Connect with us

Zadejte svůj dotaz

.

Společnost

David S. Abel: Nechci svým dětem zanechat svět v troskách

David S. Abel je jedním z hvězdných novinářů legendárního deníku The Boston Globe. Jeho série článků o tragédii z Bostonského maratonu vynesla novinám Pulitzerovu cenu. Tím výčet jeho úspěchů zdaleka nekončí. Světové uznávaný environmentální novinář a dokumentarista navštívil Evropu tento rok už po několikáté. „Environmentalistika je ta nejdůležitější globální politika, o které mohu momentálně psát,“ říká.

David S. Abel, foto: Štěpánka Červinková

Poprvé jsme se setkali v rámci pražského Science Film Festivalu. Na SFF přijel se svým filmem Entangled, který pojednává o tom, jak změna klimatu urychlila střet mezi jedním z nejohroženějších velrybích druhů na světě, rybářským průmyslem v Severní Americe, a federální agenturou pověřenou ochranou obou. Rozhovor jsme dokončili v Glasgow během COP26.

Čím jste chtěl být, když jste byl malý?

Letadlem.

Myslíte pilotem?

Ne. Letadlem. Chtěl jsem být ocelovým ořem v oblacích. (smích)

A nakonec jste skončil u novinařiny. Jak?

Viním z toho tatínka. Otec byl úžasný člověk. Rozený obchodník, ale byl hluchý. Nikdy to ale nebral jako nějakou nevýhodu. Většina jeho obchodních partnerů to o něm ostatně ani nevěděla. Když mu například telefonovali, hovory odposlouchávala maminka a radila mu, co jim říct zpátky.

S čím obchodoval?

Se vším možným. Vlastnili jsme například květinářství přímo u Penn Station v New Yorku (největší železniční stanice v severní Americe).

Takže vy jste vyrostl ve Velkém jablku?

Bydleli jsme na předměstí, ale trávili jsme dost času v květinářství. Prostředí Penn Station mě fascinovalo, ale také jsem se tam bál. New York na konci sedmdesátých let byl špinavý a nebezpečný. Kolem stanice se sdružovala různá sebranka; od pasáků a sexuální pracovnice, přes zlodějíčky, až po dealery a gangy.

Jak to na vás jako na malého chlapce působilo?

Naučilo mě to empatii a možná také trochu dravosti. Viděl jsem lidi s různými životními osudy. V obchodě jsme nikoho neodmítali ani nesoudili. Nezáleželo odkud jste, jen jste se museli chovat alespoň trochu slušně. Nejspíš to ve mně zažehlo tu moji prokletou zvědavost.

Zdroj: Shutterstock
Zdroj: Shutterstock

A tehdy jste se rozhodl být novinářem?

Nejprve jsem studoval filozofii a politické vědy. Myslel jsem si, že se stanu spisovatelem. Až jako postgraduální studium jsem si vybral novinařinu. Svého snu o tom být spisovatelem jsem se ale nevzdával. Dokonce jsem se kvůli tomu přestěhoval do San Francisca. Vzhlédl jsem se tehdy v beatnících a chtěl jsem být blízko nakladatelského City Lights Bookstore. Skončil jsem v Haight-Ashbury (čtvrť v San Franciscu). Psal jsem různé články a poezii pro Haight Ashbury Free Press.

Neřekla bych do vás, že jste byl květinové dítě…

Já ne. Moje tehdejší přítelkyně ale ano. Byla hodně angažovaná v alternativní kultuře. Znala všechny starousedlíky.

Inspirovalo vás to prostředí k dopsání vašeho románu? O čem byl?

Nikdy jsem ho nedopsal. Díky bohu! (smích) Byl to velice fádní román o mladickém hledání vlastní identity a místě ve světě. V San Franciscu jsem vydržel zhruba rok.

A pak bylo vaše farmářské období?

Tak vy o tom víte? Farmářské období přišlo až po Mexiku. To byl další z otcových úžasných nápadů. Odkoupil květinovou farmu v Dominikánské republice. Posléze ji předělal na paprikovou, a když s ní potřeboval pomoct, nastoupil jsem já. V pětadvaceti jsem se stal paprikovým farmářem.

Jaké to bylo?

Úžasné! Poprvé v životě jsem měl něco pod kontrolou. Byl jsem velký šéf. Dlouho jsem u toho ale nevydržel. Farmařina, jak se ukázalo, není pro mě. Radši jsem psal články. S novinářským řemeslem jsem procestoval celý svět.

Zdroj: Shutterstock
San Francisco viktoriánské domy v Haight Ashbury v Kalifornii, USA
Zdroj: Shutterstock

V následujících letech Abel napsal sérii článků o uprchlických táborech na Balkáně. Pracoval jako novinář na volné noze na Kubě a psal pro malé noviny na Floridě. Na konci devadesátých let začal spolupracovat jako externí korespondent ve Washingtonu DC pro The Boston Globe. O dva roky později se do Bostonu přestěhoval a začal pro známé noviny pracovat na plný úvazek.

V doprovodu Abela se COP26 stává nepřetržitým řetězcem rozhovorů s politiky typu Johna Kerryho, exkluzivních večeří s CEOs korporátních gigantů a hvězdných aktivistů typu Grety Thurnberg.

Abel, drobný chlapík s brýlemi a batůžkem na prahu padesáti let, působí na první pohled nenápadně a přátelsky. Nic mu ale neunikne. Pod nenápadným zevnějškem se skrývají ocelově chladná povaha a léta tvrdých novinářských zkušeností. 

Foto: Štěpánka Červinková

Povězte mi více o vaší novinářské metodě. Jaký typ příběhu hledáte tady na COP26?

Řekl bych, že moje metoda se o něco posunula od té doby, co se věnuji i natáčení. Jsem víc vizuální. První fáze jsou rešerše. Musíte se dívat kolem sebe, mluvit s různými lidmi. Většinu toho nakonec ale nepoužijete. Veškeré nahromaděné znalosti ale pomohou načrtnutí tapiserie místa…. Hledám příběh, autentický úhel pohledu, jak čtenáři nastínit závažnost a komplexnost situace.

Foto: Štěpánka Červinková

V tuto chvíli je náš rozhovor přerušen charismatickou ředitelkou nadnárodní loďařské společnosti. Dominantní žena ve středních letech se pokouší Abela přesvědčit, že budoucnost lodních společností leží v elektronických motorech. Její proslov připomíná marketingový pitch. Abel se vyptává na zdroj energie pro motory. Ředitelka uraženě odchází. Odpověď visí ve vzduchu.

Taková setkání se vám asi musejí stávat často, že?

Ano. Neustále. Lidé k vám přicházejí s agendou. Musíte okamžitě odhalit, o co jim doopravdy jde. V čem vězí jádro pudla, jak se říká…

V čem vězel její pudl?

(smích) Greenwashing.

Vraťme se k vaší reportáži…

Myslím, že pro takto velikášskou akci bude fungovat struktura vinět. Různí lidé s různými postoji. Průsečík COPem. Co se zde opravdu děje… za zavřenými dveřmi, ale i venku mezi demonstrujícími. Jak se ke COPu stavějí vědci? Máme tady tolik rozličných přístupů. Bojujeme ale všichni opravdu za tu samou věc? Premiér Grónska (sedící o několik stolů opodál) se bude na tuto konferenci dívat jinak než Kerry (pozn. autora: John Kerry. Abel má s americkým politikem dohodnutý rozhovor o den později). 
Podobnou strukturu jsem použil v sérii článků o Richardsonových (součást balíčku, která vynesla TBG a Abelovi Pulitzerovu cenu). Autentické lidské příběhy dokážou lépe přiblížit celosvětový dopad těchto událostí, ať‘ už se jedná o teroristický útok anebo klimatickou změnu.

Během konference se Abel setkává s profesorem Robem deConto, vedoucím klimatické vědy na Massachutské univerzitě. De Conto právě dokončil znepokojující přednášku o rychlosti tání ledovců a nutnosti zákazu fosilních paliv. De Conto bude jedním z mnoha hlasů zahrnutých v Abelově článku. Zároveň je jedním z protagonistů Abelova nadcházejícího filmu o bostonské čtvrti nově vznikající v záplavové oblasti města. Rozhovor ale neprobíhá nejlépe. Tzv. Media Hall COPu 26 je plná dalších novinářů a delegátů. V tu samou chvíli probíhá nejméně tucet dalších rozhovorů. DeConto a Abel končí rozhovor rozladěni.

Foto: Štěpánka Červinková

Naše konverzace se poté přirozeně stáčí k filmařině.

Kdy jste se rozhodl přibrat do repertoáru dokumentaristiku?

Před deseti lety. Pracoval jsem tehdy na příběhu z jedné bostonské komunity. Psali jsme o lidech z okraje společnosti, kteří žili v těžkých podmínkách na rozpadajících se lodích. Poslali se mnou členku nově vznikajícího digitálního oddělení. Zatímco mě dělalo potíže popsat, co jsem viděl a cítil, ona to zachytila na kameru. I přes nízkou kvalitu ten příběh skrz obrazy a zvuk odvyprávěla přesněji. Nedalo mi to a přihlásil jsem se na Harvard do tzv. Fellowship programu. A tam jsem se začal učit o filmařském řemesle. K frustraci mých (o moc mladších) spolustudentů jsem zjistil, že nevím vůbec nic. (smích)

Zdroj: David S. Abel
Foto: Štěpánka Červinková

Téměř exkluzivně se věnujete environmentálním tématům…

Jako novinář jsem se k environmentalistice dostal náhodně. V The Boston Globe mi nabídli pozici a já ji přijal. Téma mi tehdy ještě nebylo až tak blízké. Přišel jsem z politiky. Psal jsem o společenských fenoménech. Jak jsem se ale začal dozvídat víc a víc o environmentalistice, zjistil jsem, že to je ta nejdůležitější globální politika, o které mohu momentálně psát. Mám dvě malé děti. Nechci jim zanechat svět v troskách.

Může se Vám líbít

Celebrity

Syn Kateřiny Kornové Filip slavil 30. narozeniny. Narodil se den před narozeninami svého otce zpěváka a herce Jiřího Korna, takže pánové slavili v tandemu....

Celebrity

Kdo ještě neslyšel o vztahu modelky Agáty Hanychové a mediálního magnáta Jaromíra Soukupa, jako by snad ani nebyl. Zprávy o tomto nově vzniklém páru...

Celebrity

Sto lidí, sto chutí, říká jedno známé české pořekadlo. O tom, že se člověk nikdy nezalíbí všem, se na vlastní kůži přesvědčila také herečka...

Reality shows

Napínavý souboj o kmenovou a individuální imunitu, konec klíčového hráče i neprofesionální chování moderátora Ondřeje Novotného, které tvůrci reality show raději vystřihli, ale trochu...