Nacházíme se ve studiu Frekvence 1, kde pracujete již 10 let. Pamatujete si váš první pracovní den?
Ano, to si vybavuji úplně přesně. Byl to den, o kterém jsem netušila, že bude pracovní. Přišla jsem do rádia na hlasové zkoušky. Kolegyně, která tu pracuje dodnes, mi řekla, ať si zkusím ve studiu vysílat počasí. Následně mi sdělila, že řediteli se mé moderování líbí, takže tu mohu zůstat pracovat až do večera. A tak jsem vysílala celé odpoledne, to bylo takové nečekané.
Vyhovuje vám náhlá improvizace?
Začínala jsem vysílat počasí. Pak jsem dlouhou dobu dělala zprávy, tam to o improvizaci tolik není. Mimochodem, když se řekne slovo improvizace, lidé si představí, že jdete do živého vstupu a vůbec nevíte, o čem budete mluvit. Takhle to není. S kolegou si řekneme nějaké téma a pak samozřejmě reagujeme jeden na druhého. Něco je připravené a něco je kouzlo okamžiku. Můžeme tomu říkat improvizace na téma a postupem času si člověk užívá tu svobodu.
Kdy a jak jste přišla s prací v rádiu poprvé do styku?
To je velmi dávno. Musím se vrátit do úplné minulosti. Poprvé jsem stála u mikrofonu v rádiu, když mi bylo asi sedm let. Tenkrát v Českém rozhlase v Plzni bylo ještě činoherní studio. Režisér Karel Weinlich tam přijel dělat nějakou povídku o Nerudovi, kde jsem hrála postavu dítěte. To byla moje první zkušenost s rozhlasovým mikrofonem, a ještě s takovou personou.
Když jste z Plzeňského kraje, nedělal vám problémy tamní přízvuk?
Jsem Plzeňačka, která se narodila v Jihlavě a následně studovala tři roky ve Zlíně. Pak jsem deset let žila v Brně, z člověka se opravdu stane takový potulný komediant. Je pravda, že když jsem se přestěhovala do Zlína, tak se mi tam všichni smáli, že mluvím „plzeňsky“. Když jsem po nějaké době přijela domů, lidé si ze mě dělali srandu, že mluvím „moravsky“. Nyní jsem v Praze, ale myslím si, že už žádné přízvuky slyšet nejsou.
Byl to váš sen stát se moderátorkou v rádiu, nebo jste zvažovala i jinou profesi?
Mám vystudované herectví a výchovnou dramatiku. Na gymnázium jsem nastupovala s tím, že bych mohla být archeoložka nebo magistra farmacie. Ale exaktní vědy mě přesvědčily o tom, že nemůžu jít tímto směrem. Dala jsem se tedy na studium herectví a moje první práce po škole byla v divadle.
Proč jste se nakonec rozhodla pro moderování v rádiu, a nikoliv pro herectví?
Asi mi to jde lépe. Budu upřímná, v divadle se člověk tak nějak trápí nad tím, jestli tu roli dostane, proč tuto roli dostal ten, a ne já. Celkově si myslím, že žena musí mít u divadla obrovské štěstí, aby tam byla spokojená a šťastná.
Foto: Miloš Schmiedberger
Na Frekvenci 1 moderujete pořad Ráno, který startuje v 6 hodin. Jak zvládáte brzké vstávání?
Lépe než moje okolí. Není to tolik o vstávaní, ale o tom, že se s rodinou večer rozloučíme dřív, než by si představovali. Časně jsem vstávala již v Brně, kde jsem také pracovala v rádiu. Na ranní vstávání se zvyknout dá. Ale když kamarádi chtějí, abychom večer poseděli, tak už v devět hodin klepu na hodinky a omluvám se, že si musím jít lehnout, protože ráno vstávám.
Stalo se vám někdy, že jste zaspala? Jak jste to případně řešila?
Ano, opravdu se mi to jednou stalo. Bylo to před pěti lety na jaře, kdy se mění zimní čas na letní. Vzbudila jsem se ve stejnou dobu jako obvykle, ale čas se posunul o hodinu vpřed. Podívala jsem se na telefon a tam dvacet sedm nepřijatých hovorů. Volal mi kolega, který vysílal v noci. Tehdy jsem navíc vysílala první hodinu sama. Dnes vysílám ve dvojici s Mírou Michálkem, takže ten kolega na mě musel čekat, až dorazím. Cestou jsem ho poslouchala a slyšela, jak se trápí a vymýšlí, co bude říkat. To bylo mých nejhorších 20 minut v autě. Zjistila jsem, že můj vůz jede vyšší než konstrukční rychlostí. Určitě bych si to nechtěla zopakovat, bylo to hrozné. Styděla jsem se, protože nemám ráda taková selhání.
Jste také moderátorkou pořadu Host Frekvence 1, kam si berete známé i zajímavé osobnosti. Vybavíte si nějakého hosta, který vás svým silným příběhem opravdu dostal?
Například sportovci jsou zajímaví. Naučili se dobře odpovídat a pracovat s novináři. Už to není jen „tak určitě“. Také za lékaři stojí obrovský kus práce. Za všechny můžu jmenovat například Tomáše Šebka.
Troufla byste si na rozhovor s panem prezidentem Milošem Zemanem, který je pověstný ostrou kritikou novinářů?
Ani nevím, jestli by se mi do takového rozhovoru chtělo. Jsem ráda, že si s kolegou můžeme vybrat jména lidí, se kterými bychom si rádi povídali. Řeknu to otevřeně. Osobně bych Miloše Zemana na seznam lidí, s nimiž chci dělat rozhovor, nenapsala. Na rozhovoru je důležité oboustranné naslouchání a vstřícnost. Vzhledem k tomu, že pan prezident má k novinářům takový vztah, jaký veřejně deklaruje, obávám se, že minimálně vstřícnost by mi chyběla.
Co vás na vaší práci baví nejvíce?
Samozřejmě setkávání se zajímavými lidmi. Baví mě ale i to, že se má práce nikdy nestane rutinou. Pořád mluvíte o něčem jiném.
Jaké vlastnosti musí člověk mít, aby byl dobrým moderátorem?
Měl by umět víc poslouchat než mluvit. A naslouchat svému okolí, protože pokud to bude pouze o mé exhibici a o tom, že někde mluvím a předávám své názory, moudra, tak to nikdy nebude dobré. Musíte umět naslouchat i mimo rádio. Když se vídám s kamarády a poslouchám jejich názory, tak mi rozšiřují obzory. Lidé, kteří mě neznají, jsou překvapení, že jsem moderátorka, protože jsem tichá. Často vysvětluji, že jsem si to odmluvila v práci. Člověk by měl mluvit jen tehdy, když má co říct.
Kromě rádia máte zkušenosti i s hraním. Kterou vaši televizní roli byste si klidně zopakovala?
Nemám už na to věk, ale byly to Četnické humoresky, kde jsem měla možnost se potkat s panem režisérem Antonínem Moskalykem. Zahrála jsem si v dílu Vdavky za všechny prachy, a to je neuvěřitelná zkušenost. I přesto, že pro většinu lidí byl pan Moskalyk morous, pro mě byl legendou.
Ve svém volnu děláte aktivně taekwondo. Čím si vás tento sport získal?
Velmi mě inspirovali naši trenéři, což jsou fajn lidé. Filozofie tohoto sportu mi přijde velice hezká. Je to nejen o tom, že se člověk zpotí a zhubne. Jde sice o sport individuální, ale máte kolem sebe skupinu lidí a musíte se překonávat. Děti to nemají tak těžké. Zkrátka mají kroužek, takže tam jdou. Vy jste však unavení z práce a říkáte si, co by se stalo, kdybyste tam nešli. Ale stalo by se to, že jste minimálně zradili svoje přesvědčení.
Jak dlouho se tomuto sportu věnujete?
Čtvrtým nebo pátým rokem. K taekwondu mě přivedly moje dcery. Obě ho dělají.
Máte v rámci taekwonda nějaké osobní cíle?
Momentálně se připravuji na zkoušky na zelený pásek. Ale že bych měla nějaké významné cíle, to ne. Například moje dcery si přejí dostat se do reprezentace a vyhrát republiku. Já budu spokojená, když udělám ty zkoušky.
Jak jste uvedla, máte dvě dcery. Přála byste si, aby alespoň jedna z nich šla ve vašich šlépějích?
To asi nechám na holkách. Neříkám to vůbec ráda, ale myslím si, že až holky dospějí, rádio už nebude tím médiem, které by mladou generaci mohlo živit. Přejme si, ať to vydrží co nejdéle, ale dnešní mládež preferuje jiná média.
