Co by ve výsledku měla taková knížka sdělovat?
Pravdivé milostné příběhy lidí v Česku. Nic vymyšleného. Žádní nabušení muži jménem Oliver v BMW a tak podobně. Inspirovala mě moje kamarádka, když mi napsala svůj nejkrásnější milostný zážitek. Servítky si nebrala. Zjistil jsem u toho, jakou to má sílu. Těším se na tu knihu!
Bude to ještě literární práce, nebo už voyerství?
Obojí. Ale jelikož všichni autoři své povídky napíšou a pošlou dobrovolně, tak na tom není nic špatného. Já sám patřím mezi lidi, kteří věci kolem romantiky i erotiky rádi sdílí.
Myslíte, že vždy dokážete rozpoznat, zda jde skutečně o pravdivý zážitek? Že spolehlivě odhalíte všechny „Olivery z BMV“?
Mám v lidi důvěru, a když se mi něco nebude pozdávat, s dotyčným autorem nebo autorkou si napíšu. Už mám ale od mnoha žen i mužů, kteří mě sledují na Instagramu, indicie, že začali psát, a někteří se mnou řeší, co tam smí zmínit a co by bylo lepší vynechat.
Samozřejmě se nabízí otázka, zda se z knihy nestane pornografie.
Ať se z ní pornografie klidně stane! Ať Češi ukážou, že je covid emocionálně nezabil.
Chystají se psát zatím více ženy, nebo muži?
Vypadá to vyváženě, což je skvělé!
Už víte, čím přispějete vy?
Vybírám. Mám dva nezapomenutelné zážitky, které řadím do kategorie best of. Vím ovšem, že budu psát pod pseudonymem.
Z jakého důvodu?
Ony byly vždy zadané. Myslím, že většina autorů nebude psát pod svým jménem.
Ono by to taky nemuselo přispět k pohodě v současném vztahu…
Ano.
Sex má ve vaší tvorbě pevné místo. Máte vnitřní hranice? Jste v nějakém ohledu puritán?
Téměř vůbec. Třeba takové BDSM praktiky mi jsou sice vzdálené, ale psát o nich umím taky nebo si z nich udělat legraci. A mám pochopení pro volnou lásku jakéhokoli druhu. Divné mi naopak připadá, když spolu lidé žijí, už se nepřitahují, ovšem protože si slíbili, že si budou věrní, tak se trápí. Některé sliby u oltáře mi opravdu přijdou proti přírodě a zdravému rozumu.
Jsou básničky „o tom“ zaručenou cestou, jak s vyhlédnutou dívkou nezůstat jenom u veršíků?
V některých případech fungují a mohl bych toho využívat, ale ještě jsem příliš mladý, abych něco takového dělal. Pro mě je největší zážitek společná procházka po Praze a může být celou dobu ticho.
Nelze přehlédnout, že jste romantický typ. Považujete to za praktické pro život?
Je to velmi praktické. Být romantický má výhody, pokud si člověk nedělá falešné domněnky. Momentálně jsem romantický pesimista.
Zanedlouho vám bude pětatřicet. Dělá s vámi něco to číslo?
Ježiš, to je málo. Vždycky mě překvapí, jak jsem mladej. Jako každý člověk znám dvacetileté starce a osmdesátileté mladíky. Jde fakt jen o číslo. Možná až mi bude padesát, tak to se mnou cukne. Ale třicet pět je čas lumpáren.
Nedávno jste se veřejně přimlouval, abychom respektovali naše děti a nevystavovali je neustále na sociálních sítích, dokud si o tom nebudou moci rozhodovat samy. Co vás k napsání těch slov vedlo?
Každý z nás považuje nějaké téma za důležité. Já jsem hodně napojený na děti, které v naší zemi nejsou respektované. Česko není svobodná země. Možná jen pro dospělé. Neznamená to ovšem, že bych dětem odebral mantinely a hodil je do vody. Témat kolem nich je opravdu mnoho, dlouho se tím zabývám. Nerespektování jejich soukromí je velký nešvar, kterého se nejen na sociálních sítích dopouštíme. Jsem rád, kolik lidí můj příspěvek sdílelo a souhlasilo se mnou.
Cítil jste se i vy jako dítě v naší společnosti nesvobodně?
Ano, velmi. Asi to zní hustě, ale je to pravda. Školy jsou velké téma. Naštěstí se mění k lepšímu, ovšem pomalu.
Nesete si životem potíže s uznáváním autorit?
Umím uznat opravdovou autoritu. Vždy jí byli lidi v klidu. Bohužel málokdo, kdo si o sobě myslí, že by měl být autoritou, unese to, že pro někoho není.
Činnost v základu osamělou, jakou je psaní, občas vyměníte za vystupování se stand-upy a písničkami z vašeho společného alba s muzikantem Jiřím Vidasovem. Užíváte si život rockové hvězdy?
Jsem klasický antifrontman. Opravdu. Nejraději bych seděl vzadu za bicími, jenže na ně neumím hrát. Neumím ani zpívat, ale kecy do mikrofonu mi jdou. Nepařím po vystoupení, nehledám mezi diváky holku na večer. Nejraději si sednu s přáteli a povídáme si. Bože, já se tak těším na naše dubnové turné s názvem „I velcí kašpaři mohou hrát v malých divadlech Tour“!
Zdroj: Petr Soukup
Počkejte, to mi chcete tvrdit, že nikdy nezaklepala po vystoupení na dveře vaší šatny dívka s horečnatým obdivným pohledem?
Ano, mnoho. Ale já jsem vždy v kómatu. A hlavně jako na potvorou ty, které se mi líbí, sebou mají přítele.
Jste háklivý na hodnocení své práce? Unesete i ta neobdivná?
Když mě někdo chválí, tak se stydím, když mě kritizuje, tak mě to mrzí. Asi jako většinu lidí. Pokud ale kritizuje blbec, to je pak voda na můj mlýn. Rád se pohádám. Ovšem zdaleka nejhorší je, když vás blbec chválí. V takové chvíli se vždycky leknu, že dělám něco, co nechci.
Co si přečteme ve vaší zatím poslední knize Česko – český slovník?
Vysvětluji v ní skryté významy obyčejných českých slov. Příklad: Jitrnice – žena, která u vás zůstane až do jitra. Užití ve větě: „Probudil jsem se a dojedl jsem tu jitrnici, kterou jsem před spaním nakousl.“
Nyní máte čerstvě za sebou přebásnění písňových textů do divadelního představení původně z Broadwaye Hedwig a její Angry Inch, v němž bude hrát Roman Tomeš genderqueer zpěvačku. Čím vás zaujalo?
Jeho téma je hustší, než jsem čekal. Zpočátku jsem se bál, jestli nepůjde o nějakou afektovanou travesti show bez obsahu. Ta práce mě obrovsky bavila, ale byla nesmírně náročná. Opravdu z toho bolela hlava. Texty tam jsou těžké a místy hodně lyrické. Ovšem největším mým důvodem bylo, že jsem chtěl vidět, jak Roman Tomeš bude Hedwig hrát. Znám český kulturní rybník dobře a představil bych si, že by ji hrály desítky jiných zpěváků, kteří jsou hodně rozevlátí. Roman je totiž velmi klidný člověk. A pak jsem zjistil, že to je vlastně dobře, protože do role nebude dávat vlastní mindráky, ale opravdu ji odehraje tak, jak by to mělo být. Jsem na premiéru 17. února v Malostranské besedě moc zvědavý.
Co vás ještě čeká?
Letos vydáme nové album s Jirkou Vidasovem. Bude se jmenovat Řemen a bude nabité energií a tvrdou hudbou. Na podzim mi pak vyjde speciální kniha pro děti s názvem Bajkeři. Bude plná bajek! Děti si k nim budou kreslit ilustrace.
Jak vlastně lidé reagují, když se o vás dozvědí, že jste básník?
Jo, doktoři čumí. Nebo někde na úřadě. To mě baví. Vždycky přijde otázka: A čím se živíte? Odpovídám: Sbírkami básní… Je super sledovat jejich výrazy.
