Spisovatelka Alena Mornštajnová: První knihu psala deset let, teď trhá rekordy

Pocházíte z lékařské rodiny. Dědeček byl zubař, tatínek a sestra jsou lékaři. Nepřemýšlela jste někdy, že byste pokračovala v rodinné tradici?

Já jsem o tom nepřemýšlela nikdy, přestože vím, že můj tatínek by si to přál. Já jsem vždy věděla, že touto cestou nepůjdu a spíš mě lákala literatura a psaní.

Na své první knize Slepá mapa jste pracovala více než 10 let. To není úplně krátká doba. Chtěla jste, aby bylo vaše debutové dílo skutečně perfektní?

Já jsem tu knihu psala, protože jsem vždy psát chtěla a chtěla jsem si také dokázat, že zvládnu knížku napsat, že je to v mých silách. V té době jsem musela samozřejmě pracovat, takže i když jsem byla na volné noze, tak jsem překládala, učila jsem své soukromé kurzy a v té době jsem měla doma ještě děti, takže jsem se starala o rodinu a na psaní jsem měla opravdu málo času. Dalším důvodem bylo, že jsem se na první knize učila, protože jsem psát neuměla. Ono to není tak jednoduché, jak se zdá. Člověk by měl přeci jenom ovládat techniku psaní a vědět, jak k tomu přistupovat. Mě třeba vůbec u první knížky nenapadlo, že bych si měla dopředu udělat rešerši, načíst si něco k tomu, o čem chci psát. Takže jsem si všechny rešerše dělala v průběhu knihy a tím pádem se to natahovalo.

K napsání knihy je tedy třeba i studium, nestačí pouhý talent?

Hlavně trpělivost. Ono samozřejmě záleží na tom, jakou knihu chcete napsat. Pokud chcete napsat dobrou knížku, která bude bavit nejen vás, ale i čtenáře a nebude to jenom prvoplánové povídání, ale bude v sobě nést i nějaké informace a bude zajímavá, tak tam se člověk bez rešerše zkrátka neobejde.

Předpokládám, že všechny vaše knihy jsou jako vaše děti. Dokážete přesto říct, na kterou z nich jste nejvíce pyšná?

Vůbec ne. Já mám každou tu knihu spojenou s určitým obdobím života a s určitými zážitky, vzpomínkami na prostředí nebo dobu, kdy jsem tu knihu psala. Každé knize jsem věnovala stejné úsilí i stejnou lásku. Asi stejně jako maminka nedokáže vybrat mezi svými dětmi, tak ani já nedokážu mezi těmi knihami vybrat.

Kromě románů vydáváte také knihy pro děti. V lednu vám vyšla kniha Teribear – Tajemství modré krabice a v dubnu vyjde Kapka Ája. Který z žánrů je vám osobně bližší a lépe se vám píše?

Je to úplně jiné psaní. Řekla bych, že psaní pro děti a pro dospělé se krásně doplňují. Nechtěla bych psát jenom knížky pro děti. Já hlavně píši knihy, které mají dětem přinášet radost. Někdo se snaží svými knížkami vzdělávat, ale já si myslím, že takových knih už je spousta. U dětských knih nemusí člověk dělat rešerše a netrvají také tak dlouho, je to takové odpočinkové psaní pro radost. Knížky pro dospělé jsou naopak soustředěnější psaní a jsem v nich víc já.

Kniha Teribear – Tajemství modré krabice je spojena s  Nadací Terezy Maxové. Jak tato spolupráce vznikla?

To bylo docela zajímavé. Já jsem už měla napsanou Kapku Áju pro nakladatelství Host a ozvali se mi z Nadace Terezy Maxové, že by chtěli napsat knížku pro jejich maskota Teribeara. Já jsem nejdřív odmítla s tím, že na zakázku nepíši a píši pouze věci, které psát chci. Jenomže pak jsme si s ředitelkou nadace, Terezií Sverdlinovou, tak hezky o té knížce povídaly a vůbec o tom medvídkovi a o tom, co ta nadace dělá, že jsem začala dostávat nápady, co by medvídek Teribear asi mohl zažít, co by mohl podnikat a jak by i on hledal svůj domov. Začaly mi přicházet takové ty drobnosti a vtípky, které jsem si říkala, že by byla škoda nevyužít a tak jsem jim nezávazně slíbila, že to zkusím a že se za čtrnáct dní domluvíme. Za dva týdny už jsem měla polovinu knížky napsanou a byla to pro mě velká radost. Jsem velmi ráda, že jsem do toho nadačního projektu šla, i když jsem ze začátku nechtěla. Doufám, že i ten můj podíl snad někomu pomůže.

Bez jakých tří vlastností se žádný spisovatel neobejde?

Na prvním místě je určitě trpělivost, protože kniha se nenapíše za měsíc. Asi by k tomu měl mít i trošku talent. Měl by být zvídavý a docela určitě by měl mít rád lidi.

Kdo nebo co je vám při psaní největší inspirací?

Na to je jediná odpověď – život sám. Každý člověk má svůj příběh, stačí jen najít zajímavý úhel, z něhož ho budete vyprávět.

Který spisovatel a kniha jsou vaše nejoblíbenější?

Mám ráda Johna Irvinga a jeho Modlitbu za Owena Meanyho, kterou jsem četla již několikrát. Mám ráda knihy, které vám při opakovaném čtení odhalí vždy něco nového.

Jak nejraději relaxujete?

Já relaxuji čtením, je to pro mě ponor do jiného světa. Také mám velmi ráda les, takže když si chci odpočinout od všeho, tak procházka lesem je ideální, ale mám těch zájmů víc. Dělám také jógu, začala jsem chodit do keramiky… mám ten život naštěstí pestřejší.

Už víte, o čem bude vaše další kniha?

Ano, vím, o čem bude (smích). Právě teď u ní sedím a píšu, takže by bylo špatné, kdybych nevěděla. Je pravda, že já o knihách, které právě píšu, nerada mluvím, ale to tak má asi každý autor, protože ta knížka se mi během psaní proměňuje. I když samozřejmě vždy dojdu ke stejnému závěru, nebo ta myšlenka, kterou do ní chci vložit, tam stále je, kniha není přesně taková, jak jsem si na začátku představovala. Tak bych o tom zatím nerada mluvila.

Nastíníte alespoň téma?

Tématika štěstí a mezilidských vztahů.

Už víte, kdy se na ni mohou čtenáři přibližně těšit?

Byla bych ráda, kdybych dodržela svůj dvouletý rytmus (kniha by měla vyjít v první polovině roku 2023, pozn. red.), ale člověk nikdy neví, co se stane. Zatím mi to psaní jde pěkně, zatím mám pocit, že bych to mohla stihnout, ale nic neslibuju (smích).

Je něco, na co jsem se vás nezeptala a ráda byste to zmínila?

Možná jste se mě nezeptala na překlady, tím já se ráda chlubím (smích). Mé knihy se překládají do dvaceti jazyků a to je věc, za kterou jsem velmi vděčná. Překládají se například i do angličtiny a němčiny, což je něco, co se nepodaří každému. Jsem ráda, že čtenáři mé knihy čtou a prodalo se jich už přes půl milionu.