Jste patronkou spolku Nové háro. Proč jste se rozhodla spojit své jméno s touto organizací?
Je to srdeční záležitost. Dělají tu lidé, kteří mají osobní zkušenost s odchodem dítěte z důvodu onkologického onemocnění. Všichni zúčastnění to dělají opravdově a není to jen nějaká image. Já jsem dostala nabídku od Lucie Staňkové, jež založila tento spolek se svou dcerou Markétkou, která odešla v pouhých devatenácti letech. Když bylo Markétce dvanáct let a onemocněla, na prosbu maminky Lucie jsem ji pozvala na představení. Po odchodu Markétky jsme se spojily dohromady. Už několik let pomáhám financovat vlásky pro nemocné děti a speciálně pro ně dělám růžové andělíčky. Kdybych mohla tuto nemoc vymazat ze světa, bylo by to samozřejmě lepší, ale když to nemohu udělat, snažím se jim pomoct alespoň touto cestou.
Vy osobně se dostáváte do kontaktu s pacienty?
Ne vždy, jelikož tolik času nemám, to je spíše hlavní úloha Lucinky Staňkové. Měříme dětem hlavičky pro vlásky přímo na míru, ptáme se jich, co by chtěly. Paruky děláme z pravých vlasů a osobně je předáváme. Protože si Lucie sama prošla šílenou rodinnou tragédií, dokáže lidem říct, jak zvládat léčbu. Raduje se s nimi, když to dobře dopadne, a pomáhá jim zvládnout odchod, pokud je nevyhnutelný.
Jak se vyrovnáváte s takovou smutnou situací?
Snažím se dělat, že je všechno v pořádku, ale mám v sobě malou duši, protože si to hned jako máma představím. Podle mého názoru je pro člověka nejhorší věcí beznaděj, kterou tito rodiče prožívají, ráda bych jim popřála strašně síly. Já se ani nechlubím společnými fotkami na sociálních sítích, nepřijde mi to vhodné. Proto i na spot byla zvolena holčička, která je velmi zdravá a šikovná.
Jak vnímáte charitativní činnost ve vaší pozici? Myslíte si, že by měl každý veřejně známý člověk využít své jméno k něčemu prospěšnému?
Já bych nikdy nikoho do ničeho nenutila. Ať si každý dělá, co chce. Ke mně to patří a dělám to přirozeně od doby, co jsem otevřela ten svůj zobák a začala zpívat. Pokud to někdo necítí, ať to nedělá. Já nepředělávám lidi. Jak fantastický básník Pavel Vrba říkal – to, co je pravé, je prosté jak dech. Ti praví lidé se vedle mě nemusejí měnit.
Hudbě se věnujete již pětatřicet let. Jak moc náročná pro vás byla roční pauza?
Byla to příležitost zkusit si život trochu jinak. Díky pauze jsem opravila věci, na které bych jinak neměla čas. Tohle divadlo (Divadlo Lucie Bílé, dříve Ta Fantastika, pozn. red.) hrálo dvakrát třikrát denně pro turisty. To, že bylo zavřené, jsem si dovolila využít jako čas pro rekonstrukci. Také jsem zrekonstruovala hospodu, z níž se stala restaurace. Rozjela jsem si kamenný obchod se šperky a více propagovala svoji kávu.
Zdroj: ČTK
A co váš kulturní dům v Otvovicích?
Kulturní dům v Otvovicích je fajn. Pořádáme tam krásné akce a navštívila nás spousta skvělých osobností a kapel. Máme i fantastickou zahrádku. Můj kulturní dům je navenek okázalý, ale nedělala jsem ho příliš honosný, jelikož je to zbytečné. Pořád je to vesnice a Praha je o level výš. Kdybych se však nepustila do opravy divadla, pustila bych se do kulturního domu. Je tam zapotřebí zbourat jedno křídlo a postavit nové, udělat novou omítku a střechu, zázemí a letní scénu. Je to strašně nákladná záležitost a rekonstrukce divadla mě stála spoustu peněz. Jsem momentálně ohrožený druh a nejsem zas tak bohatý člověk, abych se mohla pustit do všeho. Musím se dostat na jeviště a být trpělivá. Můj cíl byl zachránit divadlo. Kdybychom ho nedali dohromady a já ho nepřipravila pro českého diváka, tak bychom o něj přišli, to bych nedopustila. Jsem zde 27 let, divadlo by mi chybělo.
Jakým způsobem jste ho připravila pro českého diváka?
Naposledy se divadlo rekonstruovalo před třiceti lety, takže jsem chtěla, aby bylo krásné, abych sem s hrdostí mohla pozvat své milované přátele, například Simonku Stašovou, pana Nárožného či Mirka Donutila. Abych sem mohla zavolat režiséra Tondu Procházku. Ono je to „wow“ tou novotou a čistotou. Mám nový realizační tým, který je fantastický a natěšený. Máme nové tahy, světla, mikroporty i odposlechy. Ještě nás čekají nové sedačky a opona, ale to je poslední věc. Člověk by měl mít svobodu v rozhodování, tu tady mám.
Život se pomalu vrací do normálu. Co vás nyní čeká?
Čekají mě první koncerty. Dlouho jsem nezpívala, tak jsem přemýšlela nad tím, jestli mi to ještě půjde. Pak budu mít každou neděli tady v divadle Den s Lucií, kam si lidé přijdou popovídat u kávy. Já jim dám své šperky a budu jim třeba číst ze své knihy.
Chybí vám kontakt s fanoušky?
Ano, už se moc těším na setkání s lidmi, protože je potřebuji vidět. Ta energie, kterou si vzájemně vyměňujeme, je nenahraditelná. Po dlouhé době jsem zažila publikum v Show Jana Krause, normálně jsem měla husí kůži po celém těle a tlouklo mi srdce, protože jsem si uvědomila, jak miluji své povolání.
Na podzim loňského roku jste vydala již třetí knihu s názvem Posílám to dál, která zachycuje časový úsek zhruba posledních patnácti let vašeho osobního a tvůrčího života. Prohlásila jste, že byste na své minulosti změnila asi všechno…
Minulost bych opravdu změnila. Sama v sobě mám období, na které nejsem vůbec pyšná. Pak mám období, které bylo zbytečné, ale možná mě poučilo. Život je dobrý experiment. Občas mi to vyšlo, občas ne. Teď je to dobré, doufám, že až to všechno sečtu, řeknou si lidé, že jsem byla dobrý člověk. To bych byla velmi ráda. Ale nesmím být hloupá.
Co tím myslíte?
Občas se potkávám s lidmi, kteří si slušné chování a diplomacii vysvětlují jako hloupost. Pak se ale diví, protože já to umím rychle utnout. Já nedávám hranice. Chodím s otevřenou náručí a lidi přijmu, jakmile to ale přepísknou, umím říct: „Teď už nechoď!“ Je to těžké v tom, že mám hodně zaměstnanců, občas musím někomu říct, že s ním už nepočítám, protože do mé party nepatří. Je to pro mě strašně traumatizující, ale udělat to musím. Člověk, který zaměstnává lidi a neumí propouštět, by se neměl do podnikání pouštět. Já hodně vydržím, potom ale řeknu „dost“. A nikomu nic nevysvětluji, protože každý si musí pravdu zasloužit…
Co byste chtěla změnit v budoucnu?
Nespokojenost je můj hnací motor. Já jsem věčně nespokojená a mám pořád pocit, že jsem to mohla líp nazpívat, říct či udělat, ale pořád se učím. Já bych chtěla být moudřejším člověkem, rychleji poznat ty lumpy, kteří se hemží na světě tak rychle, že mě to občas až děsí. Chtěla bych si umět nepřipouštět, když se o mně něco hnusného napíše, něco, co mě neskutečně zraňuje. Bohužel nelze chodit po světě, abyste neměli žádné konflikty, jaké já osobně nenesu dobře. Ta směsice nedokonalostí jsem já…
