Karel Heřmánek ml.: Síla okamžiku na jevišti se nedá srovnat s natáčením

Pane Heřmánku, vaše představení Cabaret bude mít v následujících dnech premiéru. Vy v něm ztvárňujete hlavní roli kabaretiéra a přiznal jste, že je to pro vás velká výzva. Z jakého důvodu?

Protože muzikál není můj žánr, nevyhledávám ho a vždy jsem se snažil od něj vždy distancovat. Mám raději činoherní divadlo, kde je jasně daná forma a herci jsou v situacích. Nechci říct, že bych tím nějak opovrhoval, to vůbec ne. Můj oblíbený muzikál je Vlasy, na Broadway jsem viděl Chicago, které mě bohužel zas tolik nebavilo, ale třeba filmové Chicago je úžasné. A jakmile mi naši navrhli, jestli bych se na Cabaretu nechtěl podílet, tak jsem se napřed hrozně lekl a řekl jsem, že se v tom vůbec nevidím a že se zbláznili. Pak jsem si začal studovat materiál, viděl jsem film i představení, které dělal Sam Mendes a je ke zhlédnutí na internetu. Nakonec jsem se pro tohle téma hrozně nadchl. Musel jsem zapracovat hlavně na zpěvu, protože jsem si jako zpěvák nikdy nefandil.

Jak vnímáte vaši postavu kabaretiéra?

Já vlastně nevnímám toho kabaretiéra jako pěveckou postavu. Je to pro mě personifikace pokleslosti prostředí té zábavy. Je to společnost lidí, která se chce pobavit k smrti. Kryštof (pozn. red. Kryštof Pavelka) použil krásnou myšlenku: „Kabaret je tanec lidí na doutnající sopce.“ A přesně ten kabaretiér je prostředník, pokleslý šašek, jenž tam pobíhá, baví lidi a je zároveň trapný. Ví to o sobě a je v něm schované zlo. Velká inspirace pro mě byl film IT, u kterého jsem si říkal, že bychom mohli jít nějakou takovou cestou.

V čem si tento jazzový muzikál získal vaše srdce?

Tím tématem. Tento muzikál není jen nějaká zpěvohra, ale je to tak strašně chytře napsané, že se to všechno pojí dohromady. Baví mě tahle živočišnost a vůbec ta emoce, která jde od těch dvou postav, a k tomu ta nádherná hudba. Když je tam jazzový band a začne hrát, tak už jen to je důvod, proč se na to přijít podívat.

Mimo jiné budete ztvárňovat básníka v monodramatu Iliada, jenž bude mít premiéru 8. září. Jak se dá zvládnout učit se scénáře na představení, která mají představení takhle blízko u sebe?

Myslím si, že si já i všichni v kanceláři myslí, že jsme se zbláznili, že to dáváme takhle těsně po sobě. Nevím, nějak se to stihlo. Nejprve jsem začal dělat na Iliadě koncem loňského roku. Režisér inscenace Guy Roberts je Američan a mně by přišlo hrozné, kdyby se tu na mě díval, jak se trápím s textem. Proto jsem mu neříkal, aby chodil, než jsem to uměl. Takže jsem si tu hru připravil v únoru, už to mělo nějaký koncept a začátkem srpna jsme to jen dorazili. Mezitím byla velká pauza, jež se vyplnila přípravami Cabaretu. Čili nějak to rozvržené bylo, ale momentálně je to šílenost, protože se musím soustředit jak na Cabaret, tak na Iliadu.

Obě premiéry proběhnou ve vašem rodinném Divadle Bez zábradlí, které vám loni na podzim předali vaši rodiče. O divadlo se staráte společně s vaším bratrem. Mluví vám do principálování rodiče, nebo to nechávají čistě na vás?

Jak kdy. Někdy se ještě ozvou, ale ve většině případech to nechávají úplně na nás. Jsou trpěliví a ví, že děláme chyby. Myslím si však, že je dobře, když chyby uděláme, protože se na nich poučíme do budoucna.

Není tajemstvím, že vaše divadlo bojovalo během pandemie o přežití…

Je to tak. Velmi nám pomohlo Ministerstvo průmyslu a obchodu. My paradoxně nespadáme pod Ministerstvo kultury, ale jako soukromá firma jsme brána jako služba. Vztahovaly se na nás programy COVID I, II a ještě III. Díky těmto programům jsme přežili.

Dnes je doba televizních seriál. Také vy jste nedávno nabyl popularity díky roli doktora Drahoše v seriálu Anatomie života. Stalo se vám někdy, že vás někdo oslovil na ulici „Drahoši“?

Spíš pokřikují „doktore“. (smích) Je to roztomilé. Ale možná někdo řekl i „Drahoši“. Byla to taková velmi specifická postava v rámci celého příběhu. Mám rád humor, srandu a vlastně už od začátku jsem na něj nahlížel jako na postavu, která je humorně zvláštní. Ač je třeba takový nelidský, autistický, tak je to pro herce vděčná role. Velmi jsem si to užíval, jen bylo těžké se učit všechny lékařské termíny, ale byla to zase další výzva. A hlavně jsem měl neskonalé štěstí, že jsem měl tuto práci v době pandemie.

Kromě podivína Drahoše jste si zahrál i psychopatického bratra Jitky Čvančarové v kriminálce Hlava Medúzy. Co na to říká vaše rodina, že hrajete takové vyšinuté role?

Babička mi říkala, ať už proboha nic takového nedělám a hraji něco kladného. (smích)

Je podle vás lepší hrát kladné, nebo záporné role?

Myslím si, že je lepší hrát záporáky. Jsou víc charakterní. A kde je nějaký takový charakter, tak je velký prostor pro to si tu postavu vytvořit. Kladné role jsou trochu nudné, ale na druhou stranu neříkám, že nejsou těžší v rámci jejich ztvárnění, aby právě nepůsobily ploše.

Co je vám osobně bližší? Divadelní prkna, nebo seriálové prostředí?

Těžko říct. Mám rád obojí. Je to nevýhodné do budoucna. Vnímám to i z produkčního hlediska tady v divadle. Je strašně moc herců, kteří chtějí točit a zároveň zkoušet, a prostě se to blbě schází dohromady. A vzhledem k tomu, kolik je zde divadelních scén v Čechách a množství herců, budou se muset herci jednoho dne rozhodnout, jestli chtějí jen točit, nebo dělat divadlo. Řeže se to a myslím si, že se to bude řezat víc a víc.

Pokud byste se měl rozhodnout vy, co byste si vybral?

Já bych to ideálně dělal sezónně. Chvilku bych se věnoval natáčení a pak bych se soustředil na divadlo, protože divadlo je pro mě koníček. Miluji to. Je to to, co jsem se učil na škole na DAMU. A ta síla okamžiku na jevišti se nedá srovnat s natáčením. Natáčení má také svá kouzla, ale vyloženě ta performance je v divadle na jevišti společně s diváky.

Vy jste si prošel hereckou průpravou v Americe. Jaký největší přínos pro váš kariérní i osobní život měl váš pobyt v zámoří?

Myslím si, že jsem tam definitivně dospěl. Byl jsem tam sám za sebe a postavil jsem se na vlastní nohy. Pro mě bylo stigma, že jsem Heřmánek, že má táta divadlo, ve kterém hraji. Když jsem utekl do Ameriky, bylo to pro mě osvobozující.

Chybí vám Amerika?

Velmi. Naštěstí tam jezdíme čas od času. Ne sice tak pravidelně, ale naposledy jsme tam s Nikol byli na jaře a předtím v srpnu. Vždy se tam snažíme alespoň jednou za rok podívat a vidět se s kamarády, kteří nám hodně chybí. A chceme i nasát jinou atmosféru. V Americe je život malinko jiný v naladění lidí, jak přemýšlí. Žijí spíš tím, co je teď a tady. Užívají si to a moc neplánují věci jako my. My se snažíme řešit to, co bude, kde a jací budeme. Tam je to trochu jinak, a to mi je sympatické.