Jak jste letos festival prožíval? Předpokládám, že zejména začátek byl plný emocí…
Všichni jsme měli radost, že festival je zpátky v Karlových Varech, že jsou na něm lidi a že jsou šťastní. Navíc jsme startovali ve světové premiéře film Zátopek, který jsme chystali celých dvanáct let. Moje žena, se kterou jsme se potkali před čtrnácti lety, říká, že už co jsme se poznali, pořád mluvíme o Zátopkovi. A to, že se ho podařilo uvést právě v Karlových Varech, je skvělé. Je to asi první nový český film, kterým Vary odstartovaly, a bylo to plné emocí. Chtěl jsem jít spát dřív, ale nakonec jsem šel až po čtvrté hodině ranní, což je pozdě, ale ta energie ze všech lidí, co tam byli, byla tak obrovská a reakce na Zátopka byly tak fantastické, že se nedalo odejít dřív.
Zátopek vstoupil do českých kin. Už jste četli recenze?
V recenzích jsme dostali i sto procent, takže si teď jedu na úplně nádherné vlně. Je to úžasný pocit a mám z toho radost.
Loni se festival nekonal, v červenci se uskutečnil tak napůl, když proběhly Tady Vary a teď tu byl opět. Co to pro vás emočně znamenalo?
Byly to šíleně silné emoce. Dlouho ho připravujete, letos navíc ještě s velkou nejistotou, jestli se vůbec uskuteční. Hodně nám pomohl festival v Cannes, kde jsme byli s Karlem Ochem a s Petrem Lintimerem, když proběhl. Tehdy jsme si řekli, že to snad dopadne i u nás. A pak když jsme viděli ty lidi, tak jsme jen chodili a objímali se. (smích) Bylo to strašně silné a úžasné. Zejména zahajovací festival byl úžasný. Myslím, že pánbůh nás má rád, sleduje nás, co všechno děláme a jak se snažíme, a vždycky nám pomůže s počasím. Ve dvě hodiny lilo jak blázen, takže si představte, jak by zahájení a červený koberec vypadaly… A najednou přestalo pršet, vysvitlo slunce a bylo to skvělé. Silné emoce.
Kdy jste skutečně uvěřil tomu, že se festival uskuteční?
Ještě v březnu a dubnu to bylo nemyslitelné, proto jsme termín festivalu pořád posouvali. Říkali jsme si, že to zkusíme a konzultovali jsme to s odborníky, jestli posun do srpna bude dávat smysl. Tvrdili, že si myslí, že jo, že bude více naočkovaných lidí a atmosféra bude celkově volnější, což se potvrdilo, protože jsme mohli mít sto procent lidí v kinech. Kdybychom jeli v původním červencovém termínu, tak by to nebylo možné. To byl klíč, ze kterého jsme vycházeli a cannský festival nás přesvědčil, že by to mohlo dopadnout. Už na začátku dubna jsme tedy řekli, že festival bude a připravovali jsme se na něj.
Loni jste ale festival nakonec zastavili…
Ano, loni jsme to v určitý moment zastavili, aby nás to úplně nezničilo, že nemáme zaplacené všechny objednané věci apod. Teď jsme si taky říkali, jestli neděláme věci, které nedopadnou, ale nakonec vám nezbývá nic jiného než to udělat, protože kdybychom to v ten čas neudělali, tak už to nikdy neuděláme.
Foto: Richard Navara/IQOS
Co by se stalo, kdyby festival nebyl?
Tu otázku jsme si samozřejmě kladli a musím říct, že mám obavu, že by třeba sponzoři festivalu řekli, pojďme do něčeho bezpečnějšího, než jsou akce, kde se scházejí lidi. Alespoň jsem cítil, že by to tak mohlo být, ale zaplať pánbůh, že to tak nedopadlo.
Loni byl místo klasického festivalu festival Tady Vary, kdy jste vyrazili po kinech po celé České republice. Jak tehdy festival rezonoval? S čím vás vítali v menších městech?
Byla to strašně krásná věc, kterou jsme vymysleli velice rychle po tom, co jsme museli oznámit, že tradiční festival nebude. Říkali jsme si, že je to velká škoda, protože kina byla otevřená a my už věděli, že máme vybraných spoustu skvělých filmů. Normálně za námi jezdí lidi do Varů, tak jsme se rozhodli jim tentokrát přivézt filmy my a vyrazili jsme za nimi po republice. Vybrali jsme celkem šestnáct filmů, domluvili se s kinaři, že v pět hodin pustíme po celé republice jeden film, v osm hodin druhý, vzali jsme kusy červeného koberce, udělali brány, aby to trochu připomínalo Vary a vyrazili. Byl to fantastický zážitek, protože po malých městech objevíte neuvěřitelné lidi, kteří drží tu kulturu v malých sálech, kde se nepouští jen filmy, ale konají se tam i přednášky, divadla atd. A vznikaly tam úžasné věci. Díky tomu jsme poznali spoustu fantastických lidí a plánujeme v tomto projektu pokračovat.
Dokonce s vámi vyrazil i Jiří Bartoška. Jak se vám ho povedlo přesvědčit?
Vyrazil s námi do Brna, kde studoval, a po cestě se zastavil i v menších městech. (smích)
Na festival jste letos pozvali i člověka, který má dva Oscary – Michaela Caina. Co na festival říkal?
Byl z něj nadšený. Je to bystrý chlap, má neuvěřitelný hlas a moc si to ve Varech užíval, i když chodil o holi. S Petrem Jáklem tu dva roky zpátky točil Žižku a teď se sem vrátil na festival.
Kromě toho měl v Praze premiéru i film Zátopek, jehož jste producentem. Po jeho uvedení nastala celkem dvakrát standing ovation. Jaký to byl pocit?
Když se na delegaci rozsvítilo světlo, což jsem viděl na jiných festivalech, tak byl ten moment neuvěřitelný. Vašek Neužil říkal v jedné diskusi, že vůbec neví, co se s ním dělo, že má pocit, že ho nohy odnesly někam, kde šel tam a zpátky, byla to šílená euforie. Několikrát jsem si říkal, z mé pozice ředitele karlovarského festivalu, jak je nádherné, když je filmař na té druhé straně, protože ten festival je pro filmaře úplně to nejkrásnější místo. Tady lidi zajímají filmy, zajímají je tvůrci, to je to hlavní. A když jste potom v té obrácené pozici, což jsem byl na začátku festivalu, tak byl ten pocit neuvěřitelný, dojemný, hrozná síla. Máte tam spolupracovníky, objímáte se… Nepromítne se vám v hlavě, co všechno jste udělal, ale cítíte, že to byla strašně dlouhá cesta, u které jsme věděli, že nechceme uhnout ani o milimetr. Dlouho jsme byli s Davidem Ondříčkem největší investoři, museli jsme tomu v nějaké fázi pomáhat. A že to vyšlo od nápadu až k premiéře ve Varech na zahájení a že se to lidem líbilo, je fenomenální pocit.
Foto: Richard Navara/IQOS
Proč jste realizoval zrovna Emila Zátopka?
S tím nápadem přišel původně náš kamarád, hudební skladatel Honza Muchow a na Zátopkovi spoluautor scénáře. I s Davidem jsme velcí fanoušci Slávie, vždycky jsme se tam potkávali, chodili jsme hrát společně fotbal a všichni máme velký vztah ke sportu, tak jsme si říkali, že je divný, že ten film o Zátopkovi ještě nikdo nenatočil. Budou tam asi úskalí, což se nám potvrdilo, ale ten příběh je tak úžasný a mimořádný, že to stálo za to. Nicméně byla to dlouhá cesta, ale nemohli jsme se po filmu Grandhotel, který jsme s Davidem dělali v roce 2006 hned pouštět do Zátopka. Tak jsme ještě natočili film Ve stínu, za který jsme dostali dvanáct Českých lvů a byli jsme nominovaní za Českou republiku na Oscary. Prošli jsme si tu cestu a říkali si, že to je asi takhle správně, že je čas, abychom se do toho vyzbrojení pustili. A stálo to za to.
Jediný, kdo mohl zažít vaše natáčení, byla Dana Zátopková. Co na váš záměr říkala? Podporovala vás v něm?
Na začátku vůbec nechtěla, aby se film točil. Bála se, aby z jejich příběhu nevznikl paskvil, který bude Emila ukazovat v jiné pozici, než skutečně byl. Ale postupem času David udělal dokument o Zátopkovi a tím získal obrovskou jistotu v tématu a obrovskou znalost. Trávil s Danou spoustu času a najednou se ukazovalo, že roztává. Velmi si také oblíbila Marthu a samozřejmě pro ni bylo klíčové to, aby ten čičmunda Neužil nehrál Zátopka. (smích) Chtěla, aby ho hrál nějaký běžec, ale David jí řekl, že to bude muset být herec, který se naučí běhat. Jenže ona tvrdila, že nikdo nemá taková lýtka, jako měl Emil. A když jsme jí potom poslali fotku Neužila, jak běží se svými lýtky, tak říkala, že už by se to dalo.
Nechtěli jste, aby se ve filmu objevila?
Měli jsme naplánováno, že v jedné z posledních scén bude sedět na lavičce a bude krmit holuby, ale bohužel tři dny před natáčením ji odvezli do nemocnice, ze které už se nevrátila. To mě mrzí, ale stalo se.
Co plánujete dál?
Máme nějaké nápady, které bychom chtěli dělat, ale já myslím, že David Ondříček je v takové režisérské formě jako nikdo jiný v této zemi a že tam je prostor, aby si zkusil natočit i něco v zahraničí.
