Z přijímaček k oltáři
Helena Růžičková, původně Málková, se narodila 13. června 1936 v Praze. Matka Draga Málková pracovala jako úřednice, otec Alois Růžička byl legionář a také tím, kdo Helenu přivedl k umění. Od čtyř let navštěvovala baletní školu a hostovala v baletu Národního divadla. Jako dítě se objevila ve filmech Babička (1940) nebo Z českých mlýnů (1941). Vystudovala zubní laborantku, a ačkoliv se dvakrát hlásila na DAMU, nepřijali ji. Osud měl však nachystané jiné překvapení. Na přijímacích zkouškách potkala svého budoucího manžela Jiřího Růžičku, za kterého se v červenci 1955 provdala. Za svědkyni jí šla kamarádka Jiřina Bohdalová. Pár měsíců poté se jim narodil syn Jiří, který zemřel 20. února 1999 v pouhých 43 letech.
Cesta na vrchol
I přes neúspěch na DAMU se Helena Růžičková ke své vysněné kariéře přece jen dostala. Nejprve působila jako choreografka v divadle v Mladé Boleslavi, později byla jevištní techničkou v Příbrami. Na filmovém plátně se znovu objevila v polovině 50. let, kdy si zahrála menší role v dramatech Nevěra (1956)a Bomba (1957).Další filmové a seriálové příležitosti na sebe nenechaly dlouho čekat. Vedle trilogií Homolkovi a Slunce, seno… se talentovaná herečka s živelnou energií objevila také v seriálu Hříšní lidé města pražského (1969) nebo Vlak dětství a naděje (1985). Dále působila ve filmech „Pane, vy jste vdova!“ (1970), Slaměný klobouk (1971), Dívka na koštěti (1971), Což takhle dát si špenát (1977), Příště budeme chytřejší, staroušku! (1982), Trhala fialky dynamitem (1992), Kameňák 2 (2004) či v pohádkách Tři oříšky pro Popelku (1973), O princezně Jasněnce a létajícím ševci (1987) nebo Z pekla štěstí 2 (2001).
Kameňák 2 byl jejím posledním filmem. Natáčela jej na sklonku života, kdy bojovala s rakovinou. Od devadesátých let se věnovala také charitě, okultním vědám a napsala několik knih. Zemřela 4. ledna 2004 v plzeňské nemocnici, kam ji odvezli před Silvestrem kvůli bolestem a selhávání ledvin.
Na závěr si připomeňme legendární hlášky Heleny Růžičkové, kterými se zapsala do českých filmových dějin.
„Na tragickej život jsem já pes!“ (Vlak dětství a naděje)
„U nás jde přestavba tak rychle, že my už dnes se máme líp než zítra… pozítří… včera… No, včera jsi to přece říkal, předsedo.“ (Slunce, seno a pár facek)
„Prosím tě, nedejchej na mě. Táhne z tebe pivo a smrděj ti nohy, jdi si je umejt, dobytku jeden!“ (Slunce, seno, jahody)
„Držte mě, tak kde jste? Držte mě, nebo z ní udělám dvě, a ještě ošklivější.“ (Slunce, seno a pár facek)
„Maminko, já nejsem strašidlo, já jsem vaše dcera.“ (Slunce, seno, jahody)
„Já ti dám Pinďu, to budeš koukat, a zvedni to himl… Za takovýdleho pěknýho králíka, co by děti někde támdle v Africe daly. Jen se podívej, pořád to ukazujou v televizi, jakej tam mají hlad… ale vy nevíte samou roztažeností, co byste do tý huby dali!” (Slunce, seno, jahody)