No přece učitelé… dalo by se odpovědět v duchu rčení: na hloupou otázku, hloupá odpověď. Ale jací učitelé? Ve schvalovacím procesu je nyní novela zákona o pedagogických pracovnících, která vyvolala mezi učitelskou veřejností značné kontroverze. Ačkoliv je to novela nenápadná a na první pohled bohulibá, zpozornět by měli zejména rodiče, protože tato novela skrývá určitá čertova kopýtka.
Ale pojďme se na problém podívat hezky od začátku. V České republice působí na školách přibližně devět tisíc učitelů, kteří nemají předepsanou kvalifikaci, tedy ukončený magisterský stupeň vzdělání buď učitelského zaměření, nebo odborného zaměření s následným studiem v oblasti pedagogických věd (dříve se mu trefně říkalo pedagogické minimum). Devět tisíc učitelů vypadá opticky jako obrovské množství, je to však pouze 7% z celkového počtu pedagogů u nás. Přesto tento počet nelze bagatelizovat. Nekvalifikovaní kantoři jsou po republice rozptýleni značně nerovnoměrně. Zatímco moravské kraje jsou na tom relativně dobře, v Karlovarském a Středočeském kraji a také v naší stověžaté matičce představuje nedostatek kvalifikovaných učitelů značný problém. Nekvalifikovanost učitelů přitom doléhá nejčastěji na anglický jazyk a informatiku, tedy předměty, které dítka školou povinná budou ve svém životě určitě potřebovat. O učitelích matematiky, fyziky a chemie raději ani mluvit nebudu. Možná není daleko doba, kdy učitele fyziky budeme chovat ve zvláštních zahradách a lidé se na ně (pochopitelně za tučný poplatek) budou chodit dívat jako na bájné jednorožce.
Foto: Miloš Schmiedberger
Jak tuto zapeklitou situaci řešit? „No… pedagogické fakulty by měly těch učitelů připravovat víc!“ zní častá a rozhořčená odpověď nejen rodičů, ale často i tzv. decizní sféry. To jsou, pěkně prosím, všechna ministerstva, odbory, úseky a ředitelství, prostě vše, co náš milý školský píseček řídí. Zkrátka naši páni a vládci. Nicméně věřte, že příčinou všelikého zla a nepořádku opravdu nejsou jen pedagogické fakulty. Máme jich u nás jen 9, přičemž fakult, které připravují učitele, je celkem 36. A věru, učitele přírodovědných předmětů připravují najmě fakulty přírodovědecké, nikoliv pedagogické. Ha! Máme viníka! Tam bychom měli dštít síru a plameny pekelné! Avšak zadržte, velectění, ani oni za to nemohou. Uchazeči totiž o studium učitelství přírodovědných předmětů nemají zájem, ani když jsou pro ně připravené hojné stipendijní programy. Nu ano, u nás se dokonce platí studentům těchto nedostatkových oborů. Odměna za to, že studují. Jenže oni stejně nestudují. A proč? Inu proto, že studium přírodovědných předmětů je v očích studentů složitější a náročnější než studium předmětů humanitních. „Hlavně žádnou matiku!“ říkají si uchazeči při výběru studijních oborů, kterým se chtějí na vysoké škole věnovat.
Za této situace, kterou nám byl čert dlužen, osvítil naše ministerium nápad, který už dlouho bublal pod pokličkami všelijakých odborů, úseků a ředitelství – odborníci do škol! Jedná se zdánlivě o tzv. win-win strategii (neboli všichni jsou spokojeni, ministerstvo, ředitelé škol, rodiče i žáci). Naši páni a vládci žijí v domnění, že naše země je plná chemických inženýrů, strojařů, architektů, datových analytiků, jaderných fyziků či ekonomických prognostiků, kteří touží po školní almužničce a pubertálním pohrdáním zpovykaných žáčků. Ale budiž, možná to tak opravdu je a mnozí chtějí zkusit vyměnit jednotvárnou šeď kanceláře za přepestrý a dobrodružný školní život. Je tu však jeden problém. Tito odborníci z praxe jsou jistě skvělými odborníky ve svých oborech, ale to neznamená, že umí učit. Že vládnou oním tajuplným uměním, které má dokonce svůj odborný název: pedagogical content knowledge, což znamená schopnost vytvořit v hlavách žáčků stejné znalosti, vědomosti a dovednosti, které dřímají v hlavách učitelů. Mnozí z vás, milí čtenáři, jste si na vlastní kůži (a ostatní orgány tělesné) vyzkoušeli v době covidové, že to opravdu není nic snadného a že mnozí z vás jste rukama lomili nad tím, že něco tak jednoduchého nedokáže vaše dítě pochopit. Přirozených talentů (neboli kantorů od pánaboha) je mezi učiteli asi jen 10%. Všichni ostatní se musí kantorskému řemeslu naučit. U nás bohužel stále převládá opravdu zjednodušující mínění, že přece každý chodil do školy, tak každý musí umět učit. Víte, on měl také každý chřipku, a přesto není dobrým lékařem.
A zde se dostáváme k meritu věci. Chystaná novela zákona o pedagogických pracovnících umožňuje, aby odborníkovi z praxe uznal kvalifikaci ředitel školy s tím, že odborník do tří let nastoupí ke studiu onoho zmiňovaného pedagogického minima. Netroufám si tvrdit, že 250 hodin pedagogického minima udělá z jaderného fyzika výborného učitele fyziky. Ale naučí ho alespoň přemýšlet o tom, jak fyziku ve své hlavě »přeložit« tak, aby jí porozuměli i žáci. Ono totiž učení musí být pro žáky smysluplné, a pokud není, tak ať se raději pan učitel vrátí do kanceláře nebo k jadernému reaktoru. Na papíře zní všechno krásně. Nicméně teorie je šedá, kdežto strom života zelený. Novela zákona o pedagogických pracovnících totiž neřeší, co se stane, když odborník z praxe ke studiu pedagogického minima prostě nenastoupí, ve stanovené lhůtě ho nedokončí, když ředitel bude takového pracovníka přijímat opakovaně a pokaždé mu dá novou tříletou lhůtu na studium pedagogického minima. Takový učitel bude sice odborníkem z praxe, ale kvalifikovaným učitelem stejně nebude. Samozřejmě, i takhle to lze řešit. Ale neměli bychom chtít pro své děti to nejlepší? Neměli bychom místo toho, jak kvalifikovaného učitele nahradit, hledat raději cesty, jak ho vychovat? A zajistit mu odpovídající ohodnocení, zejména odpovídající důstojnost a vážnost. Ti dobří učitelé si ji určitě zaslouží, nemyslíte?
