Slyším i na oslovení Kryštofe, říká Matěj Hádek

Matěji, jak byste charakterizoval svou postavu v nové české rodinné komedii Přání k narozeninám?

Mně říkala moje kolegyně Simona Babčáková, že moje figura je něco jako rybička Dory z filmu Hledá se Nemo, která žije jen super přítomností, ve vteřině se nadchne a v další už nic neví. Tento chlapec to má podobně. Je nadšený životem, miluje svoji rodinu a netrpí žádnými strachy, jakými trpíme my obyčejní lidé. Tím myslím, že někam jedeme a bojíme se, že nenajdeme místo k zaparkování, a pak doopravdy nezaparkujeme. Kdežto tento kluk to má tak, že tam to místo určitě bude, a samozřejmě tam ve finále je. A takhle to má se životem.

Po jaké době stojíte před kamerami?

Poměrně nedávno jsem točil s Českou televizí třídílný detektivní film Docent v režii Jirky Stracha a s Ivanem Trojanem v hlavní roli, takže jsem už takový rozcvičený.

Takže tréma dnes nepanuje?

Ta je vždycky, ale to napříč každou profesí. Ono to nakonec z člověka spadne, mluví o tom hodně fotbalisté před zápasem a sportovci před závody. Člověk se připravuje psychosomaticky, chvění tam je. Jak říkají fotbalisté: Vlezl jsem na plac a všechno to ze mě spadlo.

Jak si užíváte natáčení s touto partou? Zdá se, že máte velmi dobrou náladu.

Já jsem strašně spokojený. Jednak jsem se v životě už trápil dost. Každý si projde tím slabším psychickým obdobím. Teď už vím, že v dobách míru je zapotřebí se tím životem hlavně bavit. Navíc je určitě rozdíl mezi tím, když chodíte do práce a netěšíte se na lidi, se kterými pracujete. Pokud chodíte do práce nadšeni, už je to spíš zábava. Tady se děje to, že máme dobrého šéfa v osobě paní režisérky Marty Ferencové. A ta partička je vymazlená, to jsou všechno kamarádi.

Kde se cítíte být víc sám sebou? Na divadelních prknech nebo před kamerou?

Přiznám se, že jsem poslední léta divadlo celkem dost zanedbával. Je to samozřejmě jiná disciplína téhož zaměření, ale vzhledem k tomu, že mě kamera dobře živí a mám se hezky, tak mi už nezbývá pro divadlo tolik času, protože to jsou zkoušky, večery a zájezdy.

Hrají se nyní nějaká představení, ve kterých vás mohou diváci vidět?

Hraji ještě v Dejvickém divadle ve třech věcech staršího data. Je to Dealer’s Choice, Ucpanej systém a Vzkříšení. Musím tedy říct, že se mi po divadle někdy stýská, rád si ho zahraji, ale je pro mě poměrně těžké dát tomu ten čas, který divadlo vyžaduje. Je to hodně časově náročné. Ten život je tak strašně pestrý a pořád se něco děje, tak já neustále musím někde být.

Vy jste si se svým mladším bratrem zahrál ve filmu Kobry a užovky, v němž jste ztvárnili sourozeneckou dvojici. Jak se vám s bratrem hraje?

Samozřejmě skvěle. My jsme spolu hráli ve filmu dvakrát, ale bohužel film Úhoři mají nabito neměl takovou diváckou úspěšnost. Tam jsme tedy sourozence nehráli a před kamerou se ani tolik nepotkali v nějakých dialozích. Ale tady se to potkalo dobře v tom, že jsme sourozenci a před kamerami jsme se také potkali jako bratři. To je přidaná hodnota, kterou nezískáte jinak než stejnou mámou. Takže mně se to hrálo velmi lehce. Tam se hrozně stírala hranice mezi reálným a filmovým světem.

Vy jste v tom filmu ztvárnil chlapce Užovku, který tahal mladšího bratra Kobru z průšvihů. Bylo to tedy i v tomto směru autentické? 

To bylo pouze v rámci filmu. Samozřejmě jsme s bratrem měli nějaké eskapády, ale podařilo se nám to všechno ustát. A jak jsme už starší kluci, tak už nejsme tak divocí. Ale myslel jsem to tak, že když jsme měli před kamerou modelové situace, které jsme v reálu nikdy nezažili, tak to pořád byla situace, v níž jsem řešil něco se svým reálným bratrem. A tím jsem chtěl říct, že se stíraly hranice reál – film.

Vás si lidé velmi často pletou. Slyšíte tedy i na oslovení Kryštofe?

Slyším, bez problému. Hlavně v mé branži se mi lidé často omlouvali, a já jim říkal, ať se neomlouvají, že slyším na oboje. Je mi to jedno.