Slovensko-česko-německý koprodukční snímek míří na filmová plátna u příležitosti 80. výročí zahájení deportací Židů z českých zemí, přesně dva dny před 16. říjnem, kdy v roce 1941 odjel z pražského nádraží Bubny první židovský transport. Film je natočen podle autobiografického Wetzlerova románu Co Dante neviděl. Zachycuje skutečný hrdinský čin a jeden z nejvýraznějších zápisů československých občanů do světové historie vedoucí k záchraně desetitisíců lidských životů. „Hrdinství spočívalo v tom, že to neskončilo jen záchranou jejich životů, i když při útěku riskovali. Jejich snahou byla záchrana všech ostatních, kteří zažívali totéž, nebo to teprve ještě měli zažít. Jejich lidskost v době, kdy jí bylo tak málo, je obdivuhodná,“ řekl představitel Valéra alias Rudolfa Vrby Peter Ondrejička.
Režisér Peter Bejbak se pokusil na plátno přenést silné emoce spojené s obrovskou trýzní, ale i odvahou a lidskostí. Divák si tak s vězni prožije „normální“ den v koncentračním táboře, skrývání před hlídkami či doslova nekonečný a úmorný nástup všech vězňů z baráku 9 v mrazivém počasí, když zjistí, že dva z nich chybí. „Tu bolest, ten strach, to utrpení nepřeneseme na filmové plátno nikdy. Můžeme se o to jen pokoušet. Důležité je, abychom věděli, co svou snahou chceme říct. Nikdy nedopustit, abychom opakovali stejné chyby,“ říká Bebjak. A dodává: „Nejsilnější scény jsou pro mě osobně scény spojené s koncentračním táborem, protože jsem si bytostně uvědomoval, jaké utrpení museli všichni ti lidé, kteří se dostali do pekla Osvětimi, prožívat. Smrt byla jejich absolutní součástí života. V každé minutě. A potom najednou na chvíli vysvitlo slunce a na několik okamžiků se opět cítili jako obyčejní, normální lidé. Až dokud ho opět nezakryl mrak.“
Na tiskové konferenci i slavnostní premiéře nechyběl ani představitel Fredyho alias Alfréda Wetzlera Nöel Czuczor. Co mu přišlo na jeho roli nejobtížnější? „Náročná byla fyzická část přípravy, to hubnutí kil nebylo moc příjemné, ale dá se toho dosáhnout disciplínou, dietou a cvičením. Nejtěžší věcí pro mě osobně byla ale mentální stránka. Musel jsem nějakým způsobem najít pravdu v něčem, co jsem nikdy nezažil, takže jsem se s tím nemohl hned ztotožnit. A je jedno, kolik knih si přečtu a na kolik dokumentů se podívám, kolikrát půjdu do Osvětimi. To bylo jednoduše něco, co byla ta největší výzva,“ přiznal slovenský herec, který je toho názoru, že tomuto tématu není věnován dostatečný prostor. „Vzdělanost a zájem o minulost, která nás mnohému učí, jsou nesmírně důležité. Upřímně, myslím si, že se tomuto tématu dostatečně nevěnujeme ani ve školách. A to je obrovská škoda. Stalo se to relativně nedávno a je to pořád velice relevantní – a vždycky i bude. Svoboda a lidská práva nikdy nepřestanou být důležitým tématem. I to je důvod, proč lidé inklinují k filmům a knihám s touto tématikou.“
Po boku hlavních hereckých představitelů ze Slovenska se v roli spoluvězně představí český herec Jan Nedbal, který si z natáčení odnesl jednu podstatnou věc. „Ta sugesce toho místa byla tak silná, že nebylo moc, čím to umocnit. Všichni, co jsme měli ty kostýmy, jsme tak nějak povědomě přijali tu svojí pozici. Udělalo mi velkou radost, jak se lidé dokážou semknout spolu, aby něco dotáhli do konce. Jsou schopni předvést neuvěřitelné výkony a zvládnout úplně všechno. Myslím si, že to je hodně důležitá zpráva, kterou jsem si z toho natáčení odnesl.“ Samotný herec se ani netají tím, že sledování filmů s touto tematikou se u něj neobejde bez slz.
„Film jsem viděl poprvé na premiéře v Bratislavě. Já tohle zvládám hrozně těžko ještě tím, že i můj dědeček byl v koncentračním táboře. Ten se tedy naštěstí vrátil. Strašně bych ten film chtěl vnímat jen jako filmovým jazykem, abych si řekl, že je ten film naprosto fantastickej, ale těžko se o něčem, co má takové téma, mluví, že to bylo fantastický, když člověk vidí tu neskutečnou hrůzu, čím si ti lidé prošli. Já u těchto filmů nonstop brečím a pak potřebuji panáka a spoustu cigaret, abych se z toho dostal,“ řekl jednatřicetiletý herec portálu Zítřek.cz.
České slavnostní premiéry se zúčastnil také slavný britský herec John Hannah a herec Florian Panzner z Německa, kteří ve filmu ztvárnili stěžejní role. Florian Panzner přiznal, že se se svojí roli stěží vyrovnával:
„Držel jsem se Petera Bejbaka. První den to bylo jakžtakž snesitelné, ale po tom prvním dnu se vám prostě nechce znovu na plac a oblékat tu uniformu. Byl to opravdu jeden z nejtěžších úkolů, který jsem coby herec zažil. Hodně mi pomohli kolegové, kteří mě podrželi. Ale pak, když ten film vidíme, nebo když jsme dnes byli na židovském hřbitově nebo na synagoze, tak mě to vždycky zasáhne, a to je právě jeden z těch důvodů, proč takové věci musíme dělat pořád,“ sdělil herec na odpolední tiskové konferenci s novináři. Herec zároveň přiznal, že se své postavy zbavoval těžko. „Prostě to nějakou dobu trvá. Uvědomuji si, že to nejsem já, ale stejně je to těžké.“
Režisér Peter Bebjak říká, že za vznikem filmu Zpráva stojí i nenávist lidí, jejichž výroky o tom, že si Židé zaslouží smrt v plynových komorách, zaznamenal na sociálních sítích ve výročí dne, kdy se Hitler dostal k moci. Bylo to navíc v okamžiku, kdy se do slovenského parlamentu dostala strana Naše Slovensko, která nemá daleko k nacistickým ideám. V tu chvíli mu na mysli vytanulo, čeho všeho jsou lidé schopni a proč? A také fakt, že nejistota a strach jsou živnou půdou pro extremistické strany. Na závěr snímku tak Bebjak nechává záměrně znít proslovy politiků k masám lidí, z nichž někteří věty opakují a nenávist se tak šíří dál. Ve filmu jsou slyšet výroky slovenského politika Mariána Kotleby, francouzské političky Marie Le Penové nebo bývalého amerického prezidenta Donalda Trumpa.
Závěrem je nutné podotknout, že se jedná o velmi dobře zpracované dílo. Režisér Peter Bebjak dokázal vytvořit historický válečný film, v němž dokázal zachytit hrůzu a utrpení v koncentračním táboře, strach, odhodlání, ale i lidskost a vnitřní sílu člověka. Za naši redakci tento snímek doporučujeme už jen z toho důvodu, že se zabývá skutečným příběhem.