Connect with us

Zadejte svůj dotaz

Společnost

Lucie Výborná: Rozhovor je hledáním klíče k dotazovanému

Jejím původním cílem bylo stát se lyžařskou instruktorkou, ale v souhře náhod a velkého nadání objevila v devadesátých letech svojí celoživotní vášeň, čímž je rádio. „Celý život nerespektuji autority, což mi umožňuje bavit se s lidmi, bez ostychu se zeptat a málokdy se mi v životě stalo, že by mi z někoho spadla čelist. Až na jeden okamžik, na který velice ráda vzpomínám…,“ vypráví moderátorka a novinářka Lucie Výborná.

Zdroj: ČTK
Zdroj: ČTK

Pohybujete se v mediálním světě již řadu let. Patříte mezi uznávané novinářky a moderátorky televizních a rozhlasových pořadů ve veřejnoprávním i komerčním sektoru. Jak vzpomínáte na média v 90. letech?

Média v období 90. let pro mě představují období štěstí a objevení mojí celoživotní vášně, kterou je rádio. Vzpomínám si, jak ze začátku hrála komerční rádia ještě bez výraznějších pravidel. Pouštěla se sice muzika ve formě playlistů, ale nebyl problém si přehrát něco, na co jsem zrovna měla v daný okamžik chuť a náladu. Předem nebyly stanovené budíky, jež by určovaly hranice délky mluveného slova a hudby, jako je tomu dnes. Jsem nesmírně ráda, že jsem tohle období mohla zažít. I když jsem původně v médiích nechtěla vůbec pracovat, jelikož mým snem bylo stát se po dokončení studií na Fakultě sociálních věd lyžařskou instruktorkou ve švýcarském Zermattu. Můj kamarád, který mě mohl dostat blíže k mému vysněnému povolání, ale shodou okolností šel zrovna opačným směrem – začal pracovat na pozici ekonoma v nově vznikajícím rádiu Bonton. V té době hledali moderátory, takže mě oslovil: „Hele, poslyš, to jsi přesně ty! Půjdeš na konkurz do rádia!“ Odpověděla jsem mu, že na žádný konkurz nepůjdu, když mi nemůže pomoc dostat se do Zermattu. Po vzájemné dohodě jsem na výběrové řízení šla a shodou okolností byl jedním z členů výběrové komise vynikající rozhlasový reportér a moderátor Ota Nutz. A ono to dopadlo! Kouzlu rádia a party lidí okolo jsem podlehla beze zbytku.

Přesto jste po dlouhodobé a bohaté zkušenosti v oblasti medií upřednostnila rádio před televizí. Je to tím, že je vám forma sdělení či komunikace v rozhlase bližší?

Kde se opravdu cítím být doma je rozhlas! Přesně vím, že jsem na svém místě, televize je úplně odlišným prostředím. Miluji živé vysílání jako okamžik férovosti. Jakmile se stane něco neočekávaného, což si velice často přeji, je to pouze na vás, jak se s tím poperete. V rádiu nemůže pracovat každý, jelikož předpokladem kvalitního moderátora je dobrá slovní zásoba, umění rychle reagovat a správná mluva. V hlase by měl být úsměv a energie.
Do televize jsem se dostala spíš náhodou – díky bývalé kolegyni z rádia Bonton, Lence Hornové. Nechtěla jít sama na konkurz, jenž byl kdysi televizí pořádán, a tak mě přemluvila, abych do toho šla s ní. Pamatuji si, jak mi řekla: „Hele, jdu na konkurz do Novy, nechtěla bys jít se mnou?“ A já: „Co bych tam jako dělala…?“ Nakonec jsem prošla všemi výběrovými koly, což se dneska už v takovém velkém záběru taky vůbec nedělá. V té době jsem měla opravdu štěstí, protože vznikaly nové pořady a bylo zapotřebí, aby je někdo moderoval. Ještě k tomu mám ráda zkoušky a všelijaké výzvy. A zrovna nepatřím mezi ty, kteří by se z „prohry“ hroutili. Říkám si, že nic strašného se stát nemůže, maximálně se ztrapníte před publikem a diváky.

Zajímal by mě váš názor nebo pohled na současnou žurnalistiku a publicistiku… Produkují média informace kvalitním způsobem?

V první řadě je vysoké procento novinářů a mediální trh je zahlcen. Kdyby se trošku pročistil, prospělo by mu to. Na druhou stranu prostřednictvím sociálních sítích si může každý produkovat svojí vlastní „novinařinu“, tak to alespoň lidé často vnímají – a já k tomu dodávám – bohužel. Z hlediska veřejnoprávních médií, věřím v jejich úlohu, jelikož v nich sama pracuji a vidím, jak moji kolegové dělají práci kvalitně. Také si uvědomuji, že špičková novinařina není určena každému a doba mění povahu vstřebávání a vnímání informací. Čte se méně, poslouchá se méně než před pár lety. Tlačí se na to, aby sdělení bylo jasné, výstižné a pokud možno jednoznačné. Ale pokud máte analyzovat souvislosti, vysvětlit nějakou kauzu nebo se dobrat hloubky, nejde to udělat na pár řádcích.

Pořad Host Lucie Výborné nás doprovází v ranních hodinách na Českém rozhlase Radiožurnál. Do studia si zvete hosty s odlišným příběhem a zaměřením, což si žádá řádnou přípravu. Jak probíhá příprava před vysíláním?

Nejdřív dramaturg mého pořadu zadá úkol rešeršistům, aby mi našli potřebné informace k tématu. Když uvedu příklad – hostem pořadu má být prof. MUDr. Robert Lischke, přední odborník v chirurgii a přednosta chirurgické kliniky 1.LF UK a FN Motol. Zajímá mě, zda neoperoval v době pandemie nějakého pacienta s diagnózou covidových plic, takže si dohledám potřebné informace k takovému nálezu. Zároveň mám informace osobní a přehled jeho posledních rozhovorů. Po zaslání 60stránkové rešerše si vybírám, o čem chci s panem profesorem mluvit a vyhýbám se tématům, která jsou častěji probíraná v jiném médiu.
Může nastat i jiná situace, kdy přijde do studia další zajímavý host, jenž je autorem nějakého díla. Nikdy bych si netroufla vést rozhovor s někým, jehož dílo neznám. Už jen v takovém případě, že pozvaný může tvrdit, jak natočil báječný film či napsal skvělou knihu a v reálu tomu může být jinak… tak čtu a dívám se na filmy, chodím na výstavy ….
Rozhovor není o deseti předem připravených otázkách, ale je hlavně o tom, jak nalézt klíč k člověku a tématu.

Vzpomenete si na jeden z rozhovorů, jenž se sílou příběhu vryl do vaší paměti?

Miluji lidi, z nichž cítíte oheň a zapálení pro danou věc. Obecně se jedná o tzv. plameňáky, kteří vám vypráví o ribonukleové kyselině, jejíž podstata je pro vás zcela neatraktivní, přesto je jejich vyprávění převedeno do příběhu s prvky napínavé detektivky, se špetkou westernu až po sci-fi. Najednou se od toho nemůžete odtrhnout! Můj host je tomu tak nehorázně oddaný, až jeho láska k dané věci nebo tématu pohltí celý prostor, včetně mé osoby a posluchačů.
Celý život nerespektuji autority, což mi umožňuje bavit se s lidmi bez ochranného pláště a málokdy se mi v životě stalo, že by mi z někoho spadla čelist. Až na jeden okamžik, na který velice vzpomínám… Když mi kdysi dávno přivedli do studia válečného hrdinu a armádního generála pana Tomáše Sedláčka. Spolek a nezisková organizace Post Bellum převedla jeho příběh do komiksové podoby s názvem – Ještě jsme ve válce. Najednou si říkáte, že před vámi bude sedět devadesátiletý muž, u něhož očekáváte všelijaká zdravotní omezení, jenž k takovému vysoce dožitému věku patří a … Otevřely se dveře a najednou vstoupilo neuvěřitelné charisma. Objevil se útlý muž ve vojenské uniformě, na očích tmavé brýle značky Ray-Ban, s detailem zlatých obrouček. Na hlavě měl výsadkářský baret a jeho držení těla bylo vojensky vzpřímené. Pevně mi stiskl pravici a najednou jsem měla pocit, že se nedívá na mě, ale do mě. Přestože jsem věděla, že mě nevidí. Přišel opravdu člověk, okovaný nelehkými životními zkušenostmi. Rozhovor byl pro mě nezapomenutelným zážitkem.

V rámci autorské tvorby vyšla před pár měsíci kniha Mezi světy, v níž představujete čtenáři expedice do vysokých hor, prekérnosti a nástrahy přírody v několika odstínech bílé, ale i v ní popisujete své pocity získané v rámci těchto výprav: „Těžko se hledají slova, která cítím ve vztahu k horám. Vyřknu je do samoty a do tmy, protože to je jednodušší. Sdílet bych je dokázala jen s jediným člověkem. Právě proto, že je JEDINÝ. Když napíšu to slovo, zní takhle: NAPLNĚNÍ.“ Jak obtížná je cesta za naplněním?

Naplnění je v propojení s přírodou, takže to není o tom, jak vysoká hora je a už vůbec ne o tom, kolik na ní zkusíte … Naplnění je, když nejste nikým rušena, stoupáte na horu a v určitý okamžik se stanete součástí vyššího celku. To je nepopsatelný a nenahraditelný pocit.

Zdroj: Lucie Výborná
Zdroj: Lucie Výborná

Expedice pro vás neznamenají „pouze“ lezení na osmitisícovky, ale i vykonávání práce reportérky, která přináší informace posluchačům Radiožurnálu jako tomu bylo při výstupu na K2. Jaký je pocit vysílat z oblastí mezi světy při nelehkých podmínkách?

Víte, co je nejhorší?  Stres a obavy z toho, že něco dole zapomenete. Před výstupem na K2 nás nejprve přivezli velkými jeepy do vesnice Askole, odkud jsme ušli do základního tábora 120 km. I když máte nosiče, jenž vám pomáhá s tíhou vybavení, můžete zapomenout něco, co by znemožnilo udělat živý přenos. Takže, než jsem odjížděla na expedici, v obýváku byla rozložena paleta věcí, přičemž vše bylo ve dvojím provedení – počítače, sety solárních baterií, satelitní vysílač, nahrávací přístroje, paměťové karty, kabely, mikrofony. Všechno jsem před výstupem na podlaze zapojila, abych věděla, že mi nahoře nebude nic scházet, protože pak už nemáte, jak se pro to vrátit.

Pak už jen natáčíte, pracujete, a když to pak potřebujete odvysílat, poskakujete mezi balvany a snažíte se nespadnout do ledové říčky nebo do nějaké trhliny, abyste našli místo s nejlepším satelitním signálem. Víte, že se to musí podařit, jelikož v Praze čeká skupina lidí v určitý čas na to, až jim předáte nové informace z expedice. Kdyby byla další taková výprava, s chutí bych si ji zopakovala! (smích)

Zdroj: Lucie Výborná
Zdroj: Lucie Výborná

Pak nastane situace, kdy opouštíte vrcholy hor a dostanete se do neutěšeného centra Afghánistánu. Co si člověk v životě uvědomí v rámci takové zkušenosti?

Tuhle zajímavou pracovní cestu nevnímám jako nebezpečnou. Jeli jsme s kolegou na vojenské základny Bagrám a HKIA. Tam nám řekli všechno o bezpečnostních rizicích včetně toho, co dělat v celkem běžném případu střelbě raket. Což se pak událo během ranních hodin… Vzala jsem kazeťák a celou akci natočila. Po útěku do krytu musíte zprostředkovat zážitek, takže všelijaké zvuky houkajících sirén a vysílaček jsou posluchačsky vděčné a autentické. Jenže mnohdy se ocitnete v úkrytu zcela sama a trávíte na takovém místě i hodinu, takže už jen popisujete vajgly ležící na zemi. Ale když to pak sestříháte na pár minut, je z toho krásná dynamická reportáž.

Takový nebezpečný zážitek si nedokážu představit. Pokud bych musela něco podobného absolvovat, byla bych na sebe patřičně hrdá a vnímala „okamžik“ života zase trochu jiným způsobem…

Já to tak nemám. Nemám v sobě žádné prvky hysterie a ať už v Afghánistánu, nebo vysoko v horách respektuji pravidla, jenž zaručují moji bezpečnost. Ale život vám to přece jen relativizuje. Když před přímým přenosem pobíhají lidi z nervozity zprava do leva, tak to s lehkým nadhledem pozoruji a říkám si: „A co se stane?! Umře někdo, když se to pokazí?“ Za to, když uděláte chybu tam nahoře, můžete přijít o život, ale když v televizi nebo v rádiu uděláte chybu, řeknou si tak maximálně, že jste blbá.

V knize píšete o dalším životním a cestovatelském zážitku jménem – Antarktida. Umím si představit, že podmínky v takovém prostředí nebyly dvakrát jednoduché… Co bylo opravdu nejtěžší?

Antarktida je pro mě šťastnou vzpomínkou a zážitkem. Jezdím do přírody vnímat krásu, takže vám nebudu vyprávět, jak to bylo na hraně smrti… Budu spíš mluvit o tom, jak je to božské dostat se do rozsáhlé oblasti, již nezasáhl člověk. Cítíte celou svojí bytostí, že to takhle kdysi vypadalo všude na planetě. Pocit, který je naprosto nesdělitelný. Diskomfort způsobený mrazem je proti takovému zážitku úplné nic.

Zdroj: Lucie Výborná
Zdroj: Lucie Výborná

Líbí se mi, jak popisujete zážitek tímto pozitivním způsobem. O to více mě zaujala vaše příprava na expedici, kdy v knize zmiňujete již pověstné trénování čůrání v leže…

Ve skutečnosti to bylo více komické, než je v knize napsáno. (smích)

Plánujete další výpravu?

Ano! Budu se vracet na Antarktidu v příštím roce.

Může se Vám líbít

Celebrity

Syn Kateřiny Kornové Filip slavil 30. narozeniny. Narodil se den před narozeninami svého otce zpěváka a herce Jiřího Korna, takže pánové slavili v tandemu....

Reality shows

Napínavý souboj o kmenovou a individuální imunitu, konec klíčového hráče i neprofesionální chování moderátora Ondřeje Novotného, které tvůrci reality show raději vystřihli, ale trochu...

Celebrity

Sto lidí, sto chutí, říká jedno známé české pořekadlo. O tom, že se člověk nikdy nezalíbí všem, se na vlastní kůži přesvědčila také herečka...

Reality shows

Vrabci na střeše si o tom štěbetali už dlouho, ale ani jeden z nich vztah zatím oficiálně nepotvrdil. Po zhlédnutí 11. epizody reality show...