionálního vybavení je výstup nemožný.
Dali jsme tedy přednost sousednímu pohoří Visitor, které je o poznání schůdnější. I tak zde některé vrcholky přesahují hranici 2000 metrů nad mořem, a i zde v květnu musíte počítat se sněhem. Při výstupech si členové naší malé expedice užívají nepopulární hru „horalský vabank“. Probíhá takto: našlapujete opatrně do kopce po zmrzlém sněhu. Buďto noha zůstane v klidu na jeho povrchu, nebo se proboříte do metrové závěje. Šance jsou 50 na 50. Vezme to dost sil!
Odměnou jsou ale úžasné výhledy. Skutečně nadšení pak jsme poté, kdy vystoupíme na vrchol a s úžasem shledáme, že zde stojí hrstka prázdných chatiček, které jsou přístupné a kde můžeme v klidu přenocovat. Dokonce si zde můžeme i zatopit!
Zcela bezpečné to tady ale zase není. Přítomnost medvědů je zde více než patrná. Nacházíme bezpočet jejich stop, občas dokonce i trus, který vypadá velmi čerstvě… Když druhý den výšlapu stavíme stany v průsmyku, zachováváme nejvyšší opatrnost: veškeré potraviny pověsíme na větev stromu dobrých 200 metrů od tábořiště. A potřebu chodíme vykonávat také co nejdál od stanů. Hladoví huňáči mají vynikající čich, je třeba odvést jejich pozornost na jiné místo, než kde se chceme oddat spánku po mnohakilometrové túře…
Za několik dní v horách v podstatě nepotkáme živáčka. Zato vidíme spoustu dramatických horských scenérií a užíváme si pochodů v hustých lesech, které jsou krásně zachovalé.
Konečně se dostáváme do albánských vesnic na druhé straně hranice. A setkáváme se vesměs s pohostinnými a milými lidmi. Některým z nich to nedá a zkouší nás natáhnout, jak to jen jde. Ale to je součást hry. Turista musí být ve střehu. Například když ve Vermoshi majitel ubytovacího zařízení přinese s úsměvem panáky domácí rakije a doufá, že se pořádně opijeme a nevšimneme si, že je na účtu připsáno o hodně eur více. Nebo když řidič autobusu do města Shkodër vezme za ruku našeho kamaráda sedícího na místě spolujezdce a nechá ho, aby v těch nejprudších serpentinách ovládal volant. Řidič si totiž potřebuje sundat svetr.
To je totiž Albánie, jeden z posledních kousků divočiny. Není pro každého. Ale kdo má rád dovolenou trochu jinak, ten se zde nudit nebude.
Zdroj: autorský článek
