Setkání s Frodem Pytlíkem z Pána prstenů Martinu Šmukovou mile překvapilo

Soutěž Elite Model Look, dříve Look of the Year, jste vyhrála v roce 1992. Příští rok tomu bude už třicet let. Plánujete to nějak oslavit?

Nevím, zda bychom měli minulé tisíciletí jako start mojí kariéry vůbec zmiňovat. (smích)

Věřím, že to byl pro vás tehdy velký úspěch. Zavzpomínáte si občas ještě na slavnostní vyhlášení?

Už dlouho jsem nevzpomínala, ale teď, jak se blíží výročí, na mě začínají vyskakovat různé fotografie. Občas někdo něco vyhrabe z archivu, hodně se nad tím bavím. Ale je pravda, že ten večer se mi změnil život. Dostal jiný směr. Chodila jsem tenkrát na gymnázium a chystala se akorát na přijímačky na vysokou, a najednou výhra! Byl to docela šok.

Jako modelka jste byla úspěšná a máte toho hodně za sebou. Na jakou éru nejraději vzpomínáte?

Jestli na něco ve spojení s modelingem opravdu ráda vzpomínám, tak je to každý den strávený v Kapském Městě v Jihoafrické republice. Vracela jsem se tam pravidelně po dobu asi deseti let. Nikdy jsem nebyla modelka z titulních stran, byla jsem více komerční typ. Hodně jsem točila reklamy, fotila katalogy… A tohle byla destinace, kam se jezdily tyhle věci dělat. Pokaždé jsem tam strávila několik týdnů až měsíců, většinou přes naši zimu. Jednu dobu jsem to nazývala svým druhým domovem a moc ráda na ty časy vzpomínám. Stýská se mi…

V Kapském Městě jste měla možnost točit i reklamu s Elijahem Woodem?

Reklamu jsem s ním netočila, potkali jsme se úplnou náhodou v Praze. Tenkrát jsem ještě pracovala pro Nadační fond dětské onkologie Krtek, který vznikl v roce 1999 při onkologickém oddělení Fakultní nemocnice v Brně. Povídali jsme si a on mi řekl, že v Praze akorát natáčí a co kdybychom některé onkologické pacienty přivezli za ním. Ta akce se opravdu uskutečnila, setkal se s nimi, povídali si, věnoval jim celé dopoledne. Zastavil kvůli tomu dokonce natáčení. Bylo to neuvěřitelné. Ukázal krásný lidský přístup, je velmi empatický a moc ráda na něj vzpomínám.

Opravdu jste se před tím neznali?

Neznali. Ale prožvanili jsme celý večer a na to konto mi řekl, že určitě něco spácháme, ať s pacienty přijedu, tak jsem přijela. (smích)

V roce 2012 jste založila za účelem všestranné podpory dětí a mladistvých, kteří podstupují nebo již absolvovali léčbu onkologického onemocnění Nadační fond Pink Bubble. Pořád ještě nad jednotlivými příběhy lidí brečíte?

Zasáhne mě to pokaždé, když ten příběh nemá happy end. Je jedno, jak dlouho tu nadaci vedete, tohle vás skolí vždycky. Na to se nedá zvyknout. Za každým příběhem je nějaký konkrétní člověk. Jsme malá nadace, žádná velká organizace, takže se s těmi lidmi potkáváme často. Já většinou, až když jsou v lepší kondici, ale moje kolegyně Renáta Němcová je s nimi v bezprostředním kontaktu pořád. Chodí do nemocnice každý den. Je s nimi i v tom nejtěžším období a občas je hodně vidět, jak je z toho smutná. Ale medicína už dnes naštěstí dokáže velké věci, takže se spousta pacientů vyléčí, ostatní si alespoň prodlouží život. S těmi se potkávat je čirá radost.

Na váš nadační fond se letos přispívalo i na Mezinárodním filmovém festivalu v Karlových Varech v rámci oblíbené filantropické iniciativy „Toast for a Cause,“ tedy „Přípitku na dobrou věc“. Už při samotné akci se vydražila láhev Moët & Chandon s podpisy slavných osobností za půl milionu korun. Byla jste ráda?

Byla jsem úplně bez sebe, vůbec jsem to nečekala. Možná teď budu znít jako náš zesnulý Mistr Karel Gott, ale přísahám, že je to tak. Říkala jsem si, ať to bude, jak to bude, hezky si to užijeme, a nakonec jsem z to byla perplex. Jsem za to opravdu vděčná.

Na filmový festival jste kdysi jezdívala s bývalým manželem Kryštofem Muchou, který je teď výkonným ředitelem festivalu. Jaké bylo se tam po letech vrátit?

Byla jsem tam za charitu a přiznám se, že jsem se trochu cítila jako kukačka, protože tam jezdí samí filmoví znalci a odborníci. Poslouchala jsem je s velkou úctou a obdivem. Musím říct, že jsem měla obrovskou radost z toho, že se festival nezměnil, co se týká atmosféry. Lidi kolem byli neustále nadšení, i když měli roušky. Konečně si zase mohli po tom dlouhém covidovém období vychutnat kulturní akci se vším všudy. Dřív na mě byla i kvůli modelingu zaměřená hodně velká pozornost. Byla jsem na to sice zvyklá, stejně mi to ale přišlo vždycky zvláštní. Letos se ta pozornost zaměřila především na Pink Bubble, na tu naši růžovou bublinu, což bylo skvělé.

Nemáte ráda, když je na vás zaměřená pozornost? To bych u modelky nečekala…

Jak jsem řekla, zvykla jsem si na to. Bylo ale období, kdy jsem si moc nevěřila a na každém castingu jsem viděla někoho, kdo se na tu práci hodil víc než já. Teď už jsem samozřejmě jinde a z věcí, které mi dřív dělaly vrásky, už si nic nedělám.

Modelingu se ještě věnujete? Stále máte skvělou postavu…

Věnuji, ale už ne aktivně, že bych vyhledávala klienty. Mám to tak, že když mě někdo osloví a zaujme mě jeho nabídka, tak do toho jdu. Zrovna nedávno jsem se vrátila z Německa, kde jsem fotila kampaň pro jednu kosmetickou značku. Evidentně ani vrásky u mě zatím nevadí. (smích) Beru to opravdu tak, že co přijde, to si užívám. S vděkem a spokojeností.

Bojíte se stárnutí?

Třeba s vráskami jsem v pohodě. Nechtěla bych se smát a vypadat při tom uměle. Spousta starších modelek jako Cindy Crawford nebo Christy Turlington pořád vypadá krásně, i když je jim už přes padesát. Mě baví, když má člověk napsaný ve tváři svůj život. Určitě je ale dobré se o sebe starat. Čistit si pleť, dostatečně spát… Mám štěstí, že jsem zdědila dobré geny. Ani s váhou jsem naštěstí nikdy problém neměla, ale je pravda, že teď už se víc hlídám. Proti přírodě jít ale stejně nemůžu. Když mě začnou napadat negativní myšlenky, vzpomenu si na nadaci a řeknu si, že zase řeším kraviny.

Sledujete pořád prostředí modelingu? Nezdá se vám, že se modelkami stávají čím dál mladší dívky?

Ani bych neřekla, že jsou mladší, než jsme byly my, ale co mě zaráží, že jsou to často influencerky, které výrazně ovlivňují svět, který dřív byl doménou modelek. Moc tomu nerozumím. Když jsem začínala, ikonami byly topmodelky. Dnes si klienti vybírají dívky, které mají velkou sledovanost na sociálních sítích. Pro mě třeba natočit post na Instagram je těžký úkol a utrpení. Zároveň ale vím, že kvůli sledovanosti se to musí. Já to moc nedělám a podle toho má kariéra také vypadá. (smích) Ale naštěstí mi to nevadí. Spíš to jen konstatuju. Chviličku jsem si říkala, že to také zkusím, ale nesouzní to s mojí povahou.

Ani kvůli nadaci jste se nezkoušela přemoct?

Mám v nadaci moc šikovné holky, jsou to skvělé baby, každá tam máme svůj úkol. Jedna z nás má právě na starosti i sociální sítě a komunikaci, takže to dělá tak trochu za mě. Když je ale příležitost něco lidem sdělit, tak to samozřejmě ráda udělám.