Dokumentární snímek Jednotka Intenzivního života poukazuje na důležitost paliativní péče ve zdravotnictví. Proč jste se rozhodla natočit film s takovou tematikou?
K tvorbě filmu mě přivedla vlastní zkušenost. Odešel mi blízký člověk a před jeho smrtí jsem se potýkala s nedostatečnou informovaností a komunikací ze strany hospitalizačního pracoviště. V jednu chvíli jsme společně s rodinou pociťovali, že si nalháváme určité věci a zároveň neznáme veškeré informace vypovídající o stavu příbuzného. Přesně se ani nevědělo, kolik zbývá času… V hlavě nám kolovala řada otázek: „Co jsme mohli udělat více? Jak se správně zachovat v takové situaci?“. Přišla jsem na to, že nejsme jediní, kdo řeší takovou závažnou věc a zároveň nepříjemnou zkušenost. V 21. století odchází lidé nedůstojným způsobem a bez možnosti rozloučení v nemocnicích, přestože se medicína neustálé vyvíjí a posouvá dále. Data poukazují až na 70% úmrtnost v českých nemocnicích. Chtěla jsem o tom přinést zprávu filmem.
Před čtyřmi roky jsem se seznámila s lékaři – Ondřejem Kopeckým a Kateřinou Rusínovou. Když mi vyprávěli, čím se zabývají a co se skrývá za jejich činy, inspirovalo mě to k natočení filmu o paliativní péči. Něco takového tady chybělo. Druh takové péče je o zkvalitňování života nemocného pacienta zahrnující správnou komunikaci „v trojúhelníku“, která v osobním případě byla v mlze. Přinášejí témata na stůl, o kterých se ostýcháme mluvit, a přesto jsou nesmírně důležitá. Vkládají energii, dovednost a znalost v oboru, jejímž cílem je proměnit „nemocniční kulturu“.

Foto: Anna-Marie Křížová
Představujete divákům silné příběhy lidí, kteří se nachází v pokročilém stádiu vážného onemocnění. Jak reagovali pacienti a jejich příbuzní, že je budete natáčet?
Dveře k pacientům otevírali lékaři, takže postup se lišil oproti jiným natáčením. Po uvedení lékařem jsem představila pacientovi myšlenku natáčení, štáb a postup práce pro lepší představu. Také jsem se zavázala, že nezneužiji jeho důvěry. Nutno podotknout, že hodně pacientů odmítlo natáčení. Nesmírně si tak vážím těch, kteří se natáčení účastnili. Často měli vlastní motivaci – a to, předat svou dobrou zkušenost s paliativním týmem dále. Chtěli svým příběhem pomoct dalším. Komunikace s rodinami probíhala stejným způsobem a řada z nich souhlasila, jelikož si to blízký přál. Film viděli na premiéře, a dokonce někteří z nich se zapojují do debat, které navazují na vybrané projekce.
Dokumentace příběhů trvala po dobu tří let. Umíte popsat pocity, které ve vás vyvolává taková dlouhodobá zkušenost? Jakým způsobem přihlížíte na smrt?
Na začátku jsem pociťovala respekt a ostych, když jsem vstupovala do nemocnice. Nechtěla jsem se nedotknout něčeho, co mi nepřísluší. Jakmile se člověk zorientuje v tématu, naučí se reagovat. Být v blízkosti tak křehkých situací mě nutilo i inspirovalo neustále si rovnat životní priority a žít vědoměji. Neustále si říkám, co je důležité a jiné zase méně… Ničeho nelitovat a být upřímná sama k sobě a též ke svému okolí.
Smrt znamená změnu. Připustit si, že taková změna do života může přijít, na mě klade nároky žít v pravdě a vážit si času.

Foto: Anna-Marie Křížová
Zmínila jste, že po většině projekcí filmu bývají součástí debaty s jedním z vystupujících lékařů a výjimečnými hosty. Jaké nejčastější reakce přichází ze strany diváků? Případně, který z dotazů vás nejvíce zaujal?
Diváci se často dotazují v debatách lékařů na dostup paliativní péče v nemocnicích. Potvrzuje se mi smysl, proč jsem mimo jiné film chtěla natočit, a to předně v okamžiku, když se film začne prolínat s realitou a divák například sdělí: „Mám v rodině vážně nemocného člověka a potřeboval bych vyhledat druh takové péče. Poradíte mi, prosím?“
