V dnešní době perličky z natáčení zmizely, říká producent nového filmu Zbožňovaný Pavel Pásek

Pane Pásku, jak prožíváte den premiéry? Býváte nervózní?

Ano, úplně strašně. Dokonce by bylo lepší snad umřít. Premiéry mě opravdu ničí.

Jste člověk, který čte po premiéře recenze, nebo je raději dobrovolně nevyhledáváte?

Ne, nechci je číst, protože když jsem je párkrát četl, vždy mě to neskutečně vytočilo, protože je to nějaká práce, který se člověk věnuje měsíce, ne-li roky. Člověk si za tím většinou stojí, protože to je jeho práce, na které pracovalo desítky lidí a stála desítky miliónů. A potom někdo, kdo má potřebu být chytrej a možná přechytralej, se do toho opře a může tu celou věc jedním článkem hodit do stoupy. Hlavně funkce umělecké kritiky není to, aby objektivně kritizovala k lepším zítřkům, ale aby popsala to dílo, který člověk už není schopnej opravit. A myslet si, že pro příště to uděláme líp a jinak, tak oni určitě nejsou těmi hybateli.

Ve filmu ztvárnil hlavní roli Jiří Bartoška. Jak se vám podařilo získat takovou legendu?

Když Petr Kolečko přišel s touhle věcí, tak už měl jasno, že by měl hlavní roli ztvárnit Jiří Bartoška. Na základě scénáře jsme si řekli, ať ho osloví přímo Petr Kolečko a ať si spolu řeknou tendenci toho filmu, kam to může jít a jestli to je opravdu pro něj to pravý.

Jaký dojem na vás udělal pan Bartoška?

Skvělý. Je to výrazná osobnost.

Prozradíte nám nějakou perličku z natáčení?

Obávám se, že v dnešní době, kdy natáčení jede jako fabrika, perličky z natáčení zmizely. Je to tam opravdu rozvrhnutý na minuty. Už to není jako za dob Menšíka, kdy se rozlily dvě deci červeného a vzpomínalo se a mluvilo se. Je to o tom bouchat opravdu 12 hodin na place denně a sledovat minuty. V tomhle projektu bylo dobrý, že v něm bylo poměrně užší herecký obsazení. Všichni si spolu poseděli a bylo to samozřejmě příjemný, ale že by tam byly zásadní perličky z natáčení, to ne.

Chybí vám předešlá doba?

Se slzou v oku vzpomínám na časy, kdy jsme se Zdeňkem Troškou točili Kameňáky. Přesně tam byly ty joky, který jsme s Pomíkem (pozn. red. Jiří Pomeje) vymýšleli. A když jsme nevěděli, jakou kravinu vymyslet, tak si v trojce oholil hlavu, aby bylo o čem psát v bulváru. To už dneska není. Je to jiná doba ve všem. I v hospodě to dneska vypadá jinak než před 20 lety. A to je, myslím, řečeno, úplně dokonale. Natáčení před 20 lety vypadalo stejně, jako když si šel člověk sednout před 20 lety do hospody.

Jakým způsobem se na výrobě a distribuci filmu podepsala pandemie?

Pro PR je tohle vděčný téma. Premiéra měla být v lednu, ale kvůli pandemii se to přesunulo na září, takže potencionální divák si může říct: „Tak oni to posunuli o 9 měsíců, to možná bude trochu vyčpělý.“ Takže tím lidi nechci děsit. Zkrátka jsme čekali na to, až přijde správnej čas.

Nebojíte se nižší návštěvností, když je trh přesycený novými filmy?

Bojíme. Ty tituly se vyžírají diváky navzájem, ale bohužel to nejde jinak udělat, protože jdou do kin plánovaný věci. Ty filmy se plánují na roky a teď není možné se k tomu postavit jinak. Samozřejmě biti jsou všichni a nejsme takoví mistři světa, abychom si mysleli, že zrovna my toho diváka vykousneme. Hrajou tam roli i různý okolnosti. Záleží na počasí, období i na tom, jestli zrovna není finále mistrovství Evropy. A k tomu, když jde jeden titul za druhým každý týden, tak pro toho diváka je to moc. A čeho je moc, toho je příliš.

Stanovili jste si nějaké cíle v rámci návštěvnosti?

Ne, vůbec žádný.  

Vy si občas zahrajete menší roli ve filmech, na kterých se podílíte jako producent. Objevíte se i ve snímku Zbožňovaný?

Ne, neobjevím. Režisér mi tu příležitost nedal pro nedostatek talentu. (smích)

Kdyby vám někdy někdo nabídl hlavní roli v celovečerním filmu, přijal byste ji?

Musela by to být jen malá role. Znám svý schopnosti a možnosti. (smích) Kdyby tam byla role na styl „Paní, nesu vám psaní“, nebo muž u popelnic č. 2, tak to beru hned.

Co vás čeká po odbytí premiéry? Dáte si na čas volno, nebo se vrhnete na další filmové projekty?

Něco se chystá. Ale chystá se to tak, že „to chce mít v kině“. A jakmile to poběží v kině, tak můžeme vymýšlet další projekty.

Jste také kapelníkem rockové skupiny Walda Gang. Viděla jsem, že jste na jaře odstartovali náročnou koncertní šňůru. Co vás na koncertech baví nejvíce?

Je to rock’n’roll a už od ranýho dětství bylo moje přání dělat tu muziku. Splnil jsem si tím svoje dětský a mladistvý sny. Někdy je to trochu opruz, protože když se začne v březnu a končí se v listopadu, tak zabijete tři čtvrtě roku. Lidi vidí, že to je sranda a jak lítáme po tom pódiu, člověk má pořád i flašku v ruce, ale celý víkend je zabitý. A když zavolá kámoš, ať přijedu v sobotu na oslavu narozenin, řeknu mu: „Promiň, hraju v Litvínově, užijte si to.“

Máte nějaký vysněný rockový koncert, který byste chtěl zažít na vlastní oči?

Myslím si, že ve svých letech jsem viděl už úplně všechno, co jsem chtěl vidět.

Měl jste velmi blízko k členovi skupiny Vladimíru Šafránkovi. Je něco, v čem vás Vláďa Šafránek inspiroval?

Byli jsme přátelé a měli jsme stejnou krevní skupinu na tu hudbu. Dneska jsou ti kluci ve Walda Gangu o 20 let mladší než já, takže tu muziku a život vidí úplně jinak. S Vláďou jsme byli v kapele staří psi, takže podle toho jsme tu muziku viděli, kam by se to mělo vyvíjet. Byli jsme skvělí kamarádi už jen proto, že jsme spolu bydleli 10 let v jedný ulici a koukali jsme si do oken, takže jsme o sobě věděli úplně všechno. Vládík byl tak neskutečná drbna, že díky němu jsem měl přehled o tom, co se v rockovým showbyznysu kde hejblo.

Je o vás známé, že jste byl velmi dobrý přítel zesnulého Jiřího Pomeje. Na jakou společnou chvíli rád vzpomínáte?

Na všechny. Musím říct, že není dne, kdy bych si na něj nevzpomněl. Díky němu jsem v životě prožil neskutečně úžasný věci.

Slyšela jsem o vás, že pořádáte každoročně zabíjačkové hody ve svém rodném městě. Budete je dělat i letos?

Už jsem řekl, že proběhnou, ale může se stát, že se kvůli pandemii neuskuteční. Uvidíme, co bude.