Báro, jste žena mnoha profesí. Ve které z nich se cítíte být nejvíce sama sebou?
Určitě v psaní knih. Pro mě je psaní láska, vášeň, a hlavně pocit sdělení příběhu. Já hodně žiji se svými příběhy, takže vše ostatní, co se k tomu pojí, ať už novinařina nebo filantropie, je vždy sekundárně navázáno na knížky. Každý člověk má v životě nějaké poslání, ale nemusí to být jeho povolání. Pro mě je psaní knih moje nejvnitřnější já.
Sedmnáct let jste byla součástí lifestylového časopisu Harper’s Bazaar. Nestýská se vám někdy po pozici šéfredaktorky?
Věřte mi, že vůbec. Dělala jsem šéfredaktorku ještě v dalších časopisech, neuměla jsem už úkolovat v daných rubrikách. Nemyslím to nijak zle, ale témata se hodně opakují. Přišlo mi to velmi monotónní, ať už jde o módu nebo publicistická témata.
Neříkáte si někdy při poskytování rozhovorů, že byste se v pozici redaktorky zeptala jinak? Lépe?
Ne. Já si myslím, že každý člověk se ptá sám tak, jak chce. A v tom je to hezké. Netroufám si kohokoliv v čemkoliv opravovat. Snažím se respektovat každou lidskou bytost.
Momentálně se nacházíme na 15. ročníku charitativního bazaru vašeho fondu Be Charity, který pomáhá handicapovaným dětem, především dětem s mozkovou obrnou. O kolik dětí se momentálně staráte?
O 74 dětí a neustále přibývají další. Pevně doufám, že se nám tím pádem budou navyšovat i peníze, které vytěžíme. Nestaráme se ale jen o děti, podporujeme také zaměstnávání handicapovaných spoluobčanů a zároveň pomáháme nemocničním jednotkám. Každá z našich akcí má svůj cíl. Například teď jsme měli extrémně úspěšnou galavečeři, vybrala se rekordní částka 4 700 000 Kč. Jsem tak vděčná všem donátorům, kteří nám věří. Půvab toho fondu je v dobrovolnictví. Oni prostě vědí, že 100 % vybraných prostředků jde handicapovaným lidem, a to nabaluje další a další dobrovolníky.
Vy se s těmito dětmi i setkáváte. Sama jste matkou, proto se zeptám, je pro vás těžké potkávat se s dětmi, kterým osud nepřál?
Já se na to koukám asi jinak. Vím, že jim můžeme pomoct a že s těmi rehabilitacemi mají šanci na vývoj. Nevěřím, že je v životě něco navždy ztraceno…
V jednom rozhovoru jste uvedla, že díky čtenářkám, jež si kupují vaše knihy, si můžete dovolit věnovat spoustu času charitě. Která z vašich knih je podle vás nejpopulárnější?
Myslím si, že dvě, podle kterých vznikly i filmy. Jsou to Bestiář a Pohádkář. Když vyšel Pohádkář, byla to extrémní vlna. Výtisky knihy byly v knihkupectvích vedle kasy, stejně jako jsou bonbony. To byl dobrý úlet. (smích)
Kdy se chystáte napsat další román pro ženy?
Já bych ráda. Posledně jsem napsala román Iluze, jenž vyšel před tři čtvrtě rokem. Podle něj se teď připravuje film. A v září vydávám pohádkovou knížku. Dejte mi chvilku. Až na jaře…
Vím, že se doma staráte o nalezené kočky. Neuvažovala jste třeba nad tím, že byste udělala charitativní akci pro zvířata v útulcích?
Ráda bych, ale už nemůžu. Každé srdce má svůj kraj a já už nemám kapacitu. Dobrovolně chodím pomáhat do záchranné stanice pejsků. Dělám moc ráda se Zuzkou z Helppes (Centrum výcviku psů pro postižené, pozn. red.), ale že bych uspořádala speciální akci pro zvířata, to nejde. Máme už příliš mnoho projektů.
Dnes, jako už tradičně, dorazí spousta lidí. Chyběly vám společenské akce během lockdownu?
Já jsem byla hodně zamilovaná, takže mi nechybělo nic…
Jaké jsou vaše plány na léto?
Teď jedu za kamarády do Splitu. Pak jsem se obětovala jako jediný rodič, takže pojedu s osmnáctiletými do Amsterdamu. Nevím, co vše tam padne, ale snad ne moje nervy! (smích)
