Zejména tedy ti živnostníci, kteří trvaleji platí jen minimální zákonné odvody důchodového pojistného, se musí tím spíše postarat o sebe sami – a sami sebe na stáří zajistit. Pokud jejich stáří v penzi bude relativně krátké nebo pokud se spokojí se stářím o vodě a suchém chlebu, často udávané našetřené dva miliony korun jim společně s malou měsíční dávkou penze stačit mohou.
Pokud ale někdo celý život podnikal a své příjmy „ulejval“ a zastíral před úřady, měl by mít ušetřeno a v zainvestovaném majetku – třeba v nemovitostech – nashromážděno zpravidla o dost více, než kolik představují dva miliony. Kdo se není schopen „po své ose“ zajistit na stáří s dostatečnou rezervou, ten asi opravdu není stvořený pro laissez-faire systém ani cokoli, co jej, byť vzdáleně, připomíná. Takový člověk by se asi opravdu spíše měl nechat státem paternalisticky vodit za ručičku.
Problém je, když tuto svoji náturu – náturu člověka, co se má nechat vodit za ruku – odhalí až na prahu penze. Pak je z něj totiž jen amorální amatér, co když mu bylo hej, hlásal laissez-faire, přičemž nemyslel na budoucnost, leč jakmile jej budoucnost dožene, rád by „přepnul“ a místo toho kázal socialismus, a to ještě v jeho pokřivené podobě socialismu černého pasažéra.
Morálně správný je ale jen buď ten postup, kdy daný živnostník celý život, i ve stáří, jede laissez-faire a zajišťuje se na stáří sám, nebo ten postup, kdy celý život jede „socík“ – platí relativně vysoké odvody – a pak, ve stáří, žije ze solidarity ostatních v tom samém „socíku“. Varianta lassiez-faire v době jen do penze a „socík“ v době po odchodu do ní je vskutku amorální a odpudivá, která jednoznačně systém a spoluobčany v něm zneužívá, ať si o něm myslíme, co chceme.
Zdroj: Ekonom Lukáš Kovanda
