Přibliž nám práci hudebního producenta…
Hudební producent je zodpovědný za výslednou nahrávku. Společně s interpretem tráví čas ve studiu a má na starost všechny zúčastněné, kteří na nahrávce spolupracují. Vede je a zodpovídá za výsledný zvuk. Je to podobné roli režiséra u filmu. Snaží se projekt umělecky nasměrovat tam, kde je to zajímavé pro interpreta i publikum a zároveň hlídat technickou stránku věci.
Jak ses k hudební produkci dostal?
Prostě se to stalo. Chtěl jsem nahrát svoje demo. Co nejlépe. Začal jsem se zajímat o nahrávací technologie. Pomohlo, že hraju i na jiné nástroje než na kytaru. No a potom samostudium, prohlubování znalostí během různých nahrávání. To byla výborná praxe. Jako zvukař jsem pracoval na spoustě hudebních projektů. Od toho už byl jen malý krůček k tomu se stát producentem, protože na rozdíl od zvukaře, který neprosazuje svoje vize lidem, já jsem do toho ostatním stejně pořád kecal. Ve studiu jsem navrhoval, jak zahrát různé party zajímavěji. Při některých “recording sessions” jsem některé party nakonec nahrával sám. Postupně jsem získával větší sebevědomí a přehled v muzice. Někdy jsem měl prostě silnou vizi, co bychom mohli změnit. Takže jsem vlastně tu producentskou práci začal dělat, aniž bych si ještě říkal producent.
Na kolik nástrojů hraješ? A jak tyto dovednosti používáš v kontextu hudební produkce?
Hraji na kytaru, baskytaru, klávesy, bubny, perkuse a občas zpívám. S vokály se dá dělat spousta zajímavých věcí. Máme velkou škálu efektů. To samé s kytarou. V počítači se to potom dá zmodulovat a vytvořit úplně nové barvy. Dnešní producenti musí umět s nahrávacími programy. Musíš vědět, jak fungují i se zavřenýma očima.
Co klasické analogové nahrávání?
Miluju analog! Třeba s mojí bývalou kapelou Airfare jsme točili v oldschoolovém studiu “V” ve Zlíně. Ten proces je úplně jiný, než když pracuješ u počítače. Připravovali jsme se dlouho ve zkušebně, trénovali pět hodin denně, abychom písničky dokázali zahrát totálně bez chyb od začátku do konce. Potom jsme jeli do toho studia a zahráli desku skoro jako koncert. Celá kapela dohromady byla zaznamenaná do pásu, který má jen dvacet čtyři stop. Každou písničku jsme zahráli maximálně dvakrát a vybrala se ta lepší verze. Desku jsme udělali za dva dny. Takhle nahrávali třeba Led Zeppelin. Na analogu se mi líbí, že nemůžeš nic změnit. Prostě už to tak bude znít. Ten přístup jsem si přenesl, i když pracuji u počítače. Jsem tím ovlivněný, tou starou dobou, kdy se muselo fakt poctivě cvičit.
Kolik kapel s tebou chce nahrávat analogově dodnes?
Zvukově analogové nahrávání už žádné velké benefity nemá. V dnešní době se často používá hybridní setup. To znamená, že točíš do digitálu, ale než se zvuk dostane do počítače, proteče přes analogový “chain”. Máš předzesilovač, který je plně analogový a zvuk tak nějak harmonizuje, ohřeje a saturuje. Když k tomu přidáš ještě třeba lampový kompresor, dostaneš se hodně blízko ke zvuku starých mixpultů. Problém s dnešním postupem práce vidím jen v tom, že občas má někdo potřebu nahrávky přepracovávat až do úplné dokonalosti. Potom se z toho vlastně vytratí duše.
Která alba jsou podle tebe takto pře-produkovaná, a která si zachovala syrovost?
Mezinárodní pop je hodně pře-produkovaný. To já už radši hned vypínám. Je to příliš dokonalé, nechytá to za srdce. Kdo ale úplně geniálně využívá nových technologií je kapela Tame Impala. Mají výborný písničky s duší a patinou, ale zároveň točí na moderní přístroje.
A co tvá práce?
Jsem pyšný na svoji práci, s Thomem Artwayem nebo mladým talentem Sofianem Medjmedjem. Sofian se ve své hudbě hodně obnažuje, je zranitelný. Nejedeme věci do úplné dokonalosti. Vždy tam necháme trochu špíny a nezkrášlené upřímnosti. Obecně se snažím písničky aranžovat tak, že na každý dílek popu přidám jeden díl artu. Občas se až divím co nám všechno projde. Třeba teď nám na TV Óčko hrajou šest minut dlouhý, černobílý klip. Jen jeho intro trvá minutu a půl. S Ewou Farnou jsme si zase vymysleli gospelový sbor, který můžete slyšet v naší písni Tělo.
Obecně, jaké trendy jsou podle tebe vlastní české hudbě?
Myslím si, že žádné speciální trendy teď česká hudba nemá. Je sladěná s tím, co se děje ve světě. Teď je typické, že jakýkoli hudební žánr může fungovat. Už totálně padly škatulky. Nerozděluje se, jestli je něco underground. Tame Impala dělá koncerty pro tisíce lidí. Stejně tak Radiohead a to se bavíme o hudbě, která nemá s mainstreamem nic společného.
V kontextu australské hudby je Tame Impala učesaný střední proud…
Vezmi to takhle. I metalová hudba může mít desítky tisíc návštěvníků. Taky vyprodají stadion. Myslím, že v tom je ta dnešní doba zajímavá. Čistě popové věci vlastně můžou prodávat úplně stejný počet lístků jako alternativní umělci z různých žánrů.
Co říkáš na české kapely, které zpívají anglicky?
Angličtina v téhle zemi není dominantní. Doporučil bych interpretům zpívat česky, nebo zacílit na mezinárodní kariéru a přestěhovat se za hranice. V Čechách angličtinou větší diváckou obec osloví jen těžko.
Tvoje bývalá kapela Airfare zpívala anglicky…
Ale tak to jsme hráli rokenrol, tři akordy. Lidi se na náš šli bavit. Zaměřovali jsme se na celou Evropu a u nás byli smíření s určitým stropem, za který se těžko podíváme.
V roce 2015 jsi vydal úspěšný sólový singl ‚Chci tě‘. Jak skládáš texty ty?
Jako dítě jsem poslouchal český písničkáře a samozřejmě Queeny. Baví mě hrát si se slovíčky. Tehdy jsem potřeboval napsat pár písniček. Prostě mě to bavilo. Hrát si s tím. Moje písničky vznikají přirozeně. V průběhu pěti let jsem si sem tam sednul s kytarou, ale nechtěl jsem to tlačit. Proto jsem s tím nepokračoval. Neměl jsem potřebu být vepředu na pódiu. Nechtěl jsem tu pozornost lidí. Rád ostatním muzikantům pomáhám s jejich kariérou. Jejich úspěchy prožívám víc, než jsem prožíval své vlastní.
Jaké velké chyby začínající interpreti podle tebe nejvíc dělají?
Můžou udělat milion chyb. Umělecky není jejich vize konzistentní. Skáčou zleva doprava. Hudba není srozumitelná pro lidi. Taky často dělají chyby kolem byznysu. Třeba investují spoustu peněz a času do hudby a potom jim nezbývá energie na vizuální stránku. To je velká chyba. Podceňují prezentaci na sociálních médiích. Přitom ta zpětná vazba od veřejnosti je důležitá. Motivuje tě, aby se pracovalo dál. Taky musíš fungovat na trhu. Pro mě osobně je hodně bolestivé, když sleduji talentované interprety, kterým se nedaří rozjet projekt. Bez zpětné vazby od fanoušků přestanou. Dojde jim energie nebo se to prostě nevyplatí ekonomicky. Začnou chodit do práce. Vykašlou se na to.
Co je podle tebe úspěch na české hudební scéně?
Když se tím uživíš. Jezdíš koncerty, prodáváš merch, máš dobrá čísla na digitálním streamingu. Dohromady ti ty příjmy vygenerují alespoň životní minimum a ty se můžeš hudbě věnovat na plno.
Jako hudební producent hodně podporuješ právě nové talenty. Dokonce jsi založil hudební festival Blacksplash…
To byl rok 2020. Festival byl součástí větší strategie. Chtěli jsme spojit různé umělecké dimenze. Mělo se hrát, malovat, jíst – jako ve středověku 🙂 Bohužel nám do toho vstoupil covid-19. Festivalové ambice jsem musel na nějakou dobu opustit. Myslím si, že se k tomu ještě vrátím. Během své kariéry jsem už docílil čeho jsem chtěl. Ve svém volném čase pomáhám mladým interpretům, o kterých si myslím, že by měli stát v popředí české hudební scény. Přitom nemají kde hrát. Dramaturgy nezajímají. Blacksplash jim měl dát příležitost. Navíc jsem to chtěl spojit s tou vizuální stránkou, pozvat tatéry a malíře, kteří dělají zajímavé věci ve svých oborech.
Jaký je tvůj názor na vizuální reprezentaci hudebníků?
Hudebníci potřebují mít dobrou video-prezentaci. Nebojím se vyzkoušet nové filmaře a malíře. Začínám s nimi na menších projektech, a když se ukáže, že dokážou dotahovat věci do konce, svěřím jim něco většího. Takhle jsem třeba díky Sofianovi objevil Nicolase Ullmanna, který pro nás natočil úžasné vizuály k desce “19”. Styl se musel podřídit jednotné koncepci, černobílá se žlutými titulky. Retro filmový styl. Všechny materiály k albu se nesou v tom duchu.
Kromě své producentské práce také hraješ s Ewou Farnou. Jak ses k tomu dostal?
K Ewě jsem se přidal v roce 2014. Jako kytaristu mě sice bavila tvrdá hudba, dokonce jsem dostal nabídky od českých i zahraničních rockových kapel, ale já se rozhodl hrát s Ewou. Někteří kamarádi to moc nechápali, ale já pochopil, že si u Ewy zahraji daleko víc než v rockových kapelách. Protože rokenrol sice zní tvrďácky, ale jsou to fakt tři akordy, furt dokola. To člověka přestane bavit. U Ewy je to mnohem zajímavější instrumentálně. Hraje tam třeba nejlepší jazzový bubeník v Čechách Roman Vícha. Vůbec tam má samé špičkové muzikanty. Takže to pro mě byla velká výzva. Nechtěl jsem zakrnět.
Minulý rok jste slavili velký úspěch s písní ‚Tělo‘. Na singlu ses podepsal i jako hudební producent a autor hudby…
Mělo to velký úspěch v Česku i Polsku. Dostali jsme se i na Times Square. Nic jsme ale neponechali náhodě. Pracovali jsme na tom dva roky.
Jak ses k hudbě dostal?
Do tátova kytarového futrálu jsem vlezl ve třech letech. Někdy kolem šesti mě hraní na kytaru přestalo bavit. Táta mě ale nutil hrát hodinu denně s tím, že jednou mu budu děkovat. V deseti mi došlo, že by šlo kytarou nahánět holky a začal jsem cvičit sám od sebe. A zjistil jsem, že to na ta děvčata fakt funguje! Ve čtrnácti jsem cvičil až osm hodin denně. Založili jsme hradeckou kapelu Lavina. Vyhráli jsme nějaké festivaly. Pak přišla nabídka od Sony Music BMG. Tehdy jsem poprvé nakoukl do šoubyznysu. Měli jsme tehdy skvělého mentora. Zprostředkoval nám rychle důležitá poznání. Doteď si pamatuju, jak mi říkal ať to sólo nehraju jak nějakej suchar z konzervatoře, ale dám do toho víc života. Občas na nás byl fakt tvrdej, řval že máme hrát pořádně a pořídit si nástroje co laděj. Zdeněk Hladík se jmenuje, díky němu jsme přišli na věci, které bychom jinak hledali třeba dvacet let. I jemu vděčím za to, že se hudbou dnes živím.
Známý český kytarista a hudební producent Lukáš Chromek (1987*) vystřelil k slávě ve svých čtrnácti letech s popovou formací Lavina. V roce 2008 získal společně s česko-americkou kapelou Airfare titul Objev roku hudební televize Óčko. V roce 2014 se přidal jako kytarista k Ewě Farné. V roce 2021 se produkčně podílel na megahitu Farné ‚Tělo.‘
V posledních letech se stal vyhledávaným producentem zavedených umělců, ale i nových talentů. V roce 2016 produkoval úspěšné album Thoma Artwaye, které vyhrálo dva Anděly. Jeho nejnovějším objevem je velká naděje české hudební scény Sofian Medjmedj.
