Prvního Českého slavíka v roce 1996 sledovaly přes tři miliony diváků. Myslíte si, že to letos bude podobné?
Myslím, že tohle číslo už se nikdy nepřekoná, protože tehdy bylo v České republice jen pár televizních stanic – ČT1, ČT2, Nova a Premiéra TV, nynější Prima. To bylo tak zhruba vše. Lidé tedy neměli moc na výběr. Dnes je těch televizních programů nespočet a stále přibývají, takže zájem diváků je daleko víc rozptýlen. Musím ale říct, že i v posledních ročnících měl Slavík největší sledovanost ze všech eventů, které tady za celý rok na všech televizních kanálech byly.
Proč jste se vůbec v roce 1996 rozhodl Slavíka pořádat?
Má to mnohem delší historii. Poprvé jsem se s touto anketou setkal někdy v šedesátých letech, kdy moje teta, které bylo tehdy osmnáct, každou středu běžela honem do trafiky si koupit Mladý svět. Tam vycházely i hlasovací lístky, které se musely vystřihnout, vyplnit, nalepit na korespondenční lístek a poslat. Tehdy byly největšími hvězdami Waldemar Matuška, Eva Pilarová, Marta Kubišová, Karel Gott… Nějak mě to chytlo, a když jsem pak v devadesátých letech šéfoval vydavatelství časopisů, které koupilo i Mladý svět, jenž tu anketu vyhlašoval, rozhodli jsme se v pauze ji obnovit. To se stalo roku 1996.
Slavík byl takové vaše dítě, které jste si tu dvaadvacet let piplal. Byl jste přítomen na všech přímých přenosech?
Ano, byl jsem na všech, ani jednou jsem nemarodil. (smích)
Na který moment dodnes nejraději vzpomínáte?
Nejraději vzpomínám na první ročník, kdy jsem se z diváka v hledišti, který sleduje, co se děje na jevišti, najednou ocitl v zákulisí mezi těmi největšími hvězdami populární hudby, a to nejenom zpěváky a zpěvačkami, ale i hudebními skladateli, textaři apod., a začal jsem pronikat do toho kolotoče showbyznysu, což je samozřejmě úplně jiný svět, který vás úžasným způsobem vtáhne do sebe. Byl jsem tehdy dost nervózní samozřejmě (smích).
Myslíte, že budete nervózní i při letošním obnoveném ročníku?
Doufám, že už ne. Ty největší starosti teď nejsou na mně. Nervózní samozřejmě trochu budu, ale už nebudu mít tu největší zodpovědnost.
Jste rád?
Jsem rád. Myslím, že těch dvaadvacet let, co jsem to dělal, stačilo a nastal čas, aby se toho ujal někdo mladší a dal tomu zase novou vizi a nový rozměr.
Jak vůbec k obnově Slavíka došlo?
Mělo to opět trochu delší vývoj. Když jsem se v roce 2018 rozhodl, že už ho dělat nebudu a že přišel čas, abych ho předal někomu jinému, tak jsem jednal s několika zájemci, kteří by to byli třeba i koupili, ale já velice rychle pochopil, že jsou to, jak bych řekl kulantně, velmi přímočaří podnikatelé. Při jednání je zajímaly především náklady, výnosy, procenta, zhodnocení a další podobné věci, a já už v té době dávno věděl, že Slavík je úplně o něčem jiném. Není o byznysu, ale oni k tomu tak přistupovali. Kdybych to měl k něčemu přirovnat, chovali se, jako kdyby kupovali benzínovou pumpu nebo supermarket.
A o čem podle vás ta anketa je?
Slavík je ikona historie české populární hudby, která je spojená se všemi největšími hvězdami posledních šedesáti let a je k němu potřeba mít úplně jiný přístup. Když se pak objevil člověk, který měl určitou vizi a který, věřím, tomu dá spoustu nápadů a chce to zařadit mezi své další aktivity, jimiž podporuje českou kulturu a nejen tu, tak jsem mu to předal. Tím člověkem byl pan Karel Janeček. On je teď pořadatelem, já už jen čestným předsedou.
Je něco, čeho se bojíte, že by se letos nemuselo povést? Naposled byly problémy s hlasováním. Myslíte, že v tomhle ohledu už bude Slavík fungovat?
V tomhle nemám obavy. Hlasování je prověřené, žádné zásadní komplikace by se neměly stát.
Zjišťoval jste u interpretů, zda jsou rádi, že se anketa vrátila?
Ano, naprostá většina muzikantů, se kterými jsem mluvil, je ráda, že se anketa obnovuje, protože když si vezmete, kolik je u nás hudebních televizních pořadů na těch velkých televizních stanicích, kde mají muzikanti a zpěváci možnost se prezentovat, je jich žalostně málo. Neberu samozřejmě přímo hudební televizi.
Jaký je vůbec váš vztah k hudbě? Koho posloucháte?
Můj vztah k hudbě je velmi pozitivní. I když si myslím, že mám jenom minimální hudební sluch. Sám tedy hudbu neprovozuju, zpívám si maximálně doma nebo v autě, jinak ne. A jaké mám nejradši písničky? Když jsem byl malý kluk, objevil jsem doma staré desky Voskovce a Wericha, které byly schované v gramofonu, a ty jsem si začal pouštět pořád dokola. Úplně mě uchvátily. Muzika Jaroslava Ježka, ty jejich úžasné vtipné texty, které jsou vždycky o něčem, něco nám sdělují… A hned na to někdy v šedesátých letech navázal Jiří Suchý a Jiří Šlitr písničkami ze Semaforu, takže ve mně je to už tak nějak zakořeněné, že mám rád písničky, které mají melodii, rytmus, jsou chytlavé, a hlavně musí být o něčem. Musí něco sdělovat.
Budete letos pro někoho hlasovat?
Asi jo. Také si to vyzkouším. V minulých letech jsem nikdy nehlasoval, protože jsem byl ten hlavní, kdo to organizoval a říkal jsem si, že by to nebylo fér. Ale teď, když jsem víceméně jen ve funkci poradce, tak budu.
Co vás kromě Slavíka do konce roku ještě čeká?
Snažím se teď už víceméně věnovat jen svým koníčkům, které mě baví. Třeba historii, což je úžasná věc. Uchvacuje mě, jak se na té spirále času pořád opakuje. Také se snažím jezdit na výlety motorovou lodí po Vltavě. Pracovním záležitostem už se věnuji pouze okrajově, volný čas mi zabírají především koníčky.