Komise chce, aby do roku 2050 podíl přepravovaného zboží na železnici nebo po vodě byl 75 procent. Znamená to víceméně, že bude nutné výrazně zrychlit výstavbu nových železničních tratí, protože jinak může mít celý sektor s plněním tohoto cíle problémy.
Železniční doprava sice již nyní patří mezi nejudržitelnější druhy dopravy s nízkou produkcí emisí, avšak i v tomto sektoru jsou rezervy. Zejména železniční dopravci se již nyní musejí zabývat otázkou, čím nahradí stávající vlaky jezdící na naftu.
Jestliže má být Evropa uhlíkově neutrální v roce 2050 a životnost vozidel je přibližně kolem 30 let, pak by poslední dieselové jednotky měly být nakoupeny mezi lety 2021-2025 s předpokládaným koncem životnosti kolem roku 2050. Proto je již nyní nutné zabývat se alternativními pohony. Má smysl se jimi zabývat tam, kde se nevyplatí elektrifikovat železniční tratě. V současnosti se na železnici rozvíjejí dva pohony. Buď na vodík, anebo baterie, případně kombinace hybridního pohonu.
Zdroj: Shutterstock
Oba pohony mají své výhody a nevýhody. Nicméně prozatimnímu většímu rozvoji brání víceméně drahé pořizovací náklady, chybějící infrastruktura (dobíjecí body pro baterie a plnící stanice pro vodík) a velmi nákladný samotný provoz vlaku. Další překážkou jsou těžko posouditelná kritéria ze strany objednavatelů vlakové dopravy (v ČR jsou to kraje a Ministerstvo dopravy). Avšak lze očekávat, že v situaci, kdy bude přibývat těchto vozidel na trhu, dojde ke snížení nákladů a také se postupně vytvoří hodnotící kritéria pro nízkoemisní provoz nebo pro provoz s nulovými emisemi. A to bude znamenat, že se za několik let budeme na dieselový vlak dívat s podobnou nostalgií, jako se dnes díváme na parní vlaky. Vše bude ale opět a jako vždycky záležet na postoji členských států.
Zdroje dat:
Evropská komise, railtech.com
