„Kryštof je příběh jednoho kluka, který ve špatnou dobu na špatném místě hledal své místo na světě,“ řekl režisér Zdeněk Jiráský, držitel Českého lva za film Poupata. Východiskem pro film Kryštof je Akce K z dubna 1950, během níž komunistický režim přepadl a obsadil mužské kláštery v tehdejším Československu. „Film je zároveň připomínkou zapomenutých osudů naší nedávné historie, projevů bezpráví a zadrátované ‚železné opony‘, která zapříčinila smrt stovek lidí,“ dodal Jiráský.
Hlavní hrdina, sotva dospělý Kryštof, žije na konci čtyřicátých let minulého století v mnišské komunitě v pohraničí. Původní klášterní budovy jim byly zabrány. Kryštof má před noviciátem, do komunity uprchl nejen po cestě víry k Bohu, ale i před konflikty s otcem a politickými poměry po únorovém puči. S mnichy sdílí svět kontemplace. Jako jeden z posledních článků řetězu převádí pronásledované komunistickým režimem přes hranice do Německa. Při jednom z nočních návratů z hranice je svědkem brutálního zásahu policejních složek proti skupince studentů. Téže noci je zlikvidováno i společenství mnichů, s nímž žije. K ránu nalezne zraněného studenta Cyrila, náhodně přeživšího represivní zásah. Následně se jejich cesty spojují. Protože je Cyril zraněný, Kryštof vyhledá pomoc svého otce, zubaře, který sice Cyrila v ordinaci ošetří, ale na další pomoc je příliš zbabělý. I přes veškeré neshody otec Kryštofovi radí utéct společně s Cyrilem. Je totiž jasné, že jejich jedinou šancí na normální život je útěk přes hranice.
Foto: Miloš Schmiedberger
Hlavní roli Kryštofa ztvárnil nováček mezi herci Mikuláš Bukovjan. Proč dostal příležitost právě on? „Na postavu Kryštofa jsme dělali casting. Vzpomněl jsem si, že asi před pěti lety jsem dělal casting na jednu roli v jednom filmu, který se nakonec nikdy netočil, a objížděl jsem konzervatoře. A na ostravské konzervatoři tehdy studoval Mikuláš, kterého jsem si zapamatoval. Vzpomenul jsem si na něj a pozval ho na tento casting,“ sdělil pro portál Zítřek.cz režisér Zdeněk Jiráský.
Role Cyrila se zhostil další dosud neznámý herec David Uzsák a podle jeho slov to byla výzva. „Bylo to náročné. I přesto, že jsme měli termo oblečení, tak jsme si jednoduše museli zvyknout na to, že nám bude permanentně zima. Měli jsme i noční natáčení, kdy jsme běhali v potoku. Celé to ale kompenzovaly nádherné lokace, některé z nich byly až dechberoucí,“ řekl našemu portálu maďarský herec pocházející ze Slovenska, který nám také prozradil, jaká scéna byla pro něj nejnáročnější. „Asi scéna v zubařské ambulanci Kryštofova otce. Kvůli povinnostem v mém tehdejším působišti – divadle v Žilině – jsem trávil spoustu času ve vlaku. Po nočním natáčení jsem jel z Prahy do Žiliny, tam jsem absolvoval zkoušku a večerní představení, a v noci jsem jel zpátky do Prahy a celý den točil. Tenkrát jsem na vlastní kůži poznal, co to znamená mikro spánek. Na druhou stranu můj „zombie“ stav byl pro potřeby natáčení doslova ideální,“ řekl s úsměvem Uszák.
Foto: Miloš Schmiedberger
Zoufalá a děsivá atmosféra tehdejší doby je umocněná zvolenou paletou barev, záběry na krajinu v mlze, jednoduchou hudbou i krátkými dialogy mezi hlavními postavami, kteří tak během celého filmu příliš nemluví. „Když herec hraje situaci, tak jsou slova někdy něco, co je navíc. Lidé mluví především tělem a mimikou, takže bych neřekl, že to bylo v tomhle směru náročné. Spíš to bylo jiné, a naopak bylo zvláštní, když jsme měli něco říct,“ smál se slovenský herec a dodal: „Měli jsme tam nějaké svoje polohy, já jsem především bojoval s tou zraněnou rukou.“
Hlavní ženskou postavu ztvárnila Alexandra Borbély. Na její postavě Johany je zachycen osud stovek rodin z pohraničí. Popravy, vězení, kolektivizace, udávání, vydírání, pronásledování.
„Johana je samostatná velmi silná žena, která po smrti otce musí zastat na rodinném statku veškerou práci. Když má vedle sebe Kryštofa, můžeme spatřit i její křehkou stránku,“ prozradila o své roli samotná herečka, jež vnímá 50. léta u nás jako nejtemnější období československé republiky. A proto je podle jejích slov důležité o tom mluvit, abychom si uvědomili, že se to nesmí zopakovat.
Zdroj: BONTONFILM
I přesto, že se jedná o film, u kterého vám nebude příliš do smíchu, stojí za to ho vidět. Je totiž zapotřebí si neustále připomínat hrůzy z minulosti, abychom se v budoucnu něčemu podobnému vyvarovali. A možná si při odchodu z kina člověk také uvědomí, že si v současné době nežijeme tak špatně.
